Konrád z Friedberka

Konrád z Friedberka
Konrád z Friedberka (B. Paprocký, Zrcadlo slavného Markrabství moravského, 1593)
Narození	12. století
Povolání	kanovník a klerik
Nábož. vyznání	katolická církev
Funkce	biskup
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konrád z Friedbergu (německy Konrad von Friedberg, † po 1259) byl mezi lety 1241 a 1245 (fakticky až do roku 1247) biskup olomoucký.

O datu Konrádova narození ani o jeho původu není nic známo. Jisté je pouze to, že byl původu urozeného, stal hildesheimským kanovníkem a měl poměrně blízko k mohučskému arcibiskupovi Sigfridovi III. Snad byl Konrád příbuzným dvořana krále Václava I. Ojíře z Friedberka.^[1]

Po smrti biskupa Roberta zvolili roku 1241 děkan Jan a kanovníci v olomoucké kapitule svého spolubratra a opavského arciděkana Viléma novým olomouckým biskupem.^[2] Zmíněný mohučský arcibiskup Sigfrid Vilémovu volbu však kvůli neustálým mravním přestupků olomouckých kanovníků neuznal, kapitulu exkomunikoval a novým olomouckým biskupem určil právě Konráda z Friedberka, jehož na biskupa vzápětí vysvětil. Všechny události se patrně udály v rychlém sledu ještě roku 1240. Není vyloučeno ani to, že k Vilémově volbě došlo ještě za Robertova života. Olomoucká kapitula Konrádovo nastolení však přijala s odporem, což vedlo k útěku několika předních členů kapituly i samotného Viléma do Říma, kde Konráda před papežskou kurií nařkli z nelegitimního uzurpování olomouckého stolce. Obvinili ho rovněž z toho, že Konrád většinu kanovníků okradl, vyhnal a oni teď musí žebrat. Tím u papežské kurie začal dlouholetý soudní spor. Konrád mezitím ovládl celou Olomouc, jmenoval zcela novou kapitulu, včetně arcijáhna Mila a děkana Sigeruse, a získal podporu i samotného krále Václava I., u jehož dvoru se ve svědečné řádě objevoval na předních místech.^[3]

Vážněji se sporem o olomoucký stolec kurie začala zabývat po skončení sedisvakance a nástupu Inocence IV. v červnu 1243 na svatopetrský stolec. Už v září nový papež pověřil pražského biskupa Mikuláše, pražského probošta a břevnovského opata, aby celou záležitost kolem olomouckého stolce prověřili. Konrád zároveň vyslal svého prokurátora ke kurii, aby ho zde zastupoval. Prokurátor si však s sebou nevzal příslušné listiny, a to údajně ze strachu z nebezpečí cesty. Stanovisko Konrádovy strany proto papeži vylíčil ústně. Vysvětlil mu, že podle mohučského arcibiskupa exkomunikovaná kapitula nebyla způsobilá zvolit nového biskupa a proto biskupa arcibiskup po uplynutí příslušné lhůty stanovil sám, což byl podle kanonického práva zcela legitimní postup. Inocencovi prokurátorova výpověď ale nestačila a Konráda vyzval, aby do Říma poslal lépe připraveného a vybaveného vyslance. Konrád výzvu ale přešel mlčením.^[4]

V roce 1245 kurie Konráda předvolala do Říma potřetí, a to prostřednictvím pražského biskupa a břevnovského i hradišťského opata. Tentokrát však v předvolací listině o Konrádově vině kurie nijak nepochybovala a požadovala po něm, aby se před papežský stolec dostavil osobně, nikoli v zastoupení. Ještě téhož dne papež vydal druhou listinu, v níž Konráda exkomunikoval. Patrně ho totiž vnímal jako prodlouženou ruku svého největšího soka císaře Fridricha II. Štaufského, a to už jen proto, že mohučský arcibiskup Sigfrid, který Konráda na olomoucký stolec dosadil, byl císařovým přívržencem. Všechny statky olomouckého biskupství kurie zároveň udělila ve správu biskupovi pražskému, břevnovskému a hradišťskému opata. Nebylo to ovšem rozhodnutí nejchytřejší, protože všichni tři zmínění preláti byli spojenci krále Václava, který Konráda podporoval. Ještě téhož roku však došlo k významnému obratu, při němž se král Václav sblížil s Inocencem a odvrátil se od oslabené císařského tábora a tím pádem i od Konráda. Papež následně opět pověřil několik českých prelátů, aby Konráda zbavili všech jeho statků. Současně se rozhodl pro kompromis mezi Konrádovou a Vilémovou stranou – novým olomouckým biskupem určil Bruna ze Schauenburku.^[5]

Papežovo rozhodnutí narazilo na odpor krále Václava, jenž nehodlal Brunův nástup na olomoucký stolec akceptovat, a tak ještě ani v dubnu 1246 se Bruno prokazatelně nemohl chopit svého úřadu. Předešlý biskup Vilém, jenž v Římě pobýval už od roku 1241, se s papežovým rozhodnutím ale smířil a své nominální hodnosti se vzdal. Konrád se na biskupském stolci však ještě stále držel a jeho stoupenci odmítali opustit biskupské statky. Když ještě roku 1247 Konrád odmítal abdikovat, Inocenc IV. se na popud krále Václava uchýlil ke krajnímu řešení. Svého legáta Petra totiž pověřil, aby Konráda, za to že se vzdá olomouckého stolce, odškodnil. Konrád měl získat vesnici Cholso a obrovskou roční částku 300 hřiven stříbra z biskupských statků v Opavě a Kelči, což svědčí o Konrádově mimořádně silného postavení, z něhož měl obavy už i sám Václav I. Jak se situace vyvíjela dál není známé, a to ani to jestli se Konrád stolce po vyplacení vzdal dobrovolně, nebo k tomu byl přinucen násilím.^[6]

V pramenech se Konrád po roce 1247 objevil až o dva roky později v průběhu odboje Přemysla Otakara II. proti svému otci Václavovi I. Bývalý olomoucký biskup tehdy obdaroval velehradský klášter a zřejmě se konfliktu zúčastnil na Přemyslově straně. Poté se Konrád připomíná až v roce 1257, kdy vystoupil v blízkosti mohučského metropolity jako donátor oltáře pro kostel sv. Alžbety v Marburgu. Další Konrádova listina se zachovala z roku 1259 z Bavorska, k níž Konrád přivěsil a i svou majestátní a poměrně velkou pečeť silně připomínající pečeť biskupskou. Poté se Konrád z pramenů vytratil a patrně zemřel.^[7]

• BUBEN, Milan M. Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha: Logik s.r.o., 2000. ISBN 80-902811-0-9. 
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. Praha: Jan Laichter, 1928. 1085 s. 
• SOMER, Tomáš; SVOBODOVÁ, Eva. Konrád z Friedberka. Biskup, na kterého se mělo zapomenout. Časopis Matice moravské. 2013, roč. 132, čís. 1, s. 3–34. [dále jen Konrád z Friedberka]. Dostupné online. 
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české II. 1197–1250. Praha: Paseka, 2000. 582 s. ISBN 80-7185-273-2. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198–1253. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9. 

Předchůdce: Robert/Vilém

biskup olomoucký 1241–1245/1247

Nástupce: Bruno ze Schauenburku

Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
BISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí biskupové (1063–1776)	1063–1085 Jan I. • 1088–1091 Vezel • 1091–1096 Ondřej • 1096–1099 Jindřich (?) • 1097/1099–1104 Petr I. • 1104–1126 Jan II. • 1126–1150 Jindřich Zdík • 1151–1157 Jan III. • 1157–1172 Jan IV. z Litomyšle • 1172–1182 Dětleb • 1182–1184 Pelhřim • 1184–1194 Kaim • 1194–1199 Engelbert • 1199–1201 Jan V. Bavor • 1201–1240 Robert Angličan • 1241–1245 Vilém • 1241–1245 Konrád z Friedberka • 1245–1281 Bruno ze Schauenburku • 1281–1302 Dětřich • 1302–1311 Jan VI. z Valdštejna • 1311–1316 Petr II. Andělův de Ponte Corvo • 1316–1326 Konrád I. Bavor • 1326–1333 Jindřich Berka z Dubé • 1334–1351 Jan VII. Volek • 1351–1364 Jan Očko z Vlašimi • 1364–1380 Jan IX. ze Středy • 1381–1387 Petr III. Jelito • 1387 Jan X. • 1388–1397 Mikuláš z Riesenburka • 1398–1403 Jan XI. Mráz • 1403–1408 Lacek z Kravař • 1409–1412 Konrád II. z Vechty • 1412–1416 Václav Králík z Buřenic • 1416–1430 Jan XII. Železný • 1416–1418 (Aleš z Březí) • 1430–1434 Kuneš ze Zvole • 1434–1450 Pavel z Miličína • 1450–1454 Jan XIII. • 1454–1457 Bohuslav ze Zvole • 1457–1482 Tas z Boskovic • 1483/1484–1490 Jan Filipec • 1487–1489 Jan XIV. Vitéz • 1489–1493 Ardicino della Porta ml. • 1493–1497 Jan XV. Borgia • 1497–1540 St. I. Thurzo • 1540–1541 Bern. Zoubek ze Zdětína • 1541–1553 Jan XVI. Dubravius • 1553–1565 Marek Khuen z Olomouce • 1565–1572 Vilém Prusinovský z Víckova • 1572–1574 Jan XVII. Grodecký • 1574–1575 Tomáš Albín z Helfenburka • 1576–1578 Jan XVIII. Mezoun z Telče • 1579–1599 St. II. Pavlovský • 1599–1636 František z Ditrichštejna • 1636–1637 Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna • 1638–1662 Leopold I. Vilém (za něho administrovali: 1638 Ondřej Orlík, 1638–1640 Kašpar Karas, 1640–1642 Jan Kašpar Stredele, 1643–1646 Kašpar Karas, 1642–1650 Roderich Santhiller, 1650–1653 Jak. Merkurián, 1654–1664 Fr. Eliáš Kastelle) • 1663–1664 Karel I. Josef • 1664–1695 Karel II. z Lichtenst.-Castelcorna • 1695–1711 Karel III. Lotrin. • 1711–1738 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu • 1738–1745 Jak. Arn. z Lichtenst.-Castelcorna • 1745–1758 Ferd. Jul. Troyer z Troyersteinu • 1758–1760 Leopold II. Fridrich z Egkhu • 1761–1776 Max. z Hamiltonu
Pomocní biskupové olomoučtí (1304–1777)	1304–1324 Martin z Brna • 1347 Dětřich z Portic • 1442–1482 Vilém z Kolína • 1482–1501 Ondřej Wismann • 1498 Konrád Altheimer z Vaserburgu • 1509–1529 Martin Göschl • 1547–1549 Martin Přemyslovic • 1551–1561 Václav • 1603–1607 Melchior Pyrnesius z Pyrnu • 1608–1617 Jan Křtitel Civalli • 1618–1628 Hynek Jindřich Novohradský z Kolovrat • 1629–1632 Caesar Nardus z Montopole • 1630–1639 Filip Fridrich Breuner • 1637–1642 Jan Kašpar Stredele z Montani a Bergenu • 1640–1646 Kašpar Karas z Rhomsteinu • 1639–1650 Zikmund Miutini ze Spillimbergu • 1652–1665 Jan Gobbar • 1665–1668 Bernard Bredimus (nepotvrzen Římem) • 1668–1669 Ondřej Dirre • 1670–1695 Jan Jos. Breuner • 1690–1692 Fr. Ant. von Losenstein (koadjutor) • 1696–1702 Ferd. Schröffel ze Schröffenheimu • 1703–1727 Fr. Julián von Braida • 1729–1748 Otto Honorius z Egkhu • 1749–1771 Jan Karel Leopold von Scherffenberg • 1771–1776 Jan Václav Xaver Frey von Freyenfels • 1775–1777 Matyáš Fr. Chorinský z Ledské
ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí arcibiskupové (od r. 1777)	1. 1777–1811 Antonín Theodor z Colloredo-Waldsee • 2. 1811–1819 Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu • 3. 1819–1831 Rudolf Jan • 4. 1832–1836 Ferdinand Maria Chotek • 5. 1836–1853 Maxmilián Josef Sommerau-Beckh • 6. 1853–1892 Bedřich z Fürstenberka • 7. 1893–1904 Theodor Kohn • 8. 1904–1915 František Saleský Bauer • 9. 1916–1920 Lev Skrbenský z Hříště • 10. 1921–1923 Antonín Cyril Stojan • 11. 1923–1947 Leopold Prečan • 12. 1948–1961 Josef Karel Matocha • 1973–1987 ap. admin. Josef Vrana • 13. 1989–1991 František Vaňák • 14. 1992–2022 Jan Graubner • 15. od 2024 Josef Nuzík
Pomocní biskupové olomoučtí (od r. 1779)	1779–1800 Karel Godefried z Rosenthalu • 1801–1812 Alois Jos. Krakovský z Kolovrat • 1817–1830 Ferdinand Maria Chotek • 1832–1868 Rudolf von Thyssebaert • 1831 Fr. Ant. Gindl • 1837–1838 Alois Jos. Schrenk • 1839–1841 Ant. Arnošt Schaffgotsche • do 1851 Ignaz Feigerle • 1880–1895 Gustav de Belrupt-Tyssac • 1904-1905 Jan Weinlich • 1904–1925 Karel Wisnar • 1906–1912 Vilém Blažek • 1922–1944 Jos. Schinzel • 1927–1938 Jan Stavěl • 1941–1969 St. Zela • 1943–1947 Jos. Martin Nathan • 1949–1965 Fr. Tomášek • 1990–1992 Jan Graubner • 1990–2017 Jos. Hrdlička • 2017–2024 Jos. Nuzík • od 2017 Ant. Basler
Pozn. kurz. = pomocný biskup, administrátor a ostatní; tuč. kurz. = arcibiskup; tuč. = kardinál