Vojenská okupace

Vojenská okupace je dočasná kontrola^[1] nad cizím územím, které nepřísluší pod formální svrchovanost okupující mocnosti.^[2][3] Takto ovládané území je okupované území nebo okupační zóna.

V případě, že ozbrojené síly jedné ze znepřátelených stran obsadí část území druhé strany a jsou schopny je udržet a vykonávat zde své pravomoci, jedná se o okupaci. O okupaci jde i v případě, že se okupující mocnost nesetkává s ozbrojeným odporem.^[4] Svojí dočasnou podstatou se vojenská okupace odlišuje od kolonialismu nebo anexe.^[5] Nejedná se tedy o připojení daného území k státnímu území okupační mocnosti, nýbrž o prozatímní výkon státní moci.

Rozdíl mezi anexí a okupací poprvé formuloval švýcarský filosof a diplomat Emerich de Vattel ve svém díle Zákon národů^[6]. Toto rozlišení se stalo součástí mezinárodních právních norem po napoleonských válkách a později bylo zakotveno v Čtvrté úmluvě druhé haagské konference^[7] a Čtvrté ženevské úmluvě^[8]. Tyto předpisy také stanovily základní pravidla okupace. Povinností okupující mocnosti je zejména obnovit a zajistit v maximálním možném rozsahu veřejný pořádek a bezpečnost, zabezpečit dostatečné zásobování potravinami, lékařskou péči a zajistit administrativní fungování okupované oblasti, spolupracovat s místními orgány a informovat obyvatelstvo o všech přijímaných opatřeních. Musí dále umožnit fungování civilní ochrany a dát jí k dispozici nezbytná zařízení. Okupující mocnost nese i náklady na správu země, pokud vybírá místní daně. Dále nesmí požadovat po civilním obyvatelstvu výkon prací za jiným účelem, než je zabezpečení potřeb jejich sil a veřejných služeb, ani nutit místní policejní složky k účasti na vlastních vojenských aktivitách. Vyžadovat věcné prostředky od místního obyvatelstva smí okupující mocnost jen pro účely zabezpečení svých sil a administrativního personálu, a to za náhradu. Dále je okupující mocnost povinna zachovat stávající systém prosazování práva (tj. policie a soudy), je-li to v souladu s požadavky mezinárodního práva a obecně uznávaných standardů, jakož i s bezpečnostními ohledy, zavádět nová trestní pravidla je možné jen pokud je to nezbytné k prosazení mezinárodního práva, zabezpečení řádné vlády a bezpečnosti okupačních sil.^[4]

• V průběhu první světové války okupovalo Německo Belgii, východ Francie a západ Ruska. Rakousko-Uhersko okupovalo Srbsko a Černou Horu.
• V průběhu druhé světové války okupovalo Německo a Itálie většinu Evropy, nicméně o skutečnou vojenskou okupaci šlo v případě Belgie, severní části Francie, Řecka, Srbska a částí SSSR, ostatní území byla pod civilní správou (např. Protektorát Čechy a Morava nebo Norsko) nebo v nich vládly loutkové režimy (např. vichistická Francie, Slovenský štát nebo ustašovské Chorvatsko).
• Po druhé světové válce bylo Spojenci okupováno Německo, Rakousko a také Japonsko.
• V srpnu 1968 začala okupovat Československo vojska Varšavské smlouvy, tvořená vojáky Sovětského svazu, Bulharské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky a Maďarské lidové republiky.
• Sovětská okupace východního Polska v letech 1939–1941.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Military occupation na anglické Wikipedii.

• Okupace

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vojenská okupace na Wikimedia Commons
• Téma Okupace ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo okupace ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Okkupace (vojenství) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích