Mikoláš Aleš

Mikoláš Aleš
Narození	18. listopadu 1852 Mirotice Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	10. července 1913 (ve věku 60 let) Královské Vinohrady Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí	cévní mozková příhoda
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov [1]
Alma mater	Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	malíř, ilustrátor, akademický malíř a kreslíř
Manžel(ka)	Maryna Alšová
Příbuzní	Jan Aleš a František Aleš (sourozenci) Tomáš Famfule (strýc) Jan Teska (bratranec) Josef Aleš (bratranec)
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mikoláš Aleš (18. listopadu 1852 Mirotice^[2] – 10. července 1913 Královské Vinohrady^[3]) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi.

Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vrátili zpět do Mirotic.

Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit.

Začal se učit malířem a roku 1867 vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho učiteli byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts.

V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění v době gotické a barokní; uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie.^[4]

Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se Mikoláš Aleš se svou macechou nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků odjel natrvalo do Prahy.

V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla, šlo celkem o 14 lunet. Téhož roku, po sňatku s Marynou Kailovou (1858–1941) začala rodina bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjel na studijní cestu do Itálie a po svém návratu v letech 1880–1881 pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní Osiřelo dítě a následovaly další cykly. Jeho posledním dílem byl akvarel Svatý Václav, namaloval jej na jaře roku 1913.

Pro neshody s vedením Národního divadla v Praze ztratil na čas práci a pracoval pro různé časopisy, například pro slovenský Černokňažník, který vycházel v Martině.^[5] V letech 1893 a 1897 cestoval po Slovensku; při druhé cestě navštívil i Bratislavu.^[6]

Mikoláš Aleš zemřel na mozkovou mrtvici dne 10. července 1913 na Vinohradech v ulici Bělehradská (kdysi Havlíčkova) 1018/64. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově (hrob 12B-60) v Praze.

Dne 28. dubna 1879 se Mikoláš Aleš v Miroticích oženil se svou dětskou láskou Marií (Marinou) Keilovou (1858–1941).^[7]

Mikoláš Aleš a Maryna Alšová měli čtyři děti:^[8]

• Veronika (16.–25. ledna 1880)^[9]
• Tomáš (1881–1941)^[10][11]
• Maryna (1882–1973, provdaná Svobodová)^[12]
• Eliška (1884–1970, provdaná Hlubinková)^[12]

• Alšovým strýcem byl svérázný vojenský vysloužilec Tomáš Famfule, švališér, jemuž je věnována stejnojmenná povídka Aloise Jiráska.
• Vnukem Alšova bratrance, řezbáře Jana Tesky (autora kazetového stropu Teskova sálu na Orlíku), je československý lékař a významný mezinárodní vědec, publikačně afiliovaný v USA a Švédsku – profesor MUDr. Miroslav Mikulecký DrSc. Z alšovské lásky k Slovensku, v rodině tradiční, věnoval celý svůj kariérní život od roku 1953 Univerzitě Komenského v Bratislavě.
• Dalším Alšovým bratrancem byl Josef Aleš-Lyžec, vydavatel okultní literatury, propagátor lyžování a otec malíře Josefa Váchala.^[13]

Podobně jako u her z vesnického života a u pohádek nenašel se u nás nikdo, kdo by prosadil Alešovu výtvarnou spolupráci na hrách z české historie, především z doby husitské, kterou malíř tolik miloval a již bezpočtukrát oslavil. Naše divadlo zůstalo tak M. Alšovi, umělci z nejlidovějších a oslavovateli národního hrdinství, dlužno téměř všechno. Leč i to, co Aleš – byť jen na okraji své mnohostranné činnosti – pro české divadlo vytvořil, náleží k pozoruhodným stránkám dějin našeho umění. A je to téměř vždy spojeno s dílem jeho kongeniálního přítele Aloise Jiráska.

Artur Závodský^[14]

Mikoláš Aleš byl uznáván za svého života spíše jen jako kreslíř a dekoratér; jeho olejomalba byla doceněna až ve 20. století. Na Národopisné výstavě v roce 1895 bylo vystaveno mnoho jeho sgrafit. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou dvoudílnou publikaci o jeho díle, Mikoláš Aleš^[15] a k šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Jeho zásluhy o české výtvarné umění byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, jejím řádným členem byl zvolen 28. listopadu 1908 (dopisujícím 1. prosince 1892, mimořádným 30. listopadu 1895).^[16] Na druhé straně se mu v Praze dostávalo i nevděku a ponižování. Traduje se jeho výrok „...nebýt tehdy toho žida Brandejse, tak bych byl musel snad zahynout...“^[17] Alexandr Brandejs byl milovník umění a Alše často hostil za různé umělecké protislužby, včetně například návrhů na kostýmy. Mikoláš Aleš u Brandejse pobýval v letech 1877–1878 a vytvořil v Suchdole u Prahy zejména návrhy cyklu Vlast pro Národní divadlo. Svému hostiteli vyzdobil figurálními a ornamentálními kresbami některé kusy nábytku.^[18] Mikoláše Alše podporoval též Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, který jej spolu s dalšími předními umělci (Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský a další) zval na zámek v Litni a do Brněnce.^[19]

• První pomník Mikoláše Alše stojí od roku 1914 v Praze 4 - Lhotce v ulici Na Větrově v Alšových sadech před Villou Voyta, autorem je sochař Josef Rada.^[20][21]
• Pamětní deska od Josefa Šejnosta z roku 1930 je na domě v Bělehradské ulici, ve kterém Mikoláš Aleš zemřel. Tex na desce zní: V tomto domě 13 let tvořil a dne 10.7.1913 zemřel Mikoláš Aleš, v tomto třípokojovém bytě bydlel od roku 1900.^[22]
• Na hrobě Mikoláše Alše je jeho busta od Bohumila Kafky
• Pomník Mikoláše Alše do sochaře Antonína Lhotáka je v Miroticích od roku 1955^[23]
• Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého je v Miroticích, na místě Alšova rodného domu
• Pomník Mikoláše Alše (bronzový reliéf s pamětní deskou) od Antonína Lhotáka je od roku 1952 v Praze-Suchdole^[24]

V roce 1951 natočil režisér Václav Krška životopisný film Mikoláš Aleš; jeho děj je poplatný době svého vzniku a není historicky věrohodný. Hlavní roli zde hrál Karel Höger.^[25]

• cykly obrazů Smysly (1876), Živly (1881), Praha (1882), Život starých Slovanů (1891)
• společně s Františkem Ženíškem cyklus obrazů „Vlast“ pro Národní divadlo (1877–1881, 14 lunet, 4 nástěnná a 3 nástropní pole ve foyeru.)
• Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (spolu s Vojtěchem Bartoňkem, Karlem Vítězslavem Maškem a Václavem Jansou
• olejomalba Husitský tábor (1877, NG Praha)
• olejomalba „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ (1878)
• akvarel „Svatý Václav“ (1913)
• malba sv. Jiří, sv. Vojtěcha a sv. Václava v kostele v Mikulči, 1900

Významným dílem Mikoláše Alše^{[p 1]} jsou jeho návrhy výzdoby domovních fasád, zejména ve spolupráci s Antonínem Wiehlem. Wiehlovy fasády byly od 70. let přijímány veřejností i odborníky příznivě jako nový prvek ve výzdobě domů a v atmosféře pražských ulic.^[26] Wiehl na výzdobě domů postupně precizoval svoje pojetí české novorenesance.^{[27][28][28][29]} Wiehl ponechával spolupracujícím malířům a sochařům prostor a v projektu pouze vymezil plochu pro sgrafita a vlastní návrhy výzdoby zpracoval v kartonech malíř. Wiehl s Mikolášem Alšem v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval na výzdobě domů čp. 1682 Na Poříčí, U Mladých Goliášů, Staroměstská vodárna. Aleš pro fasády těchto domů navrhoval sgrafita, renesanční štíty a lunety. Vrcholem této spolupráce jsou Alšovy alegorie na monumentální výzdobě Wiehlova domu.^{[30][31] [p 2]}

Dle Alšových návrhů byly vyzdobeny domy:

• fresky a sgrafita na průčelí mnoha domů v Praze (např. Rottův dům, Wiehlův dům na Václavském náměstí a v Nuslích)
• návrhy fresek a sgrafit na 15 fasádách domů v Plzni
  • fasády domů v Nerudově ul. č. 2, 4, 6, 8 a 10
  • cyklus Sběr léčivých bylin na domě s lékárnou na nám. Republiky č. 27
  • dům U Červeného srdce na nám. Republiky č. 36 z roku 1894
  • cyklus Řemesla na domě v Sedláčkově ul. č. 31
  • fasáda Cingrošova domu v Bezručově ul. č. 31
  • cyklus Sv. Jiří na Štechově vile v Dvořákově ul. č. 1
  • fasády domů v Tovární ul. č. 6 a 8
  • výzdoba domu v Purkyňově ul. č. 35 a domu na rohu Petákovy a Jagellonské ulice
  • fasády domů na Klatovské třídě č. 28, 30 (proti náměstí T. G. Masaryka)
• sgrafita na průčelích hotelu Otava v Písku
• sgrafita na budovách spořitelny a školy na Velkém náměstí ve Strakonicích
• výzdoba fasády domu č. 209 na třídě Národní svobody v Písku
• výzdoba chrámu Narození Panny Marie na náměstí Svobody ve Vodňanech
• domy v Praze
  • fasáda – sgrafita domu čp. 1682 Na Poříčí
  • fasáda – sgrafita Staroměstská vodárna
  • fasáda – sgrafita Dům U Mladých Goliášů
  • fasáda – sgrafita Wiehlova domu, Václavské nám. 792

• knižní ilustrace děl Františka Ladislava Čelakovského, Aloise Jiráska a Jakuba Arbese a anonymních autorů (české lidové písně, Špalíček pohádek, pověstí a přísloví, …)
• kresby pro časopisy Květy, Zlatá Praha a Šotek
• Národní mariášové karty (1893)
• inspirace ke znaku Junák - český skaut (1913 – Psí hlava ve znaku Junáka není přímo dílem Mikoláše Alše, je však inspirována podobnou kresbou, kterou Aleš pro Junák vytvořil a která byla poprvé použita v roce 1913.^[32])

• 
  Obraz Jan Žižka je jedním z nejznámějších děl Mikoláše Alše
• 
  Sgrafito s tématem Pánů z růže na domě v Nerudově ul. č. 10 v Plzni
• 
  Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou
• 
  Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem
• 
  Jan Jiskra z Brandýsa
• 
  Klanění svatých Tří králů
• 
  Svatý Václav
• 
  Rodný dům v Miroticích
• 
  Bývalý Alšův ateliér ve Vrtbovské zahradě v Praze
• 
  Wiehlův dům z Vodičkovy ulice

• Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 14–15. 
• KOTALÍK, Jiří, Mikoláš Aleš, NG Praha 1979
• MÁDL, Karel Boromejský. M. Aleš : S podobiznou od M. Švabinského. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1912. (Zlatoroh). Dostupné online. 
• MUCHA, Jiří. Alfons Mucha: Mladá fronta, Praha, 1982, str. 51, 300, 372, 408
• Osobnosti - ��esko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 12–13. 
• PEŠINA, J., Mikoláš Aleš. malířská tvorba, Praha 1954
• PORT, Jan. Mikoláš Aleš a divadlo, In.: Časopis DIVADLO, roč. 3, č. 11–12, listopad–prosinec 1952, Praha: Ministerstvo školství, věd a umění, S. 1018–1027
• ŠTECH, Václav Vilém. V zamlženém zrcadle. Praha: Československý spisovatel, 1969. Díl první, vydáno v edici Vzpomínky. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 24–25. 
• VOLAVKOVÁ H., Mikoláš Aleš, Praha 1982
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 57–58. 
• ZÁVODSKÝ, Artur. Alšovo tvůrčí přátelství s dramatikem Jiráskem, In.: Časopis DIVADLO, roč. 3, č. 11–12, listopad–prosinec 1952, Praha: Ministerstvo školství, věd a umění, S. 1029–1034

• Alexandr Brandejs
• František Ženíšek
• Akademie výtvarných umění
• Josef Bosáček
• Antonín Wiehl
• Josef František Daubek
• Josef Šebestián Daubek
• Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého v Miroticích

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikoláš Aleš na Wikimedia Commons
• Osoba Mikoláš Aleš ve Wikicitátech
• Autor Mikoláš Aleš ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Mikoláš Aleš
• Mikoláš Aleš v informačním systému abART
• Digitalizovaná díla Mikoláše Alše v České digitální knihovně
• ČT, 2012, dokument Mikoláš Aleš: Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem
• Matriční zápis (6. shora) narození v Miroticích 119 – uveden jako „Mikuláš Aleš“
• Alšovo dílo v české virtuální galerii (artchiv.cz)
• Text o Mikoláši Alšovi na stránkách Josefa Žáka Archivováno 18. 7. 2011 na Wayback Machine.
• Mikoláš Aleš ve Slaném Archivováno 11. 4. 2008 na Wayback Machine.
• Soupis maleb Mikoláše Alše na fasádách plzeňských domů