Přeskočit na obsah

Dynastie Jüan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dynastie Jüan
元朝
ZeměMongolská říše, Říše Jüan
Mateřská dynastieBordžiginové
Titulyveliký chán, císař
ZakladatelKublaj
Rok založení1271
Konec vlády1368
Poslední vládceTogon Temür
Větve roduDynastie Severní Jüan
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dynastie Jüan (čínsky pchin-jinem Yuáncháo, znaky 元朝; mongolština: Dai-ön Yeke Mongγol Ulus) byla mongolská dynastie, která v letech 12711368 vládla říši Jüan. Říše Velká Jüan se rozkládala na území Číny, Mongolska a jižní Sibiře. Jüanští císařové drželi rovněž titul velikých chánů, který je nadřazoval vládcům ostatních částí mongolské říšeÍlchanátu, Zlaté hordy a Čagatajského chanátu. Dynastii založil vládce východní části mongolské říše, veliký chán Kublaj, který do roku 1279 dobyl jihočínskou říši Jižní Sung. Jeho potomci byli v 60. letech 14. století vypuzeni z Číny, z hlavního města říše Jüan Ta-tu (Chánbalyk, dnešní Peking) je armády říše Ming vyhnaly roku 1368. Poté byla dynastie čínskými historiky přejmenována na Severní Jüan. Její moc se vztahovala jen na Mongolsko, zde chánové Severního Jüanu vládli do 17. století, kdy podlehli říši Čching.

Dynastie a říše Jüan byla založena chánem Kublajem (též Kublaj-chán, Chubilaj, 1215 – 1294), synem Tolujchána, čtvrtého syna Čingischána. Čingischán sjednotil kočovné kmeny Mongolska a založil mocnou říši, když dobyl říši Ťin a stát Tangutů, připojil zemi Ujgurů a dobyl Karakitanský chanát a Chórezmskou říši. Zemřel roku 1227, dalšími velikými chány mongolské říše se stali Čingischánův třetí syn Ögedej (vládl 1229–1241), Ögedejův syn Güjük (vládl 1246–1248) a Tolujův nejstarší syn Möngke (vládl od 1251).

V srpnu 1259 Möngke zemřel při obležení sungského města Che-čou v S’-čchuanu. O postavení nového vládce mongolské říše od roku 1260 bojovali Möngkeho bratři Arik-buka a Chubilaj. Arik-buka spravoval Mongolsko, podporovali ho tamní konzervativci, ctící tradiční kočovnické hodnoty. Chubilaj symbolizoval politiku počínšťování říše, získal kontrolu nad armádou válčící s říší Sung a ovládl severní Čínu. Se zdroji severní Číny Chubilaj v občanské válce do roku 1264 zvítězil.

Už roku 1260 Chubilaj vyhlásil, podle čínského vzoru, éru vlády. Roku 1271 přijal čínský císařský titul chuang-ti a svůj ulus vyhlásil za říši Jüan. Roku 1272 oficiálně přenesl hlavní město na čínské území, do Ta-tu (Pekingu).

Název říše a dynastie – Jüan, oficiálně „Ta Jüan“, čili Veliká Jüan, byl údajně Liou Ping-čungem[1] vybrán podle citátu z klasické čínské knihy I-ťing[2] „大哉乾元“ (ta caj čchien jüan), doslova „velká jsou nebesa a počátek“, v němž čchien symbolizuje nebesa, ale také císaře. Jüan byla také první říše a dynastie v Číně, která nebyla nazvaná podle regionu, kde vznikla, ale abstraktním pojmem.

Je však také možné, že název vyjadřuje mongolské ideje.[1] Podle mongolského historika Čuluuny Dalaje je pravděpodobnější, že název Chubilajovy říše vybírali Mongolové a že „říše Jüan“ je pouze překladem mongolského idžagur-ulus (volně česky „ulus předků“, „původní území“).[3]

Říše Jüan

[editovat | editovat zdroj]
Říše Jüan roku 1294
Podrobnější informace naleznete v článku říše Jüan.

Říše Jüan při svém vzniku zahrnovala dnešní Mongolsko a jižní Sibiř, Mandžusko, přilehlé oblasti Dálného východu, severní Čínu od Velké čínské zdi až k řece Jang-c’-ťiang a jihozápadní Čínu až k hranicím Vietnamu. Podléhal jí i Tibet a Korea. Chubilaj dobyl zbytek Číny a části Myanmaru a Thajska. Roku 1293 měla přes 60 miliónů obyvatel.

Veškerá moc byla soustředěna v rukách císaře. Jemu byl podřízen administrativní aparát,[4] podle čínského vzoru rozdělený na část civilní, vojenskou a kontrolní. V čele civilní správy stál ústřední sekretariát. Říše byla rozdělena na provincie, Mongolsko bylo zprvu spravováno samostatně, mezi provincie bylo zařazeno za vlády císaře Temüra. V úřadech Mongolové zaujímali vedoucí místa a Ujgurové, Turci, Peršané a Číňané jim pomáhali. V armádě, považované za hlavní zdroj moci, bylo však čínskému vlivu bráněno.[5]

S nástupem slabých a nedospělých císařů koncem 20. let 14. století se vlády chopili ministři, především nejvyšší rádci (čcheng-siang), stojící v čele ústředního sekretariátu. S tím, jak klesala schopnost vlády udržovat pořádek, rostla nespokojenost obyvatelstva. Neklid na venkově vyústil roku 1351 v povstání rudých turbanů, v průběhu kterého vzniklo v povodí Jang-c’-ťiang několik čínských států. Převahu mezi nimi získala říše Ming, jejíž armády roku 1368 vytlačily jüanská vojska z většiny Číny včetně hlavního města – Pekingu. V 70. a začátku 80. let 14. století mingská vojska dobyla i dosud nezávislé, nebo promongolské části Číny, především S’-čchuan a Jün-nan. Říše a dynastie Jüan, poté omezenou na Mongolsko, pak čínští historikové přejmenovali na Severní Jüan.

Nástupnictví

[editovat | editovat zdroj]
Dějiny Číny
Dějiny Číny
Dějiny Číny
STAROVĚKÁ ČÍNA
3 vznešení a 5 vladařů
Dynastie Sia 2100–1600 př. n. l.
Dynastie Šang 1600–1046 př. n. l.
Dynastie Čou 1045–256 př. n. l.
 Západní Čou
 Východní Čou
   Období Jar a podzimů
   Období válčících států
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Dynastie Čchin 221 př. n. l.–206 př. n. l.
Dynastie Chan 206 př. n. l.–220 n. l.
  Západní Chan
  Dynastie Sin
  Východní Chan
Období tří říší 220–280
  Wej, Šu & Wu
Dynastie Ťin 265–420
  Západní Ťin 16 Království
304–439
  Východní Ťin
Severní & Jižní dynastie
420–589
Dynastie Suej 581–618
Říše Tchang 618–907
  ( X Wu Ce-tchien 690–705 )
5 dynastií &
10 říší

907–960
Dynastie Liao
907–1125
Dynastie Sung
960–1279
  Severní Sung Z. Sia
  Jižní Sung Ťin
Dynastie Jüan 1271–1368
Dynastie Ming 1368–1644
Říše Čching 1644–1911
MODERNÍ ČÍNA
Republika 1912–1949
Spor o Čínu ...
Čínská
lidová republika

1949–současnost
Čínská
republika

(Tchaj-wan)
1945–současnost

Otázka nástupnictví byla pro jüanský stát trvalým zdrojem nestability. Problémem byl ostrý rozpor mezi tradiční mongolskou koncepcí a čínskými konfuciánskými tradicemi.[6] Podle kočovnických tradic byl vládce, chán, vybírán příslušníky mongolských elit shromážděnými na kurultaji. Volen byl obvykle potomek chánů, rozhodujíc vliv na volbu měly jeho schopnosti a zejména množství a síla stoupenců. Naproti tomu čínským císařem se stával následník trůnu, jmenovaný za života dosavadního císaře, obvykle jeho syn.

Chubilaj z pozice císaře a v souladu s čínskou tradicí jmenoval korunním princem druhého syna Činkima[pozn. 1], ale ten roku 1285 zemřel. Nového následníka císař už nejmenoval, po jeho smrti se císařem stal třetí Činkimův syn Temür, proti němu neúspěšně kandidoval nejstarší Činkimův syn Kammala. V dalších případech bylo nástupnictví řešeno bojem, často násilným, mezi soupeřícími dvorskými frakcemi. Po vítězství té či oné frakce byl nový veliký chán a císař formálně zvolen kurultajem.

Roku 1307 po smrti císaře Temüra jeho vdova s částí ministrů prosazovala na trůn knížete Anandu, syna Chubilajova syna Mangaly. V ostatních případech až do roku 1388 o trůn soupeřili pouze potomci Činkima, odvozující svůj nárok z jeