Karl Dönitz
Karl Dönitz (16. září 1891 Grünau, dnes součást Berlína – 24. prosince 1980 Aumühle u Hamburku) byl vrcholný vojenský představitel nacistického Německa, velkoadmirál, budovatel a vrchní velitel německého ponorkového loďstva (1939–1945), vrchní velitel německého válečného námořnictva (1943–1945) a krátce také poslední říšský prezident (po Hitlerově sebevraždě).
Byl hlavním stratégem německé ponorkové války, jeho koncepce neomezené ponorkové války přivedla Německo v roce 1942 blízko k vítězství nad Velkou Británií (viz Druhá bitva o Atlantik). V Norimberském procesu byl obžalován z válečných zločinů a zločinů proti míru, za něž byl odsouzen k 10 letům vězení. Rozsudek nad ním byl vnímán rozporuplně: zatímco někteří se domnívali, že měl být (tak jako několik jiných nacistických armádních velitelů) oběšen, řada námořních důstojníků z řad Spojenců vyjádřila nad rozsudkem znechucení, neboť podle nich byl Dönitz odsouzen za to, co běžně praktikovali i oni sami. Chester Nimitz prohlásil, že neomezenou ponorkovou válku vedly Spojené státy americké v Tichém oceánu od prvního dne, kdy vstoupily do války.[1]
Dönitz byl historicky první hlavou státu odsouzenou mezinárodním tribunálem, a jedinou takovou až do roku 2012, kdy byl odsouzen prezident Libérie Charles Taylor.
Po válce
[editovat | editovat zdroj]Německý vůdce Adolf Hitler ve své závěti jmenoval Dönitze svým nástupcem ve funkci říšského prezidenta. Kancléřem se měl stát Joseph Goebbels. 30. dubna 1945 spáchal Hitler sebevraždu,[2] o den později ho následoval Goebbels. Následkem toho se Dönitz stal nejvyšším představitelem hroutící se třetí říše. Nová vláda Lutze Schwerina von Krosigka (tzv. Flensburská vláda) poprvé zasedla 3. května ve Flensburgu-Mürwik. Existovala do 23. května, kdy byli její členové zatčeni.[3][4] Dönitz uvažoval o uzavření separátního míru se západními Spojenci a s pokračováním boje proti Rudé armádě, tento plán byl však pro spojence nepřijatelný.[2]
Po kapitulaci Německa v druhé světové válce se Dönitz stal válečným zajatcem. Byl souzen a odsouzen v Norimberském procesu k 10 letům vězení, které si odpykal ve vězení ve Spandau v Západním Berlíně. Poté byl 1. října 1956 propuštěn a odešel do malé vesnice Aumühle ve Šlesvicku-Holštýnsku v severní části tehdejšího Západního Německa. Tam v ústraní prožil zbytek života; jen výjimečně se sešel s americkými sběrateli německé námořní historie. Napsal dvě knihy pamětí. Jedna kniha s názvem Zehn Jahre, Zwanzig Tage („Deset let, dvacet dní“) popisuje jeho zážitky jako velitele lodi (10 let) a říšského prezidenta (23 dní). V knize popisoval nacistický režim jako produkt své doby a také tvrdil, že nebyl politik a popíral svou odpovědnost ze zločinů. Jeho druhá kniha Mein wechselvolles Leben se zabývá událostmi jeho života před rokem 1934. Tato druhá kniha byla poprvé vydána v roce 1968 a nové vydání vyšlo v roce 1998 s revidovaným titulem Mein soldatisches Leben.
Zemřel v 89 letech na infarkt myokardu na Štědrý den roku 1980. Jako poslední německý důstojník v hodnosti velkoadmirál byl poctěn mnoha bývalými vojáky a zahraničními námořními důstojníky, kteří se přišli poklonit jeho památce na pohřeb 6. ledna 1981. Byl pohřben na hřbitově ve Waldfriedhof Aumühle bez vojenských poct. Na pohřbu vojáci nesměli mít uniformy, tento příkaz platil hlavně pro příslušníky Royal Navy. Ale řada německých a zahraničních námořních důstojníků se vzepřela splnit tento rozkaz, mezi nimi byl reverend Dr. John Cameron, a také přes sto nositelů Rytířského kříže Železného kříže.
Vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]Železný kříž II. třídy, udělen 7. 11. 1914
Železný kříž I. třídy, udělen 5. 5. 1916
Kříž cti, udělen 30. 1. 1935
Služební vyznamenání Wehrmachtu, za 25 let, uděleno 2. 10. 1936
Železný kříž, Spona 1939 k Železnému kříži 1914 2. třídy, udělena 18. 9. 1939
Železný kříž, Spona 1939 k Železnému kříži 1914 1. třídy, udělena 20. 12. 1939
Sudetská pamětní medaile, udělena 20. 12. 1939
Válečný ponorkový odznak[5], udělen 27.02.1940
Rytířský kříž Železného kříže, udělen 21. 4. 1940
Vojenský řád Savojska [6], komandér, udělen 9. 1. 1941 (Sardinské království)
Rytířský kříž Železného kříže s dubovou ratolestí, 223. držitel, udělen 6. 4. 1943
Medaile na památku návratu Memelu,[7]
- a mnoho dalších
Dílo
[editovat | editovat zdroj]- Zehn Jahre und zwanzig Tage. Erinnerungen 1935-1945
- Mein Leben soldatisches
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Karl Dönitz na anglické Wikipedii.
- ↑ www.yale.edu [online]. [cit. 26-05-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 19-08-2012.
- ↑ a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 226–229.
- ↑ Zatčení poslední německé vlády ve Flensburgu 23. 5. 1945 - 75 let
- ↑ Dva květnové týdny, jež nahlodaly důvěru
- ↑ Válka.cz, Válečný ponorkový odznak
- ↑ Válka.cz, Vojenský řád Savojska
- ↑ Válka.cz, Medaile na památku návratu Memelu
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Karl Dönitz na Wikimedia Commons
Galerie Karl Dönitz na Wikimedia Commons
Osoba Karl Dönitz ve Wikicitátech
- Valka.cz, Velkoadmirál Karl Dönitz
Seznam prezidentů Německa ![]() | ||
---|---|---|
Předchůdce: Adolf Hitler jako říšský vůdce |
1945 Karl Dönitz |
Nástupce: Theodor Heuss |
- Němečtí admirálové
- Němečtí námořní velitelé druhé světové války
- Němečtí ponorkoví velitelé první světové války
- Prezidenti Německa
- Německé osobnosti první světové války
- Německé osobnosti druhé světové války
- Němečtí váleční zločinci
- Odsouzeni v norimberských procesech
- Nositelé Řádu Michala Chrabrého
- Nositelé Královského hohenzollernského domácího řádu
- Nositelé Námořního záslužného kříže (Španělsko)
- Nositelé Řádu vycházejícího slunce I. třídy
- Nositelé Zlatého stranického odznaku NSDAP
- Nositelé Železného kříže
- Nositelé Rytířského kříže Železného kříže
- Narození 16. září
- Narození v roce 1891
- Narození v Berlíně
- Úmrtí v roce 1980
- Úmrtí 24. prosince
- Úmrtí v Šlesvicku-Holštýnsku
- Zemřelí na infarkt myokardu