Přeskočit na obsah

Srbština

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Srbština (rozcestník).
Srbština (српски језик, srpski jezik)
RozšířeníAlbánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Rumunsko, Rusko, Severní Makedonie, Srbsko, Turecko
Počet mluvčích12 miliónů[1]
Klasifikace
PísmoCyrilice, Latinka
Postavení
RegulátorMatice srbská
Úřední jazykSrbsko, Kosovo, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, uznávána jako jazyk menšiny v Severní Makedonii
Kódy
ISO 639-1sr
ISO 639-2scc (B)
srp (T)
ISO 639-3srp
EthnologueSDD
Wikipedie
sr.wikipedia.org
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Srbština (српски / srpski) je standardizovaná varianta srbochorvatštiny, kterou mluví především Srbové.[2][3][4] Je to úřední a státní jazyk v Srbsku, jeden ze tří úředních jazyků Bosny a Hercegoviny a spoluúřední jazyk v Černé Hoře a v Kosovu. Je uznaným menšinovým jazykem v Chorvatsku, Severní Makedonii, Rumunsku, Maďarsku, na Slovensku a v České republice.

Standardní srbština vychází z nejrozšířenějšího dialektu srbochorvatštiny, štokavštiny (konkrétně z dialektů Šumadije-Vojvodiny a východní Hercegoviny[5]), který je také základem standardní chorvatské, bosenské a černohorské varianty,[6] a proto byla v roce 2017 vydána Deklarace o společném jazyce Chorvatů, Bosňáků, Srbů a Černohorců.[7][8] Dalším dialektem, kterým Srbové mluví, je na jihovýchodě Srbska torlačtina, která tvoří přechod k makedonštině a bulharštině.

Srbština je prakticky jediným evropským běžným jazykem, jehož mluvčí jsou plně funkčně digrafičtí[9] a používají jak cyrilici, tak latinku. Srbskou cyrilici vymyslel v roce 1814 srbský lingvista Vuk Karadžić, který ji vytvořil na základě fonetických principů. Latinskou abecedu používanou pro srbštinu (latinica) navrhl chorvatský lingvista Ljudevit Gaj ve 30. letech 19. století na základě českého systému s korelací grafémů a fonémů jedna ku jedné mezi cyrilicí a latinkou, čímž vznikl paralelní systém.[10]

Dialekty

[editovat | editovat zdroj]

Spisovný srbský jazyk je založen na štokavském nářečí srbochorvatštiny, a rozlišují se východní (ekavská) a západní (ijekavská) varianta.

  • ekavština (jat se vyslovuje jako e/é) – používá se pouze v Srbsku, kde je z velké míry převažující výslovnost (Bělehrad, Vojvodina, východní, centrální a jižní Srbsko).
  • jekavština (jat se vyslovuje jako i/je/ě) – jediná výslovnost v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Chorvatsku, v Srbsku pouze ve západní části (pořád ustupuje pod vlivem médií)

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]
     Země/oblasti, kde je srbština úředním jazykem.
     Země/regiony, kde je uznáván jako menšinový jazyk.

Počty mluvčích podle zemí:

Podle Statutu Rady vlády pro národnostní menšiny je srbština jeden z 12 menšinových jazyků v ČR.

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Historický vývoj srbštiny.

Nejstarší srbská literatura pochází ze středověku a patří do ní taková díla jako Miroslavovo evangelium (Мирослављево јеванђеље, 1192) a Dušanův zákoník (Душанов законик). Zachovalo se jen málo ze sekulární středověké literatury, ale to, co zbylo, ukazuje, že tehdejší srbské písemnictví šlo s dobou[zdroj?]. Například Alexandreida (Роман о Александру – epos o Alexandru Velikém) nebo srbský překlad Tristana a Isoldy.

Koncem 15. století bylo Srbsko dobyto Osmanskou říší a po příštích 345 let nebylo moc příležitostí pro sekulární psanou tvorbu. Konzervoval se tak do jisté míry středověký stav. Přesto z té doby pocházejí některá nejlepší srbská díla. Nejdůležitější je srbská epická poezie. Je známo, že Goethe se učil srbsky, aby si mohl číst srbské eposy v originále.[zdroj?] Hlavním útočištěm psaného jazyka v té době byly kláštery, ty se však držely církevní staroslověnštiny. Šířila se také lidová slovesnost a vznikaly různé ústně předávané příběhy a mýty.

Ve středověku došlo k několika změnám, na základě kterých se srbský jazyk odchýlil od ostatních slovanských. Podobně jako i v jiných jazycích se například l na konci některých slov (čital, sokol, oral, sol) změnilo postupně v současné o (čitao, soko, orao, so). První tištěná srbská kniha byla vyrobena v Cetinje v roce 1494, pouhých 40 let po Gutenbergově vynálezu knihtisku.

Vuk Karadžić, reformátor jazyka

Během středověku se ustálil systém čtyř přízvuků v srbštině (krátký a dlouhý kombinovaný se stoupavým a klesavým), které se poprvé objevily v Hercegovině a postupně se rozšířily do celého Srbska ale i dalších oblastí.

Koncem 18. století se psaný jazyk již značně vzdaloval od hovorového. V oblastech, které byly obývané Srby, navíc dominovala němčina a tendence pro podporu srbského jazyka byly velmi malé. Politicky se začalo angažovat Rusko, odkud se pašovaly náboženské knihy. V atmosféře, kdy bylo Rusko považované za patrona všech Slovanů a rozvíjejícího se panslavismu začala ruština nabývat na významu. Jednalo se ale jen o krátkodobý jev, neboť i ruský jazyk byl obyvatelům Srbska velmi vzdálen, stejně jako němčina ale i staroslověnština. Vznikl proto jazyk slavenosrbský, který se pokoušel integrovat všechny tři části. Nebyl však důsledně zkonstruován a mnohé při psaní textu v něm záviselo na autorovi. Ve slavenosrbském jazyce tak začaly postupem času převažovat hlavně lidové prvky.

Počátkem 19. století Vuk Karadžić reformoval srbskou cyrilici na fonetickém principu piš, jak mluvíš, a čti, jak je napsáno (podle zásady známé v srbštině jako piši kao što govoriš i čitaj kako je napisano) a propagoval hovorový lidový jazyk jako novou literární normu. Svoji práci dokončil v roce 1814; o čtyři roky později do něj přeložil i Srpski rječnik.[11] Taková radikální změna sice byla zpočátku vnímána s nelibostí. Proti novému jazyku se postavila nejen církev s metropolitou Stevanem Stratimirovićem[12] (protože mnohé z řečtiny přijaté výrazy byly nyní odstraňovány), ale i řada literátů – z nichž byl nejznámější tehdejší jihouherský spisovatel Milovan Vidaković. V druhé polovině 19. století – roku 1864[11] – si však reformovaná verze jazyka podle Karadžiće našla cestu a rozšířila se. Nebylo by tomu ovšem bez nastupující nové generace srbských literátů v čele s Brankem Radičevićem a dalšími.

Během 20. století byla srbština považována za východní větev srbochorvatského jazyka, který se snažil efektivním způsobem využít blízkosti Srbů a Chorvatů a jejich jazyků, které jsou oba v moderní podobě založené na štokavském nářečí. Po roce 1990 se však v souvislosti s politickými událostmi kodifikovaly oba jazyky odděleně jako srbský a chorvatský. Odpadla tak potřeba řešit mnohé věci unikátním způsobem; připouštěním značného množství synonym (pro chorvatskou i srbskou verzi). V Srbsku začala přirozeně dominovat ekavština, která však v Bosně a Hercegovině používána nikdy nebyla, avšak v souvislosti s událostmi poloviny 90. let začala mírně pronikat i tam.

Odlišnosti od ostatních jazyků

[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl například od češtiny, ale i dalších jazyků, základ psané srbštiny vychází z mluveného slova. Odstraňují se tak nadbytečné hlásky a psaná podoba doslova kopíruje výslovnost slova (francuski místo francuzski). Cizí slova se přejímají takto také, a to z důvodu, aby jejich podoba v cyrilici byla dobře zapisovatelná.

Od chorvatštiny a dalších jazyků, které tvořily spolu jednu srbochorvatštinu, se srbština liší jednak slovy, která byla převzata z východní řecké vzdělanosti a přejímáním cizích slov ve fonetickém tvaru. Mezi další velké odlišnosti pak patří také odlišné časování některých sloves. Srbská slovesa si uchovávají původní tvar, kdežto časování chorvatských je ovlivněno německým jazykem.

Rysy srbského pravopisu

[editovat | editovat zdroj]

Srbský pravopis je z historických důvodů založen na výrazně fonetickém principu, byť se místy objevují i prvky opačného přístupu, tedy pravopisu etymologického. Oproti češtině je proto větší tendence odstraňovat nadbytečné skupiny hlásek.[13] Dochází k časté asimilaci (pod + pisati → potpisati), nebo odstraňování jednotlivých hlásek pro zjednodušení výslovnosti (bez + šuma → bešumni). Vypadává skupina -stn- a některé jí podobné (rastao → rasla, mesto → mesni). Kromě toho se také často využívá vkladného a[14], které odděluje složitější shluky hlásek a umožňuje tak opět zjednodušit výslovnost. Toto vkladné a se objevuje ve skloňování v různých případech, v jiných zase mizí (nom. pas → gen. psa).

Pro tvary infinitivu se používá tzv. dakanje, tedy tvar s určitou osobou spojený se slovem „da“, například „da gledaš“ pro sloveso „gledati“ (vidět).

Systém zápisu

[editovat | editovat zdroj]

Standardní srbština používá jak cyrilici (ћирилица, ćirilica), tak latinku (latinica, латиница). Srbština je vzácným příkladem synchronní digrafie, tedy situace, kdy všichni gramotní členové společnosti mají k dispozici dva zaměnitelné systémy písma. Média a vydavatelé obvykle volí jednu nebo druhou abecedu. Obecně se obě abecedy používají střídavě; s výjimkou právní sféry, kde je vyžadována cyrilice, neexistuje kontext, v němž by jedna nebo druhá abeceda převažovala.

Ačkoli srbské jazykové orgány již více než půl století uznávají oficiální status obou písem v současné standardní srbštině, z historických důvodů byla cyrilice v Ústavě z roku 2006 ustanovena oficiálním písmem srbské administrativy.[15]

Latinka se v úředním kontextu používá i nadále, ačkoli vláda dala najevo, že chce tuto praxi postupně ukončit kvůli nacionalistickým náladám. Ačkoli se latinka v Srbsku používá již po staletí, ministerstvo kultury považuje cyrilici za „identické písmo“ srbského národa.[16]

Zákon však nijak neupravuje písmo ve standardním jazyce ani standardní jazyk samotný a ponechává volbu písma na osobních preferencích a svobodné vůli ve všech oblastech života (vydavatelství, média, obchod a podnikání atd.), s výjimkou výroby vládních dokumentů a oficiálního písemného styku se státními úředníky, které musí být v cyrilici.[15]

Obecně se považuje za špatnou praxi míchat latinku a cyrilici v jednom textu, s výjimkou citátů a některých zkratek (např. měření). Někdy se to dělá v marketingových materiálech, jako jsou loga, aby se naznačila politická pluralita nebo „staré se potkává s novým“, i když je to vzácné.

Použití

[editovat | editovat zdroj]

Pro většinu Srbů má latinka tendenci naznačovat kosmopolitní nebo neutrální postoj, zatímco cyrilice apeluje na tradičnější nebo starobylé cítění.[17] Latinka je spojována s podnikáním, obchodem a moderností, zatímco cyrilici lze považovat za implikaci autority/úřednosti, konzervatismu, nacionalismu a tradice.

