Ottův slovník naučný/Shakespeare

Shakespeare [šèkspír] William (* 23. dub. 1564 — † 23. dub. 1616), největší dramatický básník nejen anglický, nýbrž i všech dob.

Život a povaha. S. narodil se v anglickém Stratfordě na Avonu, majícím tehdy kol 1500 obyvatelův, a pokřtěn byl 26. dub. Rodný domek jeho v ulici Henleystreet jest posud zachován. Otec jeho John S. uvádí se jako svobodník (yeoman) řemesla rukavičkářského; podle jiných pramenů byl řezníkem neb obchodníkem vlnou. Měl v Stratfordě dva domy a oženil se bohatě r. 1557 s Mary Ardenovou, dcerou z drobné šlechty venkovské. S chotí svou dostal věnem farmu Ashbye, s 56 poli a zahrady a 2 domy; důkazem vážnosti, jíž u spoluobčanů požíval, jest opětná volba jeho za jednoho ze 14 aldermanů stratfordských, za prvního soudce (high bailiff) a za prvního aldermana r. 1571. William byl třetí dítě a první syn; dvě sestry zemřely před ním, po něm přišli do rodiny ještě dvě sestry a tři bratři. Zdá se, že S. navštěvoval v mládí místní školu latinskou (free grammar scool). Když byl pětiletý, hráli ve Stratfordě „herci královny“ a hraběte Leicestera, hráli pak od r. 1569 do r. 1587. Snad tato představení vzbudila v mladém Williamovi první zájem o divadlo. Kolem r. 1578 začal klesati blahobyt rodiny, které teprve po letech William, stav se zámožným mužem a vlastníkem pozemků, byl vydatnou podporou. Otec Williamův zemřel r. 1601, matka r. 1609. Čím se zabýval S. v mládí svém, nevíme, snad vypomáhal otci v obchodech i řemesle. V list. 1582 19letý William oženil se s Annou Hathavayovou, starší o 8 let, ze které měl r. 1583 dceru Susanu a r. 1585 dvojčata Hamneta a Juditu. Kolem r. 1585 William opustil Stratford a odebral se do Londýna. Tato doba v životě jeho jest nejzáhadnější. Hlídal prý u divadla koně přespolních návštěvníků po dobu představení, později vstoupil v podřízených funkcích do společnosti samé a upravoval a zpracovával cizí různé hry. V letech těch asi snažil se doplniti kusé vzdělání školské hojnou četbou soudobé literatury i cizí, v překladech poznal i staré klassiky a zvlášť bujející tehdy novellistiku italskou. Lze domnívati se, že S. čítal Seneku, Plauta i Terentia v originále a mimo to dobře ovládal frančtinu a vlaštinu, které se tenkrát hojně pěstovaly. R. 1589 byl jedním ze 16 spoluvlastníků divadla Blackfriarského, kteří od r. 1587 jmenovali se herci a služebníky lorda kancléře a jejichž hlavním hrdinou byl slavný tragéd Richard Burbage, krajan S-ův a později proslulý jeho interpret; odtud přešel k divadlu Globe, kde byl hercem, upravovatelem kusův a dramat, básníkem a brzy jedním z hlavních podílníků. R. 1593 byla za příčinou moru veškerá divadla uzavřena a do té doby mohla by spadati jeho domnělá cesta do Italie. Do let 1589 až 1594 spadají první samostatné literární pokusy S-ovy, Od r. 1591 začínají zprávy a narážky o něm jako dramatikovi u soudobých spisovatelů, s nimiž závodil (Marlowe, Nash, Peele, Greene). R. 1594 hrál podle zachovaných účtů s Richardem Burbagem před královnou Alžbětou, r. 1599 dobyl otci svému šlechtického znaku a r. 1597 vypomáhal mu v soudech a finanční tísni, t. r. zakoupil si New Place, jeden z největších pozemků stratfordských. R. 1602 jako spoluvlastník divadla Globe byl již zámožným mužem, který vedle nových zákupů v rodišti získává i výnos desátků tamních za cenu 440 liber. Od r. 1603 neuvádí se již mezi herci. R. 1607 provdal nejstarší svou dceru Susanu za stratfordského lékaře Johna Halla. R. 1608 páčily se jeho roční příjmy na 300 liber sterl., kteréž podle Halliwella vyrovnaly se dnešnímu 1000 lib. sterl. Od r. 1613 S. usídlil se trvale ve Stratfordě, odkud ročně jezdíval do Londýna. R. 1616 provdal mladší dceru Juditu za obchodníka vínem Tomáše Quineye. 25. bř. t. r. podepsal svou poslední vůli chvějící se rukou na třech místech, 23. dubna zemřel a 25. dubna pochován byl ve farním chrámě stratfordském. Z velikého počtu podobizen S-ových za pravé se pokládají poprsí v kostele stratfordském a rytina Martina Droeshouta připojená k prvnímu foliovému vydání jeho děl r. 1623. Dále stojí za zmínku t. zv. portrait Chandorův, kdysi majetek herce Burbage, a olejový obraz Corn. Jansena, majetek hraběte Somersetského. V „koutě básníků“ v opatství westminsterském v Londýně postavena mu socha prostřední práce a ceny r. 1741 od Kenta a Schoemakerse, v parku newyorském socha od Warda. Z rukopisů jeho kromě zmíněných 3 podpisů na poslední vůli a 2  na listinách obchodních ničeho se nezachovalo. Podle svědectví všech vrstevníků byl S. povahy jemné, úslužné, pravý gentleman v každém ohledu (Ben Jon-son), při svém positivním směru měl smysl pro peníze a statky tohoto světa, ale vždy s pravou mírou bez újmy dobročinnosti, pravý mudrc životní, který s vrcholu slávy a úspěchu v 48 letech odstupuje s jeviště veřejného a hledá klid a tiché štěstí vlastního krbu. Tehdejší podceňování a opovržení stavu hereckého nesl velmi citelně (viz jeho sonety čís. XXIX. a CXI.); jak sám o něm smýšlel, vyslovil zřetelně v Hamletu (III. 2.).

Dramata S-ova: Nejstarší t. zv. kvartová vydání dramat S-ových (1597—1622) trpí kusým a chatrným textem; základem studia dramat S-ových je teprve slavné vydání foliové z r. 1623 s názvem: Mr. William Š-s Comedies, Histories and Tragedies published according to the true original copies, které obstarali určení k tomu poslední vůlí básníkovou herci John Heminges a Henry Condell. Obsahuje mimo „Perikla“ veškerá díla dramatická. Perikles a ještě 7 jiných pochybných her přidány teprv do třetího vydání z r. 1664. Foliové toto vydání přineslo 17 her, jež do vydání kvartových pojata nebyla a mezi nimiž jsou nejlepší a nejsilnější dramata S-ova. Hry S-ovy podle vzniku a rozvoje básníkova srovnány jsou: 1. Titus Andronicus. Hra v panujícím tehdy slohu příšerných a násilnických effektů, práce mladická, ale sílu prozrazující, byla již r. 1598 od Meresa přičtena S-ovi. 2. Jindřich VI. díl I. Historická hra z r. 1590, podle všeho zpracování cizí práce starší, kus plný anglického vlastenectví a známý nešetrnou kresbou Panny Orléanské. 3. Marná lásky snaha z r. 1590, první pokus S-ův ve fantastické veselohře, ostrá satira na oblíbený tenkrát euphuismus a falešnou učenost módní. 4. Komédie plná omylů z r. 1591 vzniklá z motivu Plautových „Menaechmů“ v angl. překladě a zakládající se na staré předloze „The history of error“, bujná fraška. 5. Dvé šlechticů veronských z r. 1592, podle starší hry anebo podle Montemayorovy „Diany“. 6. Jindřich VI. díl II. 7. Jindřich VI. díl III. z r. 1592. Podle starých předloh a kroniky Holinshedovy snad za spolupracovnictví Marlowa. 8. Richard III. kol r. 1593 na základě staré hry „The true tragedy of Richard III.“, kroniky Holinshedovy a dějin Richarda III. od Tomáše Moorea; první drama velikého stilu. 9. Sen letní noci z téhož roku. Z nejpoetičtějších her S-ových, kde geniální spojení živlů erotického, kouzelně pohádkovitého s drastickým humorem řemeslnických dilettantů působí neodolatelně. Prvky hry jsou četné a různé: Chaucer, Ovidius, Montemayor, scelení jich však jest dílem svrchovaného mistrovství. 10. Romeo a Julie, první náčrtek již r. 1591, pozdější zpracování r. 1596. Pramenem bylo Arthura Brookesa metrické zpracování z r. 1562 vlašské novelly Bandellovy. S. počínal si tu velmi samostatně a čelil dramatickou řízností rozvláčnostem italského vzoru. Dokreslil výtečnou figuru Mercutia a dal postavám i ději pravý italský kolorit. Již kvartové vydání z r. 1597 zmiňuje se o hře jako veřejně sehrané s největším potleskem. 11. Richard II. vznikl kol r. 1594. Hlavní pramen kronika Holinshedova a pod vlivem Marlowovy tragédie „Eduard II.“, kterého ovšem S. zastínil. 12. Král Jan z r. 1595. Prameny byly: Holinshed a neznámý kus starší. Do těchto prvků S. vložil chlapce Artura, jednu ze svých nejkrásnějších a nejtklivějších postav. Mnozí se domnívají, že v Arturovi S. postavil pomník svému jedinému synu, který zemřel r. 1596. 13. Kupec benátský z r. 1596. Prameny: Gesta Romanorum, Gower a Boccaccio a vlašská sbírka renaiss. novell s názvem „Il Pecorone“ ze XIV. stol., možná též dost, že byla starší předloha dramatická po ruce. Jistá příbuznost jest se hrou Marlowovou „Žid z Malty“, nejoriginálnější jsou ovšem celou poesií měsíčné letní noci obetkané scény mezi Jessikou a Lorenzem. 14. Zkrocení zlé ženy. Vzniklo kol r. 1597. Pramen: Ariostova veselohra „Suppositi“. 15. Jindřich IV. díl I. a Jindřich IV. díl II. Vznikly kol r. 1598. Prameny: Holinshed a stará, neznámá hra. Proslavená postava Johna Falstaffa vládne zde v celé plnosti humoru. Též postava Percyho jest dílem S-ovým. 17. Veselé ženy Windsorské. Vznikly as kol r. 1598, podle přání král. Alžběty prý ve 14 dnech. Hra jest úplně výmyslem S-ovým, protkaným hojnými upomínkami a narážkami z mládí. 18. Jindřich V., též z r. 1598. Pramen Holinshed, ale převahou vlastní tvorba. 19. Mnoho povyku pro nic a za nic. Též z r. 1598. Prameny: Spencerova „Královna vil“ (II. 4.) a Bandello i Ariosto. Beneš a Beatrice jsou postavy ryze a plně S-ovy. 20. Jak se vám líbí. Vzniklo r. 1599. Pramenem byla stará povídka Thomase Lodge „Rosalynde, Euphues’ golden legacie“. Pouze Jacques a Tomchstone jsou postavy S-ovy. 21. Večer tříkrálový čili „Cokoli chcete“ z r. 1600. Pramenem byl anglický překlad vlašských historek Cinthiových „Hecatomithi“. Všecky postavy jsou původní. 22. Konec vše napraví z r. 1601. Pramen anglické zpracování novelly Boccacciova Decamerona (Den III. 9.). 23. Julius Caesar vznikl kolem r. 1601. Pramenem byly životopisy Plutarchovy v anglickém překladu Northově. Slavná jest pohřební řeč Brutova nad mrtvolou Caesarovou, plná náhlých obratů a protikladů v duchu doby. Hrou touto začíná se slavná perioda ve tvorbě S-ově. Následují: 24. Hamlet, princ dánský. Vznik jeho klade se do r. 1601. Pramenem byl starší kus z r. 1598 založený na pověsti Saxona Grammatica ze XII. stol. Nejhlubší drama S-ovo a snad po všech stránkách nejmistrnější. Samo vyvolalo celou literaturu výkladů. Též vzhledem k osobnosti básníka jest důležité, zahajujeť obrat v životním názoru svého původce, jsouc jedním z největších evangelií pessimismu, který pak stále se stupňoval až k opovržení světem a lidmi, jak se jeví v „Timonu Athénském“. 25. Veta za vetu, veselohra z r. 1603 psána na základě zdramatisované povídky Cinthiovy Whetstonem, nese silné stopy roztrpčení, které v době té S-a ovládalo. 26. Troilus a Cressida, psáno mezi l. 1603—07 na základě Chaucerovy básně a Homéra. Z celku vane hořkost a satira obrací vše v karikaturu. Tendence proti nadsazování a vynášení staré doby klassické soudobými spisovateli jest patrna. Kus bizarrností svou jest snad nejzajímavějším číslem tvorby S-ovy. 27. Othello. Pramen: Cinthiovy Hecatomithi. Zenith pessimistické periody S-ovy. Po stránce psychologické jemnosti vrchol charakteristiky vůbec. 28. Král Lear. Z r. 1605. Prameny: Kronika Holinshedova, starý kus anglický a částečně Spencerova báseň „Královna vil“. Hra nejvyšší tragiky a nejumělejší stavby vnitřní. 29. Macbeth z r. 1606. Pramen: Kronika Holinshedova. Dílo velkolepé soustředěnosti a síly a barvitosti, kterému neublížily ani veliké škrty, které patrně zavinily stručnost jeho nynější formy. 30. Timon Athénský z r. 1607. Pramenem byl prý nějaký starší kus Plutarchův neb Lukianův. Mnozí se domnívají, že jen některé partie hry jsou z péra S-ova. 31. Antonius a Kleopatra z r. 1608. Pramenem byl North. Ke katastrofě hrdiny připojil zde S. katastrofu starého světa a pozvedl privátní episodu k světodějnému významu. Kleopatra jest asi poslední slovo básníkovo o ženě a čím trpěl v poměru k ní. Od této hry nastává u S-a obrat k smírnějšímu názoru životnímu a návrat v říši čisté poesie pohádkové podložené sladkou moudrostí zralé zkušenosti. 32. Cymbeline, kol. r. 1609 psán. Pramenem byl Holinshed a Boccaccio (9. povídka II. dne). Kus podivuhodné poesie utišení a smíru. 33. Bouře. Z r. 1610. Pramenem hry byla tištěná zpráva o ztroskotání lodi na ostrovech Bermudských a místo z Montaigneových „Essayí“ v překladě Floriově. Sloučení skutečnosti s říší duchů dodává hře symbolického pozadí plného veliké poesie. 34. Pohádka zimní noci, vznikla asi r. 1610, hrána byla r. 1611. Pramen: Greeneova povídka „Pandosto“. Postava Hermiony připomíná veliké hrdinky antiky. Hrou vane poesie rozloučení a resignace odchodu. Ve vydání foliovém z r. 1623 přidán jest na konci 35. Jindřich VIII. O hru vedeny spory. Zdá se, že pouze začátek jest od S-a a že John Fletcher kus dokončil. Ještě pochybnější jest 36. Perikles, hra neznámého původce, kterou snad S. jen upravoval. Později přičítala se S-ovi ještě řada kusů (šest, později až deset), které sice ve stavbě a zvlášť dikci S-a dosti silně připomínají, ale celkem přece jen za jeho díla určitě pokládati se nemohou.

Menší básnická díla S-ova. V době své byl S. mnohem výš oceňován jako básník lyrický a epický než jako dramatik. Venuše a Adonis vyšla r. 1593 a dožila se v 8 letech 6 vydání. Líčí podle Ovidia lásku bohyně ke krásnému Adonidovi i jeho smrť. Řeč básně jest unylá a snivá, přesycená obrazy. Sloka rýmovaná tvaru ababcc (celkem 199 slok) jest plná jemnosti v provedení. Formálně ještě vyspělejší jest větší, r. 1594 uveřejněná báseň Lukrecie, obsahující 265 sedmiřádkových slok vzorce ababbcc, líčící barvami smyslné sytými zločin Tarquiniův a jeho potrestání. Hlavním však básnickým dílem S-ovým jsou jeho Sonety, které po prvé vyšly r. 1609 nákladem Thomase Thorpea. Jest jich 154 a projednávají poměr dvou přátel a erótické vztahy k nevěrné, okouzlující a hnědé dámě (lady Fittonové), různé nálady tím vzniklé a v nich veliký kus životní filosofie básníkovy. Byly neobyčejně ceněny za živobytí básníkova, který pro ně byl slaven mnohem výš než jako dramatik a nazýván „cukrovým a medovým“ básníkem. Jest s našeho stanoviska v nich mnoho umělkovaného, zcela v duchu doby strojeného a líčeného, vedle některých akcentů pravdy a hlubokého přesvědčení. Básnickou cenou vyrovnají se podobným pracím vrstevníků: Sidneye, Spencera a Drummonda, ba spíš mnohé předčí. Zvláštní pozornosti zasluhují S-ovy písně, částečně po jeho dramatech roztroušené, částečně v cyklus pod názvem „Vášnivý poutník“ (The passionate pilgrim) sebrané.

Význam básníkův zakládá se na jeho modernosti a universálnosti. Jeho básnická dikce jest do veliké míry i dikcí dnešní, on jest největší básnickou postavou doby renaissanční. V jeho duchu spojovali se největší geniové této zázračné doby, velikost a pádnost nadlidská Michelangelova i zralá, sladkost Raffaelova, na výši však svého lidství tkvěl jako pravý Angličan kořeny na půdě domácí, Albrechtu Dürerovi podoben. (Engel.) S. jest nejsvětovější všech básníků jednak tím, že pronikl všady do všech vrstev nejvíc a nejníž, jednak že může býti stejně básníkem všech dob i vrstev bez ohledu na předsudky náboženství nebo národnosti a stavu sociálního, jest bez odporu také ze všech dramatiků celého světa nejdivadelnější. Nejskvělejší a umělecky nejvěrnější výprava scénická mu nepřidá mnoho a nejprimitivnější a nejprostší scenování jej nezabije. Životnost jeho postav a typů, síla jeho dikce a básnická krása podmaní brzy a ovládnou vztahy sebe cizejší a dnes vzdálenější. Básníka zvlášť značí jeho neobyčejná tvůrčí síla, která má do sebe něco přímo přírodního, ba živelného. Co stvořil, dýše svěžestí dnes jako před lety a věky. Tvůrčí tuto sílu dokumentuje veliká řada postav jím vyvolaných a utvořených, jejich typy objímají celou stupnici lidské povahokresby od nejnižšího k nejvyššímu. Vedle galerie silných hrdin a velikých zločinců stvořil celý svět nádherných postav dívčích od dítěte až ke zralé matroně, plných gracie a pravdy, něhy a vděku. A všichni jsou jako vyšli z ruky jeho, lidmi se svými malými křehkostmi i nesměrnými aspiracemi, se svou vzácnou obětavostí i světoběžným sobectvím. Určitý názor světový pevně vyhraněný a scelený vládne světu jeho; právem nazval H. Heine jeho dílo „světským evangeliem“. Pravda a Spravedlnost jsou stěžeje jeho morálky, on jest básník svědomí a odvety. Jeho hrdinové zápasí a trpí, vítězí a podléhají ryze a pouze ze sebe, ani osud ani božství nemísí se v jejich rozvoj a pád, který jest dán a utvářen jediné jejich povahami. To dodává všemu u něho pečeť zvláštní pravdivosti. Jeho realismus jest pln nejušlechtilejší poesie a tkví v národním životě anglického venkova. S tím souvisí jeho znalost přírody a s tou opět bohatost jeho slovníku přírodopisného (napočetli, že v jeho díle uvádí se 150 jmen rostlinných a 100 ptačích). Ze života přírody a středních vrstev lidových temení též jeho znalost říše duchův a říše kouzel a pověr. Ariel i Puck mají své předchůdce v prostonárodních balladách anglických. S. je vedle toho veliký mistr přírodních nálad i lokálního zbarvení (Italie i stepi skotské v dešti a j.). Zmíněná jeho universálnost vedla i jeho dikci básnickou. Jest především svobodný, volný, chceme-li, až k neslušnosti, lze-li nazvati tak vše, co jest lidským a přirozeným. Vůči starším předchůdcům a vrstevníkům i doby renaissanční S. jest vzorem míry a umírněnosti. A nesmíme pustiti se zřetele, že byl S. synem své doby a že mnohé musil koncedovati svému publiku neb aspoň hrubším jeho vrstvám. Proti drsnostem stojí tu jeho něžnost a jemnost svou až dívčí delikátností. Neobyčejná a příslovečně jediná dramatičnost her S-ových má své kořeny v jeho obraznosti. Podle slov Goethových on viděl, když psal, své kusy žijící před sebou. Odtud jeho názornost a plastika. Jeho hry, z nichž většina jsou skutečnými básněmi, vyžadují především jen divadlo a divadlo. Chtějí býti především hrány. Četba jest jen polovičním jejich životem. Jeho dramatičnost jeví se hned v exposici, která zadrhne v síť svou diváka místní náladou a hlubokými, dobře připravenými perspektivami. Ve stavbě kusu i v jeho zvratu ke katastrofě nakupeno jest všady tolik umění, že by možno bylo celou poetiku a techniku dramatu ve všech odstínech a faších zbudovati jediné na jeho díle. V ohledu čistě veršovnickém drama S-ovo znamená jen pokrok. Zprvu kráčel věrně ve stopách Marlowa, aby konec blankversového verše vždy se kryl se smyslem věty (end stopt), ale později čím dál, tím jest jeho verš pestřejší, vyhýbá se nezbytné jednotvárnosti staré oné procedury, jest pružnější, mnohotvárnější, přirozenější. Postupem doby zbavuje se nechutných „concettů“ a euphuistických nadsazování a nevkusův, naposled opouští i rým jako nutnou oběť přirozenosti dikce.

S-ovo vzdělání. Nejspíše chudé zprávy biografické a pak hlavně poznámka v oslavné básni Johnsonově zavinily, že vznikla legenda o nevzdělanosti S-ově, ač celé jeho dílo jest jediný protest živý proti každému podobnému tvrzení. Soudíme-li podle tohoto, byl S. právě tak vzdělaný, jako jiní vrstevníci jeho, a byl mnohem sčetlejší. Jistě ovládal starší domácí literaturu, italské novellisty, taktéž i francouzské a španělské v překladech a takž i hojné překlady děl starých klassikův a mistrů znal a četl. Vedle těchto znal Rabelaise, Montaignea, Floriana, Ariosta atd. Ve zpracování svých pramenů S. počínal si zcela liberálně podle zásady později Molièrem vyslovené „beru své dobré věci, kde je nalézám“. Pochod tento jest zjevný v celé řadě příkladův. Avšak i tam, kde se spokojil s tím, co mu předloha vyvolená poskytla, tvořil přece jen svrchovaně svobodně, pronikavě a neobyčejně umělecky šťastně.

S. v Anglii a v cizině. Již záhy rozšířil se věhlas S-ův. Ani ten opovrhovaný stav herecký v době největšího puritanismu nezastavil vítězného pochodu slávy S-ovy. A nechť ve sbor hlasův oslavných od Spencera až k Miltonovi vpadá nejeden syk závisti (Greene), přece přehled celku ukazuje, jak byl ceněn a uznáván již ve vlasti své a u vrstevníků svých. Jen v době od r. 1591 až 1616 sebralo se 255 úsudků novinářských a knižních o S-ovi. V XVII. stol. vlivem puritánskym kult jeho v Anglii poněkud ochabl, ale již v XVIII. a XIX. sesilněn vlivy ciziny neobyčejně rozbujel. Zakládány společnosti Shakespearské a též řada velikých mimů (v XVIII. stol. Garrick, později Kemble, Kean, Sarah Siddons, Irwing) přispěla k popularisování jeho děl. V kultu tomto vyniklo hlavně Německo, a to svou společností Shak. a najmě svými 32 svazky ročenky Shak. Klassická doba literatury německé pozvedla teprve kult jeho vysoko. Lessing opíral proti klassikům francouzským o S-a svou „Hamburskou dramaturgii“ a Schiller a Goethe viděli v něm nedostižný ideál moderního dramatika. Hojn�� a originál vystihující překlady od Wielanda přes Schlegela až k Jordanovi a Gildemeisterovi, četné studie, veliké monografie aesthetické, dramaturgické, filosofické ukazují, jak jdou Němci v čele kultu S-ova, pokládajíce jej skoro za příslušníka vlastní literatury. Do Francie uvedl S-a hlavní jeho snižovatel Voltaire, zpracovav r. 1735 jeho Caesara pro divadlo. Ovšem při diametrální různosti povah národních anglické a francouzské nemohl nikdy jej plně pochopiti, ani k němu býti spravedliv. Diderot byl z Francouzů první, který měl tuchu a pojem o pravé velikosti S-ově. Jak působil na romantiky francouzské, ukazují především dramata Viktora Huga. Do Čech S. uveden byl nejdřív německými překlady a jejich zpracováním. R. 1786 upravil již Tham Macbetha podle překladu Schillerova. Po něm Ant. Marek a hlavně Frant. Doucha (Romeo a Julie z r. 1847). „České Matici“ náleží veliká zásluha, že od r. 1855 vydala první úplný překlad 36 her S-ových, o kterých pracovali: Čejka, Čelakovský ml., Doucha, Kolár Jos. Jiří a Jakub Malý. Nový překlad od r. 1895 vydává Česká akademie. Jest z péra J. V. Sládka a vyniká vedle neobyčejné věrnosti hladší formou a modernějším tenorem. Do všech ostatních literatur dostal se S. hojnými překlady, tak že jest asi vedle Bible a Danta nejvíce rozšířenou knihou světové literatury.

Shakespearovské záhady a tak zv. theorie Bakonská. Při nedostatku soudobých zpráv o době i lidech v ní zůstaly život a tvůrčí genius S-ův, podporován dualismem, který byl vždy mezi básníkem a hercem, v jakémsi pološeru a přítmí, ačkoliv zprávy o S-ovi jsou ještě poměrně k jiným spisovatelům oné doby nejpřesnější a nejhojnější. Šero to sesiluje ještě řada okolností vedlejších a otázek snadno z toho vznikajících, ale též snadno zodpovídatelných. Zaráželo mnohé, že se nezachoval jediný rukopis S-ův mimo zmíněné již podpisy na poslední vůli a obchodních listinách, bylo podivné, že s vrcholu své slávy odstoupil do zátiší a že nijakou váhu nekladl na své dílo životní, jímž přec jeho hry byly, že nechal cizím hercům celé literární své dědictví. Stará utkvělá představa o nevzdělanosti S-ově, staré bajky o pytláku a koňáku před divadlem pomohly též, a tu začala vyrůstati domněnka, že tento nevzdělaný herec nemůže býti původcem tolika děl, z nichž mnohé se dotýkají přímo vrcholů lidské tvořivosti a umění, že byl pouze nastrčeným figurantem osoby vyšší a vzdělanější. Touto nebyl prý nikdo jiný než nejvyšší kancléř Francis Bacon lord Verulamský, viscount of St. Alban, známý prosaik a filosof. R. 1856 Američanka slečna Delia Baconová vydala knihu „Odhalená filosofie dramat S-ových“, kde se snaží provésti důkaz, že pravým tvůrcem her těch jest zmíněný její jmenovec. Theorie tato našla hojného ohlasu v Americe a v poslední době i v Německu. Následovala paní Pott vydáním „Promusu“, sbírky průpovídek, anekdot, črt ze XVI. a XVII. stol., které byly prý skizzářem S-ovým, a pak theorie Donnellyho o tajném písmě ve foliovém vydání S-ových dramat. Theorie tyto byly pomocí lehkověrného tisku s velikým úsilím šířeny, ale vyvolaly rovněž odpor a obranu S-ovy původnosti a samostatnosti. Není místa zde podrobně o sporu se šířiti, připomeneme jen jedno, co pro nás nejvíce rozhoduje, úplný skoro nedostatek básnické vlohy u filosofa-kancléře. Vážný je též výrok největšího znatele a vydavatele spisů Baconových Speddinga, který každou spolučinnost lorda B. na dramatech S-ových rozhodně odmítá. Vrcholu dostoupilo blouznění Baconianův knihou Edvina Bormanna „Tajemství S-ovo“, kde autor snaží se dokázati, že dramata S-ova jsou dramatisovanou filosofií a přírodozpytem lorda Bacona.

