Lidská práva v Severní Koreji

Situace v oblasti lidských práv v Severní Koreji je často považována za nejhorší na světě. Byla kritizována ze strany mnoha organizací a zemí na světě, např. ze strany OSN, Evropské unie nebo organizace Human Rights Watch.^[1][2][3][4]

Lidskoprávní organizace jako např. Amnesty International nebo Spojené státy uvádějí, že v zemi neexistuje právo na svobodu projevu. Jediná legální média jsou ta, která jsou provozována vládou Severní Koreje.^[5] Podle zpráv Amnesty International a amerického Výboru pro lidská práva v Severní Koreji bylo v roce 2017 v této zemi vězněno v táborech pro politické vězně odhadem 200 000 lidí.^[6] Byli v nich přitom vystaveni nuceným pracím, týrání a popravám.

Severokorejská vláda udržuje přísný dohled nad aktivitami zahraničních návštěvníků. Humanitární pracovníci jsou podrobováni kontrolám a do některých míst a regionů nemají přístup. Vzhledem k tomu, že Severokorejci nemohou svobodně opustit zemi,^[7] situace v oblasti lidských práv je mapována především z příběhů uprchlíků. Vláda považuje mezinárodní kritiku stavu lidských práv za záminku pro svržení systému absolutní soběstačnosti čučche.

Valné shromáždění OSN od roku 2003 každoročně přijímá rezoluci odsuzující situaci v oblasti lidských práv v zemi. Rezoluce z prosince 2011 naléhala na vládu v Pchjongjangu, aby ukončila systematické a závažné porušování lidských práv, které zahrnovalo veřejné popravy a svévolné zadržování. Severní Korea rezoluci odmítla s tím, že je politicky motivovaná a založená na výmyslech.^[8] V únoru 2014 zveřejnila zvláštní komise OSN 400stránkovou zprávu založenou na přímých svědectvích, dokumentující „nevýslovná zvěrstva“ spáchaná v zemi.^[9]

Internační tábory pro osoby obviněné z politických deliktů nebo prohlášené za politicky nespolehlivé provozuje státní bezpečnost. U politických vězňů byl historicky uplatňován princip rodinné odpovědnosti, což znamenalo, že nejbližší rodinní příslušníci odsouzeného byli rovněž považováni za politické zločince a internováni.^[10][11]

Internační tábory se nacházejí ve střední a severovýchodní Severní Koreji. Zahrnují mnoho vězeňských pracovních kolonií v odlehlých horských údolích, izolovaných od okolního světa.^[12][13] Celkový počet vězňů se odhaduje na 80 000 až 120 000.

Vězni jsou nuceni vykonávat těžkou a nebezpečnou otrockou práci primitivními prostředky. Příděly jídla jsou velmi malé, takže vězni jsou neustále na pokraji hladu. V kombinaci s tvrdou prací to vede k úmrtí velkého množství vězňů. Odhaduje se, že 40 % vězňů umírá na podvýživu.^[14] Mnoho vězňů je navíc ochromeno pracovními úrazy, omrzlinami nebo mučením. V táborech je systém přísných trestů. Vězni, kteří pracují příliš pomalu nebo neuposlechnou rozkaz, jsou biti nebo mučeni.^[15] Pokud se dopustí krádeže jídla nebo pokusí o útěk, jsou veřejně popraveni. Mezinárodní koalice pro zastavení zločinů proti lidskosti v Severní Koreji (ICNK) odhaduje, že v severokorejských zajateckých táborech ročně zemře přes 10 000 lidí.^[16]

Zpočátku existovalo kolem dvanácti politických vězeňských táborů, ale některé byly sloučeny nebo uzavřeny (např. Tábor č. 12 byl uzavřen po neúspěšné vzpouře v roce 1987, kdy bylo zabito asi 5 000 vězňů^[17]). V současnosti je v Severní Koreji šest politických zajateckých táborů. K většině existují svědectví bývalých vězňů a je známo jejich umístění a satelitní snímky.

Jihokorejský novinář Čchol-hwan Kang je bývalý vězeň politického vězeňského tábora Jodok. O svém pobytu v táboře napsal knihu Pchjongjangská akvária.^[20] Z Tábora 14 v roce 2005 uprchl Sin Tong-hjok. Předpokládá se, že je jediným člověkem narozeným v táborech, kterému se to kdy podařilo. Jeho život v táboře, útěk a snahu přizpůsobit se běžnému životu popisuje kniha Útěk z tábora 14.^[21]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lidská práva v Severní Koreji na Wikimedia Commons

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Human rights in North Korea na anglické Wikipedii.