V médiích používá veřejnoprávní rozhlasová a televizní společnost Radiotelevizija Srbije převážně cyrilici, zatímco soukromé stanice, jako je Pink, používají převážně latinku. Noviny lze nalézt v obou písmech.

Ve veřejné sféře, u log, venkovních nápisů a maloobchodních obalů, převažuje latinka, i když se běžně setkáváme s oběma písmy. Srbská vláda v těchto souvislostech podporuje stále častější používání cyrilice.[17] Na větších nápisech, zejména těch, které vyvěšuje vláda, se často objevují obě abecedy; pokud je na nápisu angličtina, pak se pro srbský text obvykle používá pouze cyrilice.

Průzkum z roku 2014 ukázal, že 47 % srbské populace dává přednost latince, zatímco 36 % dává přednost cyrilici.[18]

Latinka je v Srbsku stále oblíbenější, protože se snáze zadává do telefonů a počítačů.[19]

Abeceda a abecední řazení

[editovat | editovat zdroj]
velké: А Б В Г Д Ђ Е Ж З И Ј К Л Љ М Н Њ О П Р С Т Ћ У Ф Х Ц Ч Џ Ш
malé: а б в г д ђ е ж з и ј к л љ м н њ о п р с т ћ у ф х ц ч џ ш
přepis: a b v g d đ, dj e ž z i j k l lj m n nj o p r s t ć u f h c č dž š
výslovnost: a b v g d dź e ž z i j k l ľ m n ň o p r s t č-ť u f ch c č dž š

Všechny hlásky odpovídají zhruba těm českým. Výjimkou je ć a đ, které jsou pro české mluvčí (ale i pro jiné národy) obtížně vyslovitelné. Dvouhlásky v srbštině prakticky neexistují, pouze v ijekavské variantě se zachovalo -ie-, to se však vyslovuje běžně jako -je-.[20] Dalším místem, kde se lze v srbštině s dvojhláskami setkat, jsou citoslovce, nebo slova přejatá z cizích jazyků, a to hlavně angličtiny a francouzštiny.[20]

Slovní zásoba

[editovat | editovat zdroj]

Srbská slovní zásoba je původem z různých zdrojů. Původní staroslovanská slova, která má srbština společná třeba s dnešní češtinou a ruštinou, doplnila v pozdějších dobách i výraziva jiná. Srbský jazyk byl dlouho ovlivněn nadvládou Osmanské říše, během které se do jazyka rozšířily tzv. turcismy, tedy přejímky hlavně v oblasti gastronomie, armády, vlastnictví majetku či státní správy. Jakmile byl turecký prvek odstraněn, začaly pronikat vlivy jiné, například německé či ruské. V moderní době přicházejí do srbského jazyka slova mezinárodního charakteru, hlavně z angličtiny. Tato slova však nezdomácňují tak rychle, jako je tomu v jiných jazycích,[zdroj?] byť na první pohled je možné vidět jisté zdání, které vytváří hlavně fonetický přepis. Ve skloňování slova zůstávají celá (metro, genitiv metroa), někdy se neskloňují vůbec.

Dvě srbská slova se rozšířila do mnoha dalších jazyků: vampýr (вампир) a slivovice (шљивовица).[zdroj?]

Příklady

[editovat | editovat zdroj]

Číslovky

[editovat | editovat zdroj]
Srbsky (cyrilice) Srbsky (latinka) Česky
jедaн jedan jeden
двa dva dva
три tri tři
чeтири četiri čtyři
пeт pet pět
шeст šest šest
сeдaм sedam sedm
oсaм osam osm
дeвeт devet devět
дeceт deset deset

Vzorový text

[editovat | editovat zdroj]

Všeobecná deklarace lidských práv

srbsky (cyrilice)

Сви људи се рађају слободни и једнаки у достојанству и правима. Они су обдарени разумом и свешћу и треба да се односе једни према другима у духу братства.

srbsky (latinka)

Svi ljudi se rađaju slobodni i jednaki u dostojanstvu i pravima. Oni su obdareni razumom i svešću i treba da se odnose jedna prema drugima u duhu bratstva.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Serbian language na anglické Wikipedii.

  1. ↑ [1]
  2. ↑ David Dalby, Linguasphere (1999/2000, Linguasphere Observatory), pg. 445, 53-AAA-g, "Srpski+Hrvatski, Serbo-Croatian".
  3. ↑ Benjamin W. Fortson IV, Indo-European Language and Culture: An Introduction, 2nd ed. (2010, Blackwell), p. 431, "Because of their mutual intelligibility, Serbian, Croatian, and Bosnian are usually thought of as constituting one language called Serbo-Croatian."
  4. ↑ Václav Blažek, "On the Internal Classification of Indo-European Languages: Survey" retrieved 20 Oct 2010 Archivováno 4. 2. 2012 na Wayback Machine., pp. 15–16.
  5. ↑ Ljiljana Subotić; DEJAN SREDOJEVIĆ; ISIDORA BJELAKOVIĆ. Fonetika i fonologija: Ortoepska i ortografska norma standardnog srpskog jezika. [s.l.]: FILOZOFSKI FAKULTET NOVI SAD, 2012. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-03. (srbochorvatsky) 
  6. ↑ Serbian, Croatian, Bosnian, Or Montenegrin? Or Just 'Our Language'? Archivováno 5. 11. 2010 na Wayback Machine., Radio Free Europe/Radio Liberty, February 21, 2009
  7. ↑ NOSOVITZ, Dan. What Language Do People Speak in the Balkans, Anyway?. Atlas Obscura. 11 February 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 February 2019. 
  8. ↑ ZANELLI, Aldo. Eine Analyse der Metaphern in der kroatischen Linguistikfachzeitschrift Jezik von 1991 bis 1997. Hamburg: Kovač, 2018. (Studien zur Slavistik ; 41). ISBN 978-3-8300-9773-0. OCLC 1023608613 S. 21, 83. (německy)  (NSK). (FFZG)
  9. ↑ MAGNER, Thomas F. Digraphia in the territories of the Croats and Serbs. International Journal of the Sociology of Language. 10 January 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 October 2017. DOI 10.1515/ijsl.2001.028. 
  10. ↑ COMRIE, Bernard; CORBETT, Greville G. The Slavonic Languages. [s.l.]: Taylor & Francis, 1 September 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-203-21320-9. S. 45. 
  11. ↑ a b MILOŠEVIĆ, Miloš. Gramatika srpskoga jezika. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 13. (srbština) 
  12. ↑ MILOŠEVIĆ, Miloš. Gramatika srpskoga jezika. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Protivnici Vukove reforme, s. 9. (srbština) 
  13. ↑ SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §8, s. 18. 
  14. ↑ SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §9, s. 20. 
  15. ↑ a b The Constitution [online]. The Constitutional Court of the Republic of Serbia [cit. 2010-12-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-23. 
  16. ↑ Serbian ministry wants only Cyrillic script in official use [online]. 13 September 2019. Dostupné online. 
  17. ↑ a b Should you Localize to Serbian Latin or to Serbian Cyrillic? [online]. 17 November 2016. Dostupné online. 
  18. ↑ Ivan Klajn: Ćirilica će postati arhaično pismo [online]. [cit. 2018-04-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 October 2017. 
  19. ↑ CROSBY, Alan; MARTINOVIC, Iva. In The Age Of The Internet, Serbia Aims To Keep Its Cyrillic Alive. www.rferl.org. August 28, 2018. Dostupné online [cit. 5 September 2018]. 
  20. ↑ a b SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §2, s. 11. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • VYMAZAL, František. Gramatické základy jazyka srbského čili charvátského. Brno: J. Barvič, 1885. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Slovanské jazyky
Západoslovanské
česko-slovenské
lužickosrbské
lechické
Jihoslovanské
západní
východní
Východoslovanské
Praslovanština†
 
poznámka: † vymřelý jazyk
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Srbština&oldid=23665215“