Zdymadlo Štvanice

Zdymadlo Štvanice je vodní stupeň na Vltavě u ostrova Štvanice, v zákrutu Vltavy severně od centra Prahy, pod vrchem Letná, na říčním kilometru 50,69. Sestává z Helmovského jezu na levém rameni Vltavy a soustavy plavebních komor v levé části pravého ramene; v pravé části pravého ramene se nachází bezejmenný pohyblivý jez a pod ním byl vybudován sportovní kanál Štvanice pro vodní slalom (na karlínské straně). Jde o jedno z šesti pražských zdymadel, předchází mu zdymadlo Modřany (řkm 62,21) a zdymadlo Smíchov (řkm 53,80), následuje zdymadlo Podbaba-Troja (řkm 43,50). Současnou podobu zdymadlo získalo v letech 1907–1912, rekonstruováno bylo ve 40. letech a v 80. letech 20. století. Provozovatelem je státní podnik Povodí Vltavy.

Před rekonstrukcí Helmovského jezu mu předcházel ještě Novomlýnský jez,^[1] který však byl při jedné z povodní protržen. Následně nebyl opraven, ale odstraněn, a namísto toho bylo rozhodnuto vybudovat nový Helmovský jez, s vyšším vzdutím.

Výstavba plavebních komor v letech 1907–1912 byla součástí rozsáhlých úprav v rámci splavňování Vltavy firmou Lanna. Současně byl budován Hlávkův most, v místech dnešního plavebního kanálu a okolí byla odstraněna soustava ostrovů (Primátorský, Korunní, Jeruzalémský) s mlýny (Nové mlýny, Lodní mlýny, Helmové mlýny) a stavebně upraven byl i tvar ostrova Štvanice. V roce 1929 pak byl zasypán i Rohanský kanál (na němž kromě zánovní elektrárny Těšnov byly Šaškovy mlýny) a zanikl tak i Rohanský ostrov.

Při rekonstrukci v letech 1984–1987 vznikl vpravo od plavebních komor sportovní kanál pro vodní slalom a byla obnovena vodní elektrárna Štvanice.

Helmovský jez vedl přes tři ramena Vltavy již od středověku. Měl délku 550 metrů. V blízkosti bývaly ještě Novomlýnský jez a Dolnoloděcký jez.^[2]

Nynější Helmovský jez z roku 1912, dlouhý 288,5 metru, má spád 4,4 metry.^[2][3] Je z betonu obloženého kamennými kvádry.^[2] V levé části má vorovou propust o šířce 12 metrů,^[2] trvale uzavřenou (vyjma každoročního závodu Napříč Prahou - přes tři jezy). Zdrž jezu má plochu 44,25 ha a objem 1 674 781 m³.^[2] Název jezu je odvozen od jména majitele křížovnických mlýnů, které stály při pravém břehu od roku 1398.^[2]

Plavební komory Štvanice se nacházejí v levé části pravého pramene řeky, tedy při pravé straně ostrova Štvanice, za Hlávkovým mostem. Vedle sebe jsou dvě souběžné plavební komory, každá o šířce 11 metrů, přičemž velká je rozdělena na dvě části o délce 97 a 72 metrů a malá má délku 55 metrů. Horní plavební kanál má délku 123,6 metrů a šířku 30 metrů, dolní plavební kanál délku 329,15 metru a šířku 23 až 32 metrů.^[4]

Na plavební komoře je podle vyhlášky Státní plavební správy stejně jako na dalších vltavských plavebních komorách severně od Prahy celoroční provoz od 7 do 17 hodin. Požadavky na proplutí mezi 17 a 22 hodinami lze projednat tentýž den do 17 hodin, požadavky na proplutí mezi 22 a 24 hodinami je nutno projednat den předem.^[5]

Objem přepravného zboží od roku 1997 se silnými výkyvy celkové poklesl od 232 442 tun v roce 1997 k 38 280 tun v roce 2007, počet proplavených lodí se však zvýšil z 3529 v roce 2007 na 7209 v roce 2007, v roce 2005 se zde proplavilo dokonce 7740 lodí.^[6]

U plavebních komor stojí dům plavební správy.

