Postmaterialismus

Postmaterialismus (z angl. originálu Postmaterialism) je výraz, užívaný v sociologii pro označení hodnotové orientace nebo směru, jež upřednostňuje nemateriální hodnoty (humanismus, možnost seberealizace, účast na správě věcí a politickém dění atd.) nad materiálními hodnotami typu ekonomický růst a prosperita, blahobyt, nebo bezpečnost ve státě. Termín byl poprvé použit americkým sociologem Ronaldem Inglehartem v článku The Silent Revolution in Europe: Integenerational Change in Post-Industrial Societies v roce 1971. Svou teorii podrobně rozpracovává v knize The Silent Revolution: Changing Values and Political Styles Among Western Publics (1977).^[1]

Inglehart shromažďoval po léta data ze zemí tehdejšího západu (Velká Británie, Francie, Itálie, Holandsko, Belgie, Západní Německo), na kterých pak založil svůj hluboce empirický výzkum. Výsledkem bylo následující zjištění: kombinace ekonomického rozmachu industriálních zemí a dlouhodobého míru umožnila přeměnu industriálních společností ve společnosti postindustriální. Vzniklé socio-ekonomické prostředí zapříčinilo postupnou, nicméně zásadní změnu v lidských hodnotách a životních orientacích. Primárním cílem nové generace, narozené v 50. a 60. letech, již nebyly ekonomická prosperita a růst, ale svobodná seberealizace, kvalita životního prostředí, ovlivňování vládních rozhodnutí nebo možnost politické participace. Došlo tak vlastně k paradoxu – v bohatých zemích s vysokou životní úrovní se nacházelo více nemateriálně založených lidí, než v zemích chudých a naopak.

Inglehart svou teorii založil na dvou hypotézách: 1) vzácnosti (scarcity) a 2) socializace (socialization).^[2]

Někdy bývá Inglehartova studie spojována s teorií potřeb amerického psychologa Abrahama Maslowa. Podle této teorie má člověk pět základních potřeb (od nejnižších po nejvyšší – společně pak tvoří jakousi pomyslnou „pyramidu“):

1. fyziologické potřeby,
2. potřeba bezpečí, jistoty,
3. potřeba lásky, přijetí, sounáležitosti,
4. potřeba uznání, úcty,
5. potřeba seberealizace.

Níže položené potřeby jsou významnější a jejich uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Myšlenkou přechodu od jedné roviny hodnot k druhé se Inglehartova teorie sbližuje s Maslowovou teorií, ačkoliv Inglehart staví spíše na tom, že uspokojení potřeb jednoho typu vytváří předpoklady pro vývoj potřeb jiného typu a že tudíž míra uspokojení a jejich naléhavost v daných podmínkách ovlivňují hodnotové představy.^[3]

Způsob měření materialismu/postmaterialismu je poměrně jednoduchý. Zpočátku Inglehart používal tzv. čtyřpoložkovou baterii. Otázka pro respondenta zněla takto:^[4]

„Hodně se dnes hovoří o tom, k jakým cílům by naše země měla směřovat v nejbližších deseti letech. Na tomto lístku jsou uvedeny některé z cílů, jimž by různí lidé dali přednost. Kdybyste si musel(a) vybrat, kterou ze snah na tomto lístku byste označil(a) za nejdůležitější?“

Respondent měl vybrat jednu odpověď, kterou považoval za prioritní a jednu, kterou považoval za druhou nejdůležitější. Pokud odpověděl např. „Udržet pořádek ve státě“ a „Bojovat proti růstu cen“, byl označen za materialistu. Pokud odpověděl např. „Dát lidem větší možnost hovořit do důležitých vládních rozhodnutí“ nebo „Bránit svobodu projevu“, byl označen za postmaterialistu. Kombinace materialistické a nematerialistické odpovědi značila smíšeného respondenta.

Inglehart později přistoupil k používání dvanáctipoložkové baterie. Součástí výzkumu byly tři čtyřpoložkové baterie obsahující i původní baterii, ale postup se od původní výzkumné metody lišil. ^[5]

Inglehartova koncepce vzbudila v odborné politologické i sociologické veřejnosti značnou pozornost. Jeho položky měřící postmaterialismus byly aplikovány v různých zemích a různými autory.

Výzkumy ISSP 2000 dokazují, že se postmaterialisté nejvíce objevují mezi osobami ve věku 18-29 let. Nejméně jich poté najdeme ve věku 60 let a více. Dále se postmaterialismus vyskytuje častěji u osob s vyšším vzděláním.  Část respondentů s vysokoškolským vzděláním byla téměř rovnoměrně rozdělena mezi postmaterialisty a materialisty. U osob se základním vzdělání je značná převaha materialistů. Ve všech kategoriích převládají smíšení respondenti.

Obavy postmaterialistů bývají často spojené s environmentálními problémy současné společnosti. Postmaterialisté mají větší cit k životnímu prostředí a k problémům s ním spojenými než materialisté, jsou ochotni platit například vyšší daně, pokud jejich placení přispěje k nápravě poškozené přírody. Také se v této otázce více angažují, podepisují petice či se omezují v jízdě autem nebo darují peníze neziskovým organizacím pomáhajícím životnímu prostředí. Na přelomu tisíciletí se v populaci České republiky vyskytovalo zhruba 10 % postmaterialistů. ^[6]

Označení "Post-materialismus" bývá někdy používáno v rámci kritiky materialismu jakožto filosofického směru (též označovaného jako metafyzický naturalismus), který mimo jiné vylučuje existenci čehokoliv transcendentního či paranormálního.

• kniha Ericha Fromma Mít, nebo být?
• minimalismus