Bibliografie. Vydání děl S-ových jsou nesčetná. Za živobytí básníkova vyšlo jen 22 dramat jeho ve vydání kvartovém, ne docela správném a spolehlivém. Zmínky zasluhují fotografický otisk vydáni foliového od Halliwella-Phillipse (1875), tiskem angl. vydání Halliwella, Deliusa, Furnessa, Globe-edition o jednom svazku, Tauchnitzovo, Dyceovo (1886), Whiteovo (1857—65), Stauntonovo (1882), Clarkovo a Wrightovo (1863—69) atd. Ze životopisů (nejstarší Rowe 1709) Sh. N. Drake, S. and his times; J. O. Halliwell, Outlines of a life of W. S.; Neil, S., a critical biography; Dowden, S. primer; Ch. Knight, A biography of W. S.; K. Elze, Leben und Abhandlungen zu S.; H. Kurz, Zu S-s Leben und Schaffen; R. Genée, S. Sein Leben und seine Werke; Ingleby, A century of praise, s doplňky Furnivallovými: Some 300 allusions to S. a téhož The man and the book; Fleay, A chronicle history of the life and work of W. S. — S aesthetického stanoviska psali o S-ovi: Gervinus, Ulrici, Rötscher, Kreissig, Rümelin, Dowden, Hazlitt, Noiré, Sillig, Thimm, Swinburne, Philarète Chasles, V. Hugo, Brandl, Hebler, Pröels, Elze, ten Brink a nejnověji Jiří Brandes a j. Po stránce filologické: Clarke, The complete concordance to S.; Delius, S. Lexicon; Abbott, S. grammar; Siddons, Browne, Dolby (The S. dictionary). O pramenech S-ových: Simrock, Die Quellen des S. in Novellen, Märchen und Sagen; Hazlitt, S. library; Boswell-Stone osvítil poměr S-a ke kronice Holinshedově, F. A. Leo k Northovým překladům z Plutarcha; Walker, S. versification. O pochybných hrách S-ových: Delius, The doubtful plays of W. S.; Moltke, Warnke, Hazlitt, Pröscholdt, Vincke, Sachs, Ulrici. O Hamletu samém jest veliká literatura. Vyjímáme: Groth, von Friesen (Briefe über S. H.); Werder (Vorlesungen über S. H.); Loening, Türck (Das psychologische Problem in der H.-Tragödie); Kuno Fischer atd. — O sonetech S-ových psali: G. Massey, Boaden, Delius, v. Friesen, Brown, Barnstorff (Schlüszu S-s S.), Krausz (S-s Selbstbekenntnisse). — O theorii Baconské: Lydia Bacon, The philosophy of the plays of S. unfolded; Henry Pott: Bacons Promus; Engel E., Hat Fr. B. die Dramen S-s geschrieben?; Holmes, The authorship of S.; Morgan, The S. Mythe; hrabě Vitzthum-Eckstädt, S. und Shakspere; R. Walker, E. Herrmann, C. Stoppes, K. Lentzner, Kuno Fischer, R. Boyle, A. Tetzlaff, Sarrazin, Wyman, Reichel, J. Donnelly (The great Cryptogram), Martin (S. o Bac.?), Scheible, Schipper (Zur Kritik der S.-Frage; S. und dessen Gegner; Der Bacon-Bacillus), E. Bormann (S.-Geheimniss); výborná parodie snah těchto jest od Genéeho: P. C. Hamlet: Das Goethe-Geheimniss. — O poměru S-a k německé literatuře psali: Koberstein: S-s allmähliches Bekanntwerden in Deutschland; J. Tittmann, Die Schauspiele der englischen Komödianten in D.; Rovenhagen, Lessing’s Verhältniss zu S.; Sauer, Goethes Götz u. S.; R. Genée, Geschichte der S.-Dramen in Deutschl.; Stahr, S. in Deutschl.; A. Cohn, S. in Germany in the 16th and 17th centuries; Ramsey, S. in Germany; Fr. Vischer, S. im Verhältniss zur deutschen Poesie; Hense, Deutsche Dichter in ihrem Verhältniss zu S.; Unflad, Bernays, Suphan a j. Eduard Engel, W. S. Ein Handbüchlein mit einem Anhang: Der Bacon-Wahn. — Cizí literatura: A. Lacroix, Histoire de l’influence de S. sur le théâtre francais; V. Hugo, William S.; Guizot, S. et son temps; Stapfer, S. et l’antiquité; týž, S. et la critique allemande; Mézières, S., son oeuvre et ses critiques; Voltaire, Lettre à l’Académie (1776); J. Baretti, Discours sur S. et sur Mr. de Voltaire (1777); Jusserand, S. sur l’ancien régime. — Cizí překladatelé: Největší řada jest ovšem překladů do němčiny. Wieland, Eschenburg, A. W. Schlegel s Baudissinem a Tieckovou Dorotheou, Voss, Meyer, Benda, Kaufmann, Körner, Böttger, Döring, Fischer, Ortlepp, Rapp, Keller, Dingelstedt, Jordan, Seeger, Simrock, Viehoff, Bodenstedt, Gildemeister, Delius, Heyse, Kurz, Wilbrandt, Öchelhäuser, Tschischwitz, Gelbcke, Freiligrath. Do francouzštiny Letourneur (1776 až 1803), Guizot a Pichot, Laroche, Michel, de Vigny, Aicard, úplně François Vik. Hugo v XVIII svazcích prosou, Montégut. Do vlaštiny přeložil S-a Giulio Carcano. -cký.