V letech 1903–1914 byla na návodní špici ostrova Štvanice vybudována vodní elektrárna Štvanice o výkonu 1,42 MW.^[4] Elektrárna Štvanice byla po směru toku poslední průtočnou elektrárnou na Vltavě^[3] (od 70. let je však elektrárna i součástí podbabského zdymadla).

Secesní neoklasicistní budova elektrárny Štvanice (Holešovice č. p. 1340) s kupolovitou věží pochází z let 1912–1913, navrhl ji architekt Alois Dlabač a postavila firma Müller a Kapsa.^[7][8] Jednoduchá stavba využívá renesančních motivů francouzské zámecké architektury. Průčelí je orientované k západu, čtyřhranná pětiposchoďová věž o čtvercovém půdorysu 7,5 × 7,5 metru je vysoká 22 metrů a zakončena kruhovým posledním poschodím altánového provedení a kruhovou kupolí s 8 metrů vysokou špicí.^[3][8] Šlo o jednu z prvních betonových staveb v Praze,^[8] a jednu z prvních průmyslových elektráren na Vltavě.^[4] Základy budovy byly původně uloženy na dřevěných pilotách ve štěrkopísku.^[8]

Na západní straně budově dominuje čtyřhranná pětiposchoďová věž o výšce 22 m s půdorysem 7,5 × 7,5 m (obr. 2). Její poslední patro je kruhové, řešené na způsob altánu, střecha je kopulovitá se špicí výšky 8 m.

Původně zde byla svislá třístupňová Francisova turbína s průtokovou kapacitou 16 300 l/min (což by ovšem nedalo ani 10 kW, takže jiný zdroj raději uvádí hltnost 16 m³/s^[3]) a výkonem 645 HP při spádu 3,9 m a 105 ot/min a generátory pro 350 a 550 kVA^[7] (výkon turbín 3×474 kW^[3], celkový výkon 1,4 MW^[3]) od firmy Elektrotechnická akciová společnost, dříve Kolben a spol.,^[3] jeden stupeň původní Francisovy turbíny je vystavena na volně přístupném prostranství před elektrárnou jako umělecká instalace, kterou navrhl Ing. arch. Tomáš Šenberger.^[3] Původní unikátní převodové kolo s dřevěným ozubením vydrželo v provozu až do roku 1972.^[8]

Od 1. ledna 1973 byla elektrárna Štvanice kvůli opotřebení odstavena,^[3][4] vtoky byly zabetonovány.^[3] Od října 1984 do prosince 1987 byla elektrárna Štvanice rekonstruována a obnovena firmami Metrostav a ČKD Blansko.^[3][4] Hydroelektrárna Štvanice má 3 turbíny.^[7] Elektrárna Štvanice byla vybavena třemi Kaplanovými turbínami o výkonu 1,89 MW, celkem tedy 5,67 MW.^[4] Elektrárna je plně automatizovaná, ovládaná z centrály ve Štěchovicích.^[4] Přes těšnovskou výrobnu je proud odváděn do sítě 3 kV. Další rekonstrukcí prošla elektrárna po povodních v roce 2002.^[4]

Výkon elektrárny zhruba odpovídá příkonu veškerého pražského veřejného osvětlení.^[3]

Současně s elektrárnou Štvanice byla na těšnovské straně ramene vybudována hydroelektrárna Těšnov. Zanikla roku 1929 v souvislosti se zasypáním Rohanského kanálu, do nějž ústil odtok.^[8][9]

Hydroelektrárna Těšnov měla 2 turbíny se svislým hřídelem, každá s průtokovou kapacitou 11 500 l/s a s maximálním výkonem 287 HP při spádu 2,4 m a 47 ot/min. Generátory měly při 310 ot/min výkon po 240 kVA při napětí 3 kV, 50 Hz.^[7]

• SOUKUP, Jiří. Pražské jezy, mlýny, vodárny a nábřeží. Praha: Weinfurter, 1905. Dostupné online. 
• SOUKUP, Jiří. Zplavnění Vltavy uvnitř Prahy. Praha: Weinfurter, 1908. Dostupné online. Kapitola Zdýmadlo u ostrova Štvanice, s. 31-41. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Plavební komora Štvanice na Wikimedia Commons