Ptáci (Aves) jsou dvojnozí teplokrevní obratlovci. Celkem je známo asi 9300 až 9800 druhů ptáků.
Ptáci se podle nejnovějších výzkumů vyvinuli z drobných teropodních dinosaurů v průběhu jury. Dnešní ptáci jsou charakterizováni peřím, zobákem bez zubů, kladením vajec s tvrdou skořápkou, vysokým stupněm metabolismu, srdcem se čtyřmi komorami a lehkou, ale pevnou kostrou. Většina ptáků má přední končetiny přeměněné na křídla umožňující let, přestože běžci a někteří další, zejména endemické ostrovní druhy tuto schopnost k letu ztratily. >>více
Madagaskarská vanga přílbová (Euryceros prevostii) ve svém přirozeném prostředí
Vangovití (Vangidae) představují starosvětskoučeleďpěvců, jejíž zástupci se široce rozrůznili na Madagaskaru. Místní vangy se svou velikostí pohybují od zhruba 13 cm do více než 30 cm a nápadně se liší i tvarem zobáků; například vanga srpozobá (Falculea palliata) má úzký, až 70 mm dlouhý a dolů zahnutý zobák, vanga přílbová (Euryceros prevostii) zase vyniká mohutným zobákem modrého zbarvení. Vangy tak – podobně jako známější „Darwinovy pěnkavy“ – poskytují příklad ostrovní adaptivní radiace, tedy vyštěpení rozmanitých forem obsazujících prázdné ekologické niky izolovaných ostrovních stanovišť.
Rozmanitost forem komplikovala i systematiku vangovitých, řada jejich dnešních druhů před nástupem molekulárnífylogenetiky spadala do jiných ptačích čeledí. Současný systém k vangovitým přidružuje i několik rodů, jejichž zástupci se podobají ťuhýkům a žijí v subsaharské Africe a jižní, východní a jihovýchodní Asii. V rámci nich se skupina madagaskarských vangovitých evolučně odvozuje.
Vangovití se živí především hmyzem, někteří loví i menší obratlovce, případně se přiživují plody. Způsob získávání potravy závisí na tvaru zobáku. Rozmnožovací systémy se zakládají na monogamním páru, u některých druhů jsou však složitější, a v případě vangy srpozobé se s jedinou samicí dokonce páří větší množství samců. Několik druhů v důsledku ztráty biotopů patří mezi obecně ohrožené. Více…
Terej maskový (Sula dactylatra) je velký mořský pták z čeledi terejovitých (Sulidae), jeden ze šesti zástupců rodu Sula. Druh má statné aerodynamické tělo s dlouhým špičatým nažloutlým zobákem, protáhlým statným krkem, dlouhými štíhlými křídly a špičatým ocasem. Dospělci mají většinou bílé peří, pouze křídla a ocas jsou černé. Černá kůže na obličeji kontrastuje se zbytkem bílé hlavy a připomíná tak masku. S délkou těla 75–85 cm se jedná o největšího zástupce rodu Sula. Terej maskový je rozšířen ve většině tropických oblastí Indického, Atlantského a Tichého oceánu, nevyskytuje se však ve východním Tichomoří a východním Atlantiku. Na východě Tichého oceánu ekologickou niku tereje maskového zaplňuje terej tichomořský (Sula granti), který byl původně považován za jeho poddruh.
Terejové hnízdí v koloniích na ostrovech a atolech daleko od pevniny v blízkosti hlubokých oceánských vod, ve kterých shání potravu. V době páření vykazují poměrně silné teritoriální chování doplněné o řadu obranných a útočných postojů při hájení hnízd a u potenciálních i zaběhlých partnerů probíhají ritualizované námluvy a zdravice. Samice snáší dvě křídově bílá vejce do mělkého důlku vyhloubeného na holé půdě mimo vegetaci. Mláďata se rodí holá, nedlouho po narození jim naroste jemné prachové peří. Druhorozené mládě je většinou usmrceno starším sourozencem. Terejové jsou zdatní potápěči; za svou kořistí se ve vysoké rychlosti vrhají pod hladinu oceánu, kde nejčastěji loví létající ryby. Jsou ohroženi především následky klimatických změn a invazivními druhy živočichů. I když je populace terejů patrně na ústupu, Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ji hodnotí jako málo dotčenou. Více…
Celá taxonomie ptáků prochází neustálými změnami. Je to způsobeno hlavně tím, že k určování vzájemné příbuznosti ptačích druhů, čeledí a řádů se začala používat analýza DNA. To pochopitelně odhalilo případy, kdy byla podobnost druhů nebo skupin zapříčiněna konvergencí, ne skutečnou příbuzností. Ve fylogenezi ptáků je stále mnoho nejasností, a tak se nadále používá klasický vžitý systém. Jednou z mála potvrzených věcí je tak příbuznost vrubozobých a hrabavých a jejich postavení na bázi letců Neognathae. Dnes jen málokdo pochybuje, že ptáci se vyvinuli koncem jurského období z malých masožravých dinosaurů.
Seznam druhů ptáků České republiky je sestavován a udržován Faunistickou komisí České společnosti ornitologické. Pozorování druhu nového pro území České republiky musí být před zařazením do oficiálního seznamu touto komisí posouzeno a schváleno. K 8. březnu 2009 byl ve volné přírodě v Česku potvrzen výskyt 406 druhů ptáků (kategorie A, B, C).
Ptáci jsou podle charakteru výskytu rozděleni na základě dohody Evropské asociace faunistických komisí do 5 kategorií:
Kategorie A (druhy pozorované alespoň jednou po roce 1950 včetně)
Kategorie B (druhy pozorované pouze před rokem 1950)
Kategorie C (nepůvodní druhy, které vytvořily samostatně se rozmnožující populaci, včetně záletů jedinců z takových populací v zahraničí)
Kategorie D (druhy u nichž existuje důvodná pochybnost o jejich přirozeném výskytu, ale přirozený výskyt není vyloučen)
Kategorie E (druhy prakticky s jistotou pocházející ze zajetí)
Z článků týkajících se obsahu portálu můžete na tento portál odkázat šablonou {{Portály|Ptáci}} umístěnou na konci článku těsně nad kategoriemi, resp. {{DEFAULTSORT:}}. V případě, že již článek odkazuje na jiný portál, přidejte odkaz abecedně do již vložené šablony {{Portály}}, vizte návod.
Pokud založíte nový článek týkající se ptáků, zapište ho prosím mezi nové články.
_(2).jpg)
