Soběsuky (Chbany)

Soběsuky
Pohled od Roztyl
Lokalita
Charakter	malá vesnice
Obec	Chbany
Okres	Chomutov
Kraj	Ústecký kraj
Historická země	Čechy
Stát	Česko Česko
Zeměpisné souřadnice	50°21′1″ s. š., 13°25′44″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel	14 (2021)[1]
Katastrální území	Soběsuky nad Ohří (2,26 km²)
Nadmořská výška	265 m n. m.
PSČ	431 57
Počet domů	7 (2021)[2]
Soběsuky
Další údaje
Kód části obce	50750
Kód k. ú.	650757
Geodata (OSM)	OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům. Některá data mohou pocházet z datové položky.

Soběsuky (německy Sobiesak) jsou malá vesnice, část obce Chbany v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Nachází se asi dva kilometry severně od Chban. Soběsuky leží v katastrálním území Soběsuky nad Ohří o rozloze 2,26 km².^[3]

Slovo suk, které je částí názvu, znamená v přeneseném významu svéhlavého nebo neústupného člověka. V německých variantách bylo zaměněno za slovo Sack (pytel). V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: de Sobesuc (1281), Sobyesuk (1369), v Soběsucích (1477), na Soběsucích (1615), Sobiesak (1699), Sobiesuk (1787) nebo Sobiesuk a Soběsuky (1846).^[4]

Rozsáhlý archeologický výzkum prováděný u Soběsuk v letech 1985–1992 prozkoumal rozsáhlé keltské sídliště včetně šedesáti hrobů. Na lokalitě však byla doložena řada dalších kultur od neolitu po dobu hradištní.^[5]

Podle německé vlastivědné literatury z počátku dvacátého století byl soběsucký kostel založen okolo roku 1180 mnichy z valdsaského kláštera. První jistá písemná zmínka pochází až z roku 1281 a nachází se v přídomku Petra ze Soběsuk (Petrus de Sobyesuc). Příslušníci vladyckého rodu ze Soběsuk byli několikrát zmíněni také v průběhu čtrnáctého století. V roce 1407 byla vesnice označená jako zničená a rozbořená.^[6]

V patnáctém století vesnici získali Sekerkové ze Sedčic a Beneš Sekerka roku 1477 prodal svou část za patnáct kop grošů měšťanu Křížovi ze Žatce. Majitelé se v dalších letech často střídali a v roce 1547 žateckou část městu zkonfiskoval král Ferdinand I. za účast města na stavovském povstání v roce 1547. Zabavený majetek byl připojen ke statku Číňov, který jako léno získali Krajířové z Krajku. V sedmnáctém století Soběsuky vlastnil Vilém starší Doupovec z Doupova, ale byly mu zabaveny za účast na stavovském povstání v letech 1618–1620. V konfiskačním protokolu je poprvé zmíněna soběsucká tvrz. Zabavený majetek roku 1623 koupil Augustin Schmidt ze Schmidtbachu.^[7]

Během třicetileté války Soběsuky zřejmě značně trpěly, protože podle berní ruly z roku 1654 byly nejchudší vesnicí v okolí. Žilo v nich jen osm chalupníků, kteří měli čtyři potahy a dohromady chovali čtrnáct krav, devět jalovic, tři ovce a 26 prasat. Domy byly popsány jako chatrné a lidé se živili také pěstováním žita na kamenitých polích.^[7] Přesto byla stará tvrz už v roce 1644 přestavěna svobodným pánem Rajským z Dubnice na zámek. K dalším majitelům statku patřili Klebelsberové z Klebelsbergu, hraběnka Terezie z Pöttingu nebo od roku 1679^[8] Eusebia Polyxena Schmidtová ze Schmidtbachu.^[9] V roce 1746 vesnici koupil kadaňský měšťan V. Glaser, jehož p ji vlastnili až do třicátých let devatenáctého století. Od roku 1792 k nim patřil Karel Elster, který mezi Soběsuky a Vikleticemi založil ovocné sady.^[10]

Před polovinou osmnáctého století v Soběsukách žil mlynář, který měl v nájmu panský mlýn se dvěma vodními koly. Kromě něj ve vsi pracoval švec, obecní pastýř a pět nádeníků. Podle díla Topographie des Königreiches Böhmen od Jaroslava Schallera stálo ve vsi v roce 1787 26 domů a špitál z roku 1717 pro šest mužů a šest žen.^[10]

Nejstarší pokus s těžbou hnědého uhlí u Soběsuk podnikl v roce 1830 Adolf Elster v prostoru za farní zahradou. O dva roky později nechal těžbu zastavit, ale ve třicátých letech devatenáctého století ji obnovil nový majitel panství Karel Leopold Stieber, který otevřel vrchnostenský důl Anna a Karel pojmenovaný po svém zakladateli a jeho manželce.^[10] Z hloubky až čtyřicet metrů se v něm těžila 1,2 metru mocná sloj. Po ukončení provozu byl důl později krátce obnoven a v devadesátých letech devatenáctého století definitivně uzavřen. Množství v něm vytěženého uhlí se odhaduje až na 60 tisíc tun.^[11] Neúspěšný pokus o těžbu uhlí podnikl roku 1835 zdejší hostinský Trinks.^[8] Druhým větším dolem u vesnice byl důl Magdaléna otevřený v letech 1918 až 1922. Třicet metrů hlubokými šachtami se v něm těžily tři sloje mocné 1,3 metru, 1,2 metru a údajně až deset metrů. Před uzavřením v něm pracovalo 150 horníků. Uhlí, kterého se zde vytěžilo až 70 tisíc tun, se odváželo do železniční stanice v Žaboklikách. Posledním dolem byla Viktoria otevřená na konci první světové války v meandru Ohře mezi Soběsuky a Číňovem. Vytěžilo se v něm vytěženo jen několik tisíc tun uhlí.^[11]

V devatenáctém století u vesnice fungovaly dvě cihelny, v nichž se vyrábělo 60 tisíc cihel a 20 tisíc tašek ročně.^[12] Na břehu Ohře bývaly výnosné chmelnice, které založil hostinský Trinks.^[10] Roku 1873 byl zahájen provoz na železniční trati Březno–Žabokliky, na které byla u Soběsuk zřízena zastávka. O šest let později však došlo k sesuvu, který poškodil těleso trati, a provoz na ní byl od 30. června 1879 natrvalo ukončen.^[13] Velkostatek patřil Stieberům ještě na počátku dvacátého století. Ve vesnici v té době byly dva obchody, hostinec, obchod se zemědělskými potřebami a živnost provozovala řada řemeslníků.^[10]

Po vysídlení Němců z Československa výrazně klesl počet obyvatel vesnice. Na místo Němců se stěhovali volyňští Češi, a v roce 1947 měla vesnice 64 obyvatel. Po rozdělení půdy v Soběsukách žilo jedenáct rolníků, z nichž každý hospodařil v průměru na 12,6 hektarech půdy. Roku 1983 byla otevřena velkovýkrmna prasat a o dva roky později se v katastrálním území začal těžit štěrkopísek.^[14] Výkrmna prasat patřila na počátku 21. století firmě Provex. Těžba písku skončila v roce 2000, kdy se přesunula do katastrálního území sousedních Roztyl.^[13]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 257 obyvatel (z toho 162 mužů), z nichž bylo 32 Čechoslováků, 224 Němců a jeden cizinec. Kromě pěti židů a tří lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.^[15] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 190 obyvatel: 28 Čechoslováků, 160 Němců a dva cizince. S výjimkou devíti lidí bez vyznání byli členy římskokatolické církve.^[16]

Po zrušení poddanství se Soběsuky staly roku 1850 samostatnou obcí s osadou Vikletice.^[10] Jejím prvním starostou byl téhož roku zvolen I. Tobisch z Vikletic.^[14] Při sčítání lidu v roce 1869 už k Soběsukám patřily jako osada také Vadkovice.^[20] V obecním zastupitelstvu dominovali Němci a Češi v něm získali první zastoupení až ve volbách roku 1929. V roce 1948 obec zanikla a Soběsuky se staly součástí nově zřízené obce Vikletice. Obě vesnice patřily do okresu Žatec, ale při reformě územní správy byly od roku 1960 zařazeny do okresu Chomutov.^[14]

Nejstarší škola bývala v Soběsukách už před rokem 1623.^[21] Učitel je uveden také v roce 1748 v tereziánském katastru.^[10] Brzy po druhé světové válce začalo ve škole vyučování, ale s koncem školního roku 1945/1946 byla škola uzavřena a přemístěna do Vikletic. S rostoucím počtem obyvatel však byla soběsucká škola znovu otevřena už v roce 1947 a docházely do ní také děti ze Chban, Přeskak a Roztyl.^[22]

Jednou z dominant vesnice býval soběsucký zámek postavený na místě starší tvrze v sedmnáctém století.^[23] Stával v hospodářském dvoře, který uzavíral západní stranu návsi.^[21] Po druhé světové válce budovu využíval státní statek, ale v důsledku zanedbané údržby se na konci šedesátých let dvacátého století zřítily stropy, a v roce 1990 byl zámek zbořen.^[22]

Dochovanou stavbou je kostel svatého Martina, jehož barokní podoba je výsledkem přestavby z konce sedmnáctého století.^[23] Jižně od kostela se nachází sloup se sochou Panny Marie datovaný letopočtem 1694. Stojí na čtyřhranném soklu položeném na dvou pískovcových stupních. Samotnou sochu Panny Marie s Ježíškem v levé ruce nese hlavice zdobená volutami. U vchodu na bývalý kostelní hřbitov stojí socha svatého Jana Nepomuckého na mohutném půlkulatém soklu, který je na čelní straně zdoben erbem a datován letopočtem 1724. Vlastní socha stojí na velké pískovcové kouli zdobené plastikou svržení Jana z mostu. Vedle koule jsou dva andělé, kteří drží měšec a zámek. Anděl se zámkem si prstem na pravé ruce ukazuje na ústa.^[24]

U vesnice rostou dva památné stromy. Poblíž bývalého zámku roste 200 let starý akát s výškou dvacet metrů a obvodem kmene přes 330 centimetrů.^[22][25] Druhým stromem je 400 let starý svatojosevský dub letní v místech zámeckého parku. Strom dosahuje výšky 27 metrů a obvod kmene 130 centimetrů nad zemí měří 525 centimetrů.^[13][26]

U polní cesty do Vikletic býval pomník věnovaný Karlu Elsterovi, který nechali postavit Karel a Anna Stieberovi.^[10]

• BINTEROVÁ, Zdena. Chbany. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2001. 68 s. ISBN 80-239-4163-1. Kapitola Soběsuky, s. 45–51. 
• Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Soběsuky, s. 78–80. 

• Římskokatolická farnost Soběsuky

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Soběsuky na Wikimedia Commons
• Katastrální mapa katastru Soběsuky nad Ohří na webu ČÚZK