Přeskočit na obsah

Paul Ariste

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Paul Ariste
Narození3. února 1905 nebo 1905
Torma
Úmrtí2. února 1990 nebo 1990 (ve věku 84–85 let)
Tartu
Místo pohřbeníRaadiský hřbitov
Povoláníjazykovědec, esperantista, pedagog a vysokoškolský učitel
Alma materGymnázium Gustava Adolfa
Tartuská univerzita
Tématalingvistika
Oceněníčestný doktor Helsinské univerzity
Řád rudého praporu práce
Leninův řád
Řád přátelství mezi národy
čestný občan Tartu
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Paul Ariste (3. února 1905, Rääbise[1] – 2. února 1990, Tartu) byl estonský lingvista a folklorista, zakladatel estonské fennougristiky. Hlavním předmětem jeho vědeckého zájmu byla vymírající votština a votská lidová kultura. Byl však polyglotem a akademicky vyučoval obecnou lingvistiku, fennougristiku, vícero jednotlivých ugrofinských jazyků, švédštinu, lotyštinu, dolnoněmčinu a esperanto. Byl znám rovněž jako znalec jidiše a romštiny a baltské židovské a romské kultury.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Paul Ariste se narodil 3. února 1905 v Rääbise jako syn panského kováře. Rodina nesla příjmení Berg, Paul si však v rámci vlasteneckého poestonšťování přidělených panských jmen, které v mladé Estonské republice probíhalo, roku 1927 změnil příjmení na Ariste podle saaremské vesnice Ariste.[2][3][4]

Po absolvování obecní školy v Tõikvere a odešel na studia nejprve na Tallinnské chlapecké humanitní gymnázium (Tallinna Poeglaste Humanitaargümnaasium), a poté studoval 1925–1929 estonskou filologii a germanistiku na Tarbatské univerzitě, kde následně roku 1931 získal magisterský titul. Během studií pracoval v letech 1925–27 v Archivní knihovně Estonského národního muzea (Eesti Rahva Muuseumi Arhiivraamatukogu) a v letech 1927–31 v Estonském folklórním archivu (Eesti Rahvaluule Arhiiv).[3][2]

Ve letech 1931–33 pobýval Paul Ariste jako stipendiát Tarbatské univerzity na univerzitách v Helsinkách, Uppsale a Hamburku. Roku 1933 pak začal přednášet fonetiku na domácí Tarbatské univerzitě, kde také 1939 obhájil disertaci na téma „Hlásky hiijských nářečí“ (Hiiu murrete häälikud) a získal titul doktora filologie. V letech 1934–1938 souběžně pracoval jako odborný asistent v Archivu estonského jazyka (Eesti keele archiiv).[3][2]

Když na podzim 1944 obnovila Tarbatská univerzita svou činnost, přerušenou válečnými událostmi, bylo Paulu Aristovi svěřeno vedení Katedry ugrofinských jazyků, protože byl jediným odborníkem z oboru, který z Tartu neuprchl před postupujícími sověty. V květnu 1945 však byl sovětskými okupačními úřady a obviněn z nacionalistické a protisovětské činnosti. Ve vazbě se pokusil o sebevraždu, aby unikl krutému mučení, kterému byl vystaven, a aby zastavil případnou perzekuci své manželky a dětí. Po roce věznění byl nakonec díky úsilí přátel a příznivců osvobozen a propuštěn a mohl se navrátit k vědecké činnosti a převzít znovu vedení katedry.[5][4]

Roku 1949 pak získal Paul Ariste oficiálně profesuru a 1954 byl přijat do Akademie věd Estonské SSR. V letech 1957–1960 v Akademii vedl oddělení ugrofinských jazyků v Institutu jazyka a literatury. Od roku 1955 řídil redakci ročenky Společnosti pro mateřský jazyk (Emakeele Selts). V roce 1965 pak inicioval založení fennougristického časopisu Советское финно-угроведение (Sovětskoje finno-ugrověděnije) a stal se jeho vedoucím redaktorem.[2]

