Johann Ulrich von Salis-Seewis

Johann Ulrich hrabě von Salis-Seewis
Vrchní velitel rakousko-uherské armády v Rumunsku
Ve funkci: červenec 1918 – 10. listopadu 1918
Velitel 92. pěchotní divize
Ve funkci: 6. října 1917 – červenec 1918
Předchůdce	Felizian Krasel von Morwitzer
Nástupce	funkce zanikla
Viceprezident Nejvyššího vojenského soudního dvora
Ve funkci: 20. září 1916 – 6. října 1917
Předchůdce	Heinrich von Fiedler
Nástupce	Karl Wöllner
Generální guvernér v Srbsku
Ve funkci: 1. ledna 1916 – 6. července 1916
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	Adolf Rhemen
Velitel 42. pěchotní divize uherské zeměbrany (Chorvatská královská garda)
Ve funkci: 10. listopadu 1914 – 4. července 1915
Předchůdce	Stjepan Sarkotić
Nástupce	Anton Lipošćak
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1918), polní podmaršál (1915), generálmajor (1912)
Narození	8. prosince 1862 nebo 1862 Karlovac
Úmrtí	24. října 1940 Záhřeb
Titul	hrabě
Rodiče	Johann Gaudenz Gubert Dietegen von Salis
Příbuzní	Franjo Salis-Seewis (sourozenec)
Profese	voják
Náboženství	katolická církev
Commons	Johann Salis-Seewis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Johann Ulrich hrabě von Salis-Seewis (německy Johann Ulrich Gaudenz Dietegen Graf von Salis-Seewis) (8. prosince 1862 Karlovac – 24. října 1940 Záhřeb) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1883, začínal u ženistů, později byl štábním důstojníkem u různých jednotek pěchoty, uplatnil se také jako pedagog a diplomat. Za první světové války bojoval jako velitel divize v Srbsku a na východní frontě. Kvůli neúspěchu v bojích proti Rusům byl v roce 1915 zbaven velení a odešel do soukromí. V roce 1916 zastával funkci generálního guvernéra v okupovaném Srbsku. V tomto úřadu projevoval sympatie ke Slovanům a po půlroce byl odvolán na nátlak uherské vlády. V letech 1916–1917 byl viceprezidentem Nejvyššího vojenského soudního dvora a na vlastní žádost se poté znovu vrátil aktivní vojenské služby. V roce 1918 byl vrchním velitelem rakousko-uherské armády v Rumunsku. Jako historicky poslední osobnost byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra (povýšen byl v den zániku monarchie 11. listopadu 1918). Po odchodu do penze žil v soukromí v Záhřebu.

Pocházel ze staré šlechtické rodiny Salisů původem ze Švýcarska, narodil se jako nejstarší syn c. k. hejtmana Gaudenze Guberta Salis-Seewise (1824–1873) a jeho manželky, chorvatské šlechtičny Vilemíny, rozené Vranyczányové (1839–1898).^[1][2] I když byla rodová linie Salis-Seewis v té době již naturalizovaná v Rakousku-Uhersku, vlastnila stále i menší majetek ve Švýcarsku. Johann Ulrich studoval nejprve klášterní gymnázium v Kremsmünsteru, vojenskou průpravu získal na kadetní jezdecké škole v Hranicích (1877–1880) a nakonec na Technické vojenské akademii ve Vídni (1880–1883). Po otcově předčasném úmrtí si jeho vojenské vzdělání vzal na starost strýc z matčiny strany, generál Josip Maroičić. Do armády vstoupil v roce 1883 jako poručík k 2. ženijnímu pluku v Budapešti, s ním později sloužil ve Vídni a Přemyšlu. V letech 1888–1890 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníku generálního štábu.^[3] Poté vystřídal službu u 19. pěší brigády v Josefově (1890–1892) a 6. pěší brigády v Salzburgu (1892–1893). Do roku 1896 poté působil jako pedagog na kadetní škole v Prešpurku,^[4] pak byl důstojníkem přímo na generálním štábu a v roce 1898 nastoupil k 82. pěšímu pluku v Gyulaféhérváru.^[5] V letech 1899–1901 byl šéfem štábu 28. pěší divize v Lublani a mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1893, major 1899).^[6]

V roce 1903 byl povýšen na podplukovníka^[7] a jako štábní důstojník byl přidělen k c. k. četnictvu v okupované Bosně a Hercegovině. V roce 1904 vedl diplomatickou misi do Istanbulu v otázce hranic mezi Makedonií a Osmanskou říší. Po návratu byl v roce 1906 povýšen na plukovníka^[8] a od roku 1907 velel 86. pěšímu pluku v Budapešti.^[9] Následně byl velitelem 76. pěšího pluku v Záhřebu (1907–1908)^[10] a 79. pěšího pluku v Rijece (1908–1911).^[11] V roce 1912 byl povýšen do hodnosti generálmajora a nadále sloužil v Rijece jako velitel 71. pěší brigády.^[12][13]

Na začátku první světové války byl se svou brigádou začleněn do 5. armády generála Franka určené pro boje na srbské frontě.^[14] Zúčastnil se operací na Drině a Mačvě, bojoval také v několikadenní bitvě o Šabac. V listopadu 1914 převzal velení 42. pěší divize uherské zeměbrany, která byla označována také jako chorvatská královská garda.^[15] Jako divizní velitel neuspěl během bitvy na Kolubaře. K datu 1. února 1915 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála^[16] a se svou divizí převelen do Karpat, kde byl zařazen do armádní skupiny Pflanzer-Baltin. Podařilo se mu postoupit do Stanislavi, ale přes vysoké nasazení se mu nepodařilo zabránit ruskému překročení řeky Dněstr. V dubnu 1915 byl odvolán na popud generála Pflanzer-Baltina, který byl nespokojen s jeho velením.

Větší část roku 1915 strávil v soukromí ve Vídni, až v listopadu téhož roku mu byla nabídnuta funkce generálního guvernéra v okupovaném Srbsku, protože znal místní poměry, uměl chorvatsky a domluvil se i srbsky. Funkce se ujal v lednu 1916, brzy ale začal projevovat proslovanské sympatie a na zásah uherského premiéra Tiszy byl již v červenci 1916 z Bělehradu odvolán.^[17] Vrátil se do Vídně, kde byl přidělen k ministerstvu války a v letech 1916–1917 byl viceprezidentem Nejvyššího vojenského soudního dvora.^[18] V říjnu 1917 byl na vlastní žádost znovu povolán na frontu a jako velitel 92. pěší divize byl odeslán do Rumunska, kde bojoval v součinnosti s německou armádou.^[19] V roce 1918 byl jmenován vrchním velitelem 16. velitelství ozbrojených sil v Rumunsku^[20] a setrval zde až do konce války, kdy v listopadu 1918 vyklidil Bukurešť. V den zániku monarchie a konce existence rakousko-uherské armády byl jako historický poslední důstojník povýšen do hodnosti polního zbrojmistra (11. listopadu 1918).^[21][22]

K datu 1. ledna 1919 byl penzionován a usadil se v Záhřebu. Na základě dohod nástupnických států měl dostávat z Rakouska penzi 16.000 korun, výslužné mu ale bylo kráceno, až později dosáhl plné výše. Poslední roky života strávil v domě svého bratra, pomocného záhřebského biskupa Franze Emila Salis-Seewise. Na konci života mu byla diagnostikována rakovina žaludku, operaci ale odmítl a umíral ve značných bolestech. Zemřel v Záhřebu 24. října 1940 ve věku 77 let a je pohřben v rodinné hrobce na záhřebském hřbitově Mirogoj.

Rodinná linie Salis-Seewis užívala již od 18. století hraběcí titul (comte) udělený ve Francouzském království. Johann Ulrich získal potvrzení hraběcího stavu pro Rakousko v roce 1915.^[23] V roce 1916 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[24] Během své vojenské kariéry získal řadu vyznamenání.^[25][26]

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1906)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• důstojník Řádu Františka Josefa (1911)
• Mobilizační kříž (1913)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1914)
• komturský kříž Řádu Františka Josefa s hvězdou a válečnou dekorací (1917)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1918)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1918)

• rytířský kříž Řádu svatého Řehoře Velikého (1895, Papežský stát)
• Řád pruské koruny III. třídy (1898, Německo)
• Řád Osmanie II. třídy (1909, Osmanská říše)
• velkokříž Řádu sv. Olafa (1909, Norsko)
• Železný kříž II. třídy (1918, Německo)

Pocházel z početné rodiny, jako desetiletý chlapec musel u smrtelného lože svého otce přislíbit, že pomůže matce s výchovou a vzděláním mladších sourozenců. Mladší bratr Gubert Ambrosius (1864–1911) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti c. k. majora, další bratr Johann Gaudenz (1866–1941) byl zemědělským inženýrem.^[27] Nejmladším sourozencem byl Franz Emil (1872–1967), který vystudoval filozofii a stal se knězem, později byl řadu let pomocným biskupem v Záhřebu (1926–1967).^[28] V jeho domě strávil Johann Ulrich svá poslední léta života.

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 264–265 (heslo Johann Ulrich von Salis-Seewis) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Salis Seewis na Wikimedia Commons
• Johann Ulrich von Salis-Seewis na webu austro-hungarian army
• Johann Ulrich von Salis-Seewis in: Österreichisches Biographisches Lexikon
• Profesní biografie Johanna Ulricha von Salis-Seewise