Jan Jáchym ze Žerotína
| Jan Jáchym ze Žerotína | |
|---|---|
| První komorník císařovny vdovy s příslušností do Schönbrunnu | |
| Ve funkci: 1714 – ? | |
| Panovnice | Amálie Vilemína Brunšvicko-Lüneburská |
| Skutečný císařský komorník | |
| Ve funkci: listopad 1697 (přísaha 3. leden 1698) – 1714 nebo 1716? | |
| Panovník | Leopold I., Josef I., Karel VI. |
| Císařský komorník | |
| Ve funkci: 1688 – ? | |
| Panovník | Leopold I. |
| Přísedící moravského zemského soudu | |
| Ve funkci: 1688 – ? | |
| Panovník | Leopold I. |
| Narození | 1. dubna 1667 Velké Losiny |
| Úmrtí | 8. května 1716 (ve věku 49 let) Vídeň |
| Titul |  září 1706 říšský hraběcí stav a 1711 (1712) český hraběcí stav |
| Choť | Luisa Vilemína z Lilgenau († 1738) |
| Rodiče | Přemek III. ze Žerotína (1629–1673) Alžběta Juliána z Oppersdorfu (1632/1633–1669) |
| Děti | 1. Karel (1691–1712) 2. Jan Ludvík (1691–1761) 3. Luisa Karolína, provdaná Žerotínová (1692–1750) 4. Leopold Maxmilián (1694–1696) 5. Anna Karolína Josefa (1698–1699) 6. Anna Karolína ze Žerotína (1700–1701) |
| Příbuzní | bratr: Maxmilián František ze Žerotína (1662–1706) švagrová: Barbora Salomena z Talmberka švagrová: Marie Antonie Šubířová z Chobyně zeť: František Ludvík ze Žerotína strýc: Karel Jindřich ze Žerotína († 1683) teta: Angelina Sybila Žerotínová, provdaná Michnová a později z Galle (po 1620–1695) děd: Přemek II. ze Žerotína (kolem 1590–1652) babička: Anna Marie Šlikové z Holíče |
| Sídlo | Velké Losiny |
| Zaměstnání | politik |
| Profese | šlechtic |
| Náboženství | římskokatolické |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jan Jáchym svobodný pán, později hrabě ze Žerotína (1. duben 1667, Velké Losiny[1] – 8. květen 1716, Vídeň), německy Johann Joachim Graf von Zierotin byl moravský šlechtic z losinsko-vízmberské linie rodu Žerotínů. Na vídeňském dvoře zastával po dlouhou dobu úřad skutečného císařského komorníka.
Původ
[editovat | editovat zdroj]Narodil se jako mladší syn Přemka III. (Přemyslava) ze Žerotína (1629–1673) a jeho manželky Alžběty Juliány z Oppersdorfu (1632/1633–1669). Osiřel, když mu bylo šest let. Proto jej a jeho bratra Maxmiliána Františka (1662–1706) vychovávala teta z otcovy strany hraběnka Angelina Sibyla z Galle (po 1620–1695). V této době probíhaly na velkolosinském panství smutně proslulé čarodějnické procesy, které v našich zemích neměly obdoby.[2] Teprve rok po její smrti byly z iniciativy Jana Jáchyma procesy zastaveny, neboť poškozovaly hospodářské zájmy panství.
V roce 1686 byl Jan Jáchym prohlášen za plnoletého a vydal se na kavalírskou cestu. Podrobnosti o jeho životě známe z deníkových záznamů, které si německy vedl mezi lety 1704 a 1716.
Kariéra
[editovat | editovat zdroj]Téměř celý svůj život spojil s vídeňským císařským dvorem. Nebyl však příliš ambiciózní, nebyl kariéristou, spokojil se s pozicí císařského komorníka. Komornický klíč získal v roce 1688, kdy byl také jmenován přísedícím moravského zemského soudu. V roce 1698 se stal skutečným komorníkem římsko-německého krále Josefa I. a tuto pozici neztratil, ani když se Josef I. stal v roce 1705 císařem. Velkou výhodou bylo, že byl jako skutečný komorník v bezprostřední blízkosti panovníka. Pomáhal mu s hygienou, oblékáním, obsluhoval ho u stolu a doprovázel ho, někdy se dokonce účastnil i poradních zasedání a audiencí. Hlavní služba, kdy musel být zcela k dispozici přímo pobýval u krále nebo císaře, trvala jeden týden a vykonával ji ve dvojici s jiným šlechticem. Těchto hlavních služeb bylo jen několik do roka. Ve zbylý čas setrvával ve Vídni a také docházel ke dvoru. Ve Vídni trávil několik měsíců ročně, v létě většinou pobýval ve Velkých Losinách a zimní měsíce trávil ve větších městech, např. v Brně. Pobyt u dvora mu poskytoval bohaté společenské vyžití.
V roce 1706 byl povýšen na říšského hraběte a v roce 1711, respektive 1712 získal dědičný hraběcí titul i pro české země. V roce 1714 se stal prvním komorníkem císařovny vdovy Amálie Vilemíny s přílušností do Schönbrunnu.[3]
Majetek
[editovat | editovat zdroj]
V listopadu 1691 skončil dvouletý proces s bratrem o dědictví. Jan Jáchym poté vlastnil panství Velké Losiny a Třemešek. Na zámku Velké Losiny byla koncem 17. a počátkem 18. století na místě dříve stržených hospodářských budov vystavěna barokní křídla včetně arkád.[4] Dne 1. srpna 1700 zakoupil od bratra Maxmiliána Františka panství Vízmberk (dnes Loučná nad Desnou) a po bratrově smrti v roce 1706 převzal biskupské léno Valašské Meziříčí.[5] Konečně v roce 1710 zakoupil Bludov, Chromeč a Bohutín od Lichtenštejn-Kastelkornů. Žena přinesla do manželství ještě slezské fideikomisní panství Prusy.
Rodina
[editovat | editovat zdroj]Oženil se s Luisou (Ludovikou) Vilemínou z Lilgenau († 27. červenec 1737),[6] dcerou Viléma Václava z Lilgenau a Uršuly Hedviky z Groebenu. Narodilo se jim šest dětí, tři synové a tři dcery. Dospělosti se však dožil pouze Jan Ludvík (1691–1761) a Luisa Karolína (1692–1750).
Vývod z předků
[editovat | editovat zdroj]Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2022-07-30]. Dostupné online.
- ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku [II]: Severní Morava. Praha: Svoboda, 1983. S. 264.
- ↑ VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 134. dále jen Hrady
- ↑ Hrady, s. 265
- ↑ LASZTOVICZA, Pavel. Dvůr Maxmiliána Františka ze Žerotína ve Valašském Meziříčí a Loučné nad Desnou na přelomu 17. a 18. století. Olomouc, 2021. Bakalářská práce. Univerzita Palackého. Filozofická fakulta. Katedra historie. Vedoucí práce Radmila Prchal Pavlíčková. s. 45, 83. Dostupné online.
- ↑ Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2021-03-19]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- POLÁCH, Drahomír: Historie zámku a panství Třemešek; Štíty, 2014; s. 86–98 ISBN 978-80-8643-85-04
- VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. Kapitola Sluha tří pánů, s. 96–157.
