Antiochos V. Eupatór

Antiochos V. Eupatór
Narození	173 př. n. l.
Úmrtí	162 př. n. l. (ve věku 10–11 let)
Otec	Antiochos IV. Epifanés
Matka	Laodika IV.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antiochos V. Eupatór (řecky Αντίοχος Ευπάτωρ; asi 173 př.n.l. - 162 př.n.l.) byl král Seleukovské říše. Byl synem Antiocha IV. Epifana a jeho sestry a manželky Laodiké.^[1] Po smrti svého otce převzal roku 164 př. n. l. trůn a o dva roky později byl na popud svého bratrance Démétria I. zavražděn.

Starověký vojenský historik Appiános uvádí, že Antiochovi V. bylo v době smrti jeho otce Antiocha IV. (164 př. n. l.) devět let, z čehož plyne, že se narodil kolem roku 173 př. n. l. Podle jedné babylonské klínopisné tabulky se již v roce 170 př. n. l. stal spoluvládcem svého otce. Antiochos IV. chtěl zabránit nástupnictví Démétria I., který byl rukojmím v Římě a měl legitimní nároky na trůn. Když se Epifanés v roce 165 př. n. l. vydal znovu dobýt Arménii a Horní satrapie, svěřil péči o svého nezletilého syna, který zůstal v Sýrii, císařskému správci pro západní provincie Lysiovi. Lysias také musel porazit povstání Makabejců. Krátce předtím, než Antiochos IV. v roce 164 př.nl. podlehl nemoci, jmenoval prý svého důvěrníka (filose) Filipa novým říšským správcem a poručníkem Antiocha V. Je však možné, že tato informace je smyšlená a měla sloužit Filipově legitimaci.^[2]

Poté, co přišla zpráva o smrti Antiocha IV., nechal Lysias na konci roku 164 př. n. l. prohlásit jeho syna Antiocha V. za nového vládce. Římané byli s touto změnou samozřejmě velmi spokojeni, protože doufali, že poručnická vláda oslabí Seleukovskou říši a usnadní její ovládání. Proto odmítli nárok na trůn, jež vznesl Antiochův bratranec Démétrios.^[3]

Lysias byl konfrontován s pokračujícím povstáním Judy Makabejského, který v letech 163/162 př.n.l. oblehl jeruzalémskou pevnost obsazenou Makedonci. V reakci na jejich žádost o pomoc odtáhl Lysias roku 162 př.n.l. spolu s mladým králem v čele silné armády do Judeje. Přinutili Judu, aby obléhání ukončil; Juda také utrpěl porážku u Bét Zacharia. Nyní mohl Lysias přistoupit k obléhání jeruzalémského chrámového návrší. Když přišla zpráva, že Filipos mezitím vznesl nárok na trůn a vytáhl proti císařskému hlavnímu městu Antiochii, Lysias považoval za potřebné uzavřít s Makabejci mírovou smlouvu, aby se pak mohl bez překážek obrátit proti Filipovi. Antiochos V. zrušil obětní edikt vydaný jeho otcem; Židům bylo umožněno svobodně praktikovat jejich náboženství. Pětiletá náboženská válka tak dočasně skončila a Judea se znovu formálně podrobila. Lysias tedy mohl s králem táhnou na Antiochii, kterou mezitím obsadil Filipos. Uchazeče o trůn porazil, nechal ho popravit a už v roce 162 př.n.l. znovu dobyl hlavní město.

V té době dorazilo do Antiochie tříčlenné římské poselství. Jeho členy byli Gnaeus Octavius, konzul roku 165 př. n. l., Spurius Lucretius, který byl v roce 172 př. n.l. praetorem, a Lucius Aurelius Orestes, který snad roku 157 př. n. l. zastával konzulát. Vyslanci prý na Antiocha V. naléhali, aby dodržel podmínky smlouvy z Apamey, kterou porušoval i jeho otec Antiochos IV. V souladu s tím nechal Octavius přeříznout šlachy válečných slonů a spálit válečné lodě, které seleukovský král držel v rozporu s touto smlouvou. V předchozí kampani proti Judeji použili Lysias a Antiochos V. 32 slonů. Panovačné chování Římanů vyvolalo hněv Syřanů a vůdce poselstva Gnaeus Octavius byl zavražděn jistými Leptiny v Laodiceji. Tato událost nepříjemná pro seleukovské vedení je přiměla vyslat do Říma vyslance, aby požádal Senát o odpuštění. Senát se však konkrétní odpovědi vyhnul.

Ještě v roce 162 př. n. l. Démétrios I. Sótér, kterému se podařilo uniknout z římského zajetí, přistál v Tripolisu na syrském pobřeží. V zemi si rychle našel řadu přívrženců. Antiochus V. a Lysias byli brzy zajati jeho vojsky a na jeho rozkaz popraveni.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antiochos V. na německé Wikipedii.

• DOUGLAS, J. D. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1. Heslo ANTIOCHOS. 
• Edwyn Robert Bevan: The House of Seleucos. London 1902, S. 178–187.
• Auguste Bouché-Leclercq: Histoire des Séleucides (323-64 avant J.-C.). Bd. 1, Paris 1913, S. 307–315.
• Kay Ehling: Untersuchungen zur Geschichte der späten Seleukiden (164-63 v. Chr.). Stuttgart 2008, S. 111–121.
• John D. Grainger: A Seleukid Prosopography and Gazetteer. Leiden/New York/Köln 1997, S. 27–28.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antiochos V. Eupatór na Wikimedia Commons