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Estonská filologie

[editovat | editovat zdroj]

Na poli estonské filologie je Paul Ariste dodnes stěžejní postavou. Založil estonská fonetická studia a dosáhl průlomových výsledků v etymologickém bádání (např. na poli slov přejatých z dolnoněmčiny a švédštiny) a ve studiu nářečí a historických podob spisovné estonštiny. Zásadním způsobem ovlivnil přístup k folklóru a jeho výzkumu. Podílel se též na průlomovém sborníku Eesti rahva etnilisest ajaloost (Etnické dějiny estonského lidu), který byl oceněn státní cenou roku 1956, a jako první zpracoval vědeckou bibliografii estonského národního eposu Kalevipoeg a jeho překladů do cizích jazyků.[2]

Fennougristika

[editovat | editovat zdroj]

Paul Ariste platí za zakladatele estonské fennougristiky. Nebyl sice prvním estonským lingvistou, který se zabýval ugrofinskými jazyky, ale byl prvním, kdo toto studium uchopil jako samostatný a ucelený vědní obor, a kdo vedle vlastního bádání vybudoval skutečnou vědeckou školu. Jeho katedra na Tarbatské univerzitě se stala centrem studia ugrofinských jazyků nejen v rámci Estonska, nýbrž i v celosvětovém měřítku. Jeho práce na poli srovnávací gramatiky ugrofinských jazyků položily základ celé řadě jeho následovníků, jím navázané kontakty s malými ugrofinskými národy Sovětského svazu se staly počátkem dlouholeté fennougristické i obecně kulturní spolupráce.[2][5]

Paulem Aristem roku 1965 založený časopis Советское финно-угроведение se stal velmi rychle základním periodikem oboru a jako takové vychází dodnes (od roku 1990 pod názvem Linguistica Uralica).[6]

Roku 1970 Paul Ariste předsedal 3. mezinárodnímu fennougristickému kongresu. Roku 1971 byl zvolen předsedou Výboru sovětských fennougristů a roku 1980 předsedou Mezinárodního výboru pro fennougristiku.[2]

Studium votštiny a votské kultury

[editovat | editovat zdroj]

Hlavní oblastí vědeckého zájmu Paula Arista byla votština. Shromáždil nepřeberné množství votského jazykového materiálu, který je dnes, kdy votština jako živý jazyk zanikla, základem téměř všech votských studií.[2]

Malé jazyky

[editovat | editovat zdroj]

Kromě ugrofinských jazyků, z nichž velké množství patří mezi jazyky s malým množstvím mluvčích či přímo ohrožené vyhynutím, zajímaly Paula Arista obecně všechny malé, ohrožené, utlačované jazyky. Vedle významných vědeckých výsledků na poli studia ugrofinské livonštiny, ižorštiny, karelštiny a vepštiny se zabýval jidišem, romštinou (už v roce 1938 vydal sbírku romských pohádek Romenge Paramiši) či arménštinou (pojednání o arménském klasikovi Chačaturu Abovjanovi).[2]

Esperanto

[editovat | editovat zdroj]

Už od svých 16 let se Paul Ariste zabýval též esperantem a postupně se na ně stal vyhlášeným expertem. V letech 1967–1976 byl členem mezinárodní Akademie Esperanta, a esperantským magazínem La Ondo de Esperanto byl roku 2000 zařazen mezi 100 nejvýznamnějších esperantistů.[7][8]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • ARISTE, Paul. A quantitative language. In: BLANCQUAERT, Edgard; PÉE, Willem. Proceedings of the Third International Congress of Phonetic Sciences. Gent: Laboratory of Phonetics of the University of Ghent, 1939. S. 276–280. (anglicky)
  • ARISTE, Paul. Eesti keele foneetika. Tallinn: Eesti riiklik kirjastus, 1953. (estonsky) 
  • ARISTE, Paul. Vadjalaste laule. Tallinn: Eesti NSV Teaduste Akadeema, 1960. (estonsky, votsky) 
  • ARISTE, Paul. A Grammar of the Votic Language. Bloomington: Indiana University, 1968. Dostupné online. ISBN 9780877500247. (anglicky) 
  • ARISTE, Paul. Vadjalane kätkust kalmuni. Tallinn: Eesti NSV Teaduste Akadeemia, 1974. (estonsky, votsky) 
  • ARISTE, Paul. Keelekontaktid: eesti keele kontakte teiste keeltega. Tallinn: Valgus, 1981. (estonsky) 
  • ARISTE, Paul. Vadja pajatusi. Tallinn: Valgus, 1982. (estonsky, votsky) 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ https://www.riigiteataja.ee/aktilisa/4040/6201/3030/Lisa_1.pdf
  2. ↑ a b c d e f g h i j BLANKIN, Avo. Ariste, Paul – keeleteadlane ja polüglott [online]. Virumaa.ee, 2002-04-20 [cit. 2013-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (estonsky) 
  3. ↑ a b c Eesti biograafilise leksikoni täiendusköide. Tartu, Tallinn: Kirjastus osaühing „Loodus“, 1940. S. 18–19. (estonsky) 
  4. ↑ a b ERELT, Pekka. Mees, kes sai nime maakaardilt. Eesti Ekspress. 2005-02-03, s. A30. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (estonsky)  Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
  5. ↑ a b KÜNNAP, Ago; RAJANDO, Helju. Tartu Ülikooli fennougristide kontaktid Venemaa soome-ugri rahvastega [online]. Soome-Ugri Rahvaste Infokeskus [cit. 2013-07-14]. Dostupné online. (estonsky) 
  6. ↑ Archivovaná kopie. entsyklopeedia.ee [online]. [cit. 2013-07-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-09. 
  7. ↑ Archivovaná kopie. esperanto.org [online]. [cit. 2013-07-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-21. 
  8. ↑ Aktoj de la Akademio 1963-1967 [online]. Akademio de Esperanto [cit. 2013-07-14]. Dostupné online. (esperanto) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ARISTE, Paul; ORAV, Mart. Mälestusi. [s.l.]: Eesti Kirjanduse Selts, 2008. 362 s. ISBN 9985954416, ISBN 9789985954416. (estonsky) 
  • SALVE, Kristi. Paul Ariste ja vepsa rahvaluule. [s.l.]: Eesti Kirjandusmuuseum, Eesti Folkloori Instituut, 2003. 184 s. Dostupné online. (estonsky) 
  • SALVE, Kristi. Paul Ariste and the Veps Folklore. Folklore. 2005, čís. 29, s. 175–190. Dostupné online. ISSN 1406-0957. (anglicky) 
  • HEINSOO, Heinike. Paul Ariste ja Vaipoole vadjalased : Paul Ariste and the Votes of Vaipoole. Emakeele Seltsi aastaraamat. 2005, čís. 51, s. 222–238. Dostupné online. ISSN 0206-3735. (estonsky, anglicky) 
  • VIITSO, Tiit-Rein. Paul Ariste 100. Linguistica Uralica. Roč. 2005, čís. 1, s. 1–3. ISSN 0868-4731. (anglicky) 
  • VIITSO, Tiit-Rein. Some Comments about Paul Ariste's Doctoral Dissertation on Phonetics of Hiiumaa Estonian Dialects. Linguistica Uralica. Roč. 2005, čís. 1, s. 4–19. ISSN 0868-4731. (anglicky) 
  • ATAMANOV, M. G. Akademik Paul Ariste i udmurtskoe jazykoznanie. Linguistica Uralica. Roč. 2005, čís. 1, s. 66–67. ISSN 0868-4731. (rusky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Paul_Ariste&oldid=22319227“