Přeskočit na obsah

Povolžská vrchovina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Povolžská vrchovina
Budanova hora
Budanova hora

Nejvyšší bod381 m n. m.

Podřazené
jednotky
Žigulovské hory

StátRuskoRusko Rusko
Poloha Povolžské vrchoviny na fyzické mapě Evropy
Poloha Povolžské vrchoviny na fyzické mapě Evropy
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Povolžská vrchovina (rusky Приволжская возвышенность, Privolžskaja vozvyšennosť[1]) je rozsáhlá kopcovitá oblast v evropské části Ruska, část Východoevropské roviny. Leží západně od toku Volhy mezi Kazaní na severu a Volgogradem na jihu. Západně od ní teče Don a na jihu její hranici vymezuje umělý volžsko-donský průplav, který ji odděluje od Jergeni.

Nejvyšší bod, který dosahuje nadmořské výšky 381 metrů, leží v Žigulovských horách.[zdroj⁠?!] Podle Václava Krále se nejvyšší bod s nadmořskou výškou 384 metrů nachází ve Chvalinských horách.[2]

Reliéf vrchoviny je tektonicky podmíněn množstvím zlomů, hrástí, poklesů, flexur a solných pňů. Většina povrchu je zarovnaná denudačními pochody, takže oblasti s nejvyšší nadmořskou výškou jsou ploché. Na křídových pískovcích a slínech se vytvořily kuesty s mírnými západními a příkrými východními svahy. Příkré svahy obrácené k údolí Volhy bývají rozčleněné ovragy. V místech s kontaktem propustných a nepropustných hornin dochází k sesuvům.[2] V severní části vyvýšeniny se na vápencích a sádrovcích vyskytují krasové oblasti.[3]

Samotná Povolžská vrchovina je osídlena poměrně řídce, ale na jejích okrajích a březích Volhy jsou velká města (od severu k jihu): Kazaň, Uljanovsk, Saransk, Penza, Syzraň, Saratov a Volgograd.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wolgaplatte na německé Wikipedii.

  1. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-02-02]. Heslo ПРИВО́ЛЖСКАЯ ВОЗВЫ́ШЕННОСТЬ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-11-22. (rusky) 
  2. a b KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Praha: Academia, 1999. 348 s. ISBN 80-200-0684-2. S. 275. Dále jen Král (1999). 
  3. Král (1999), s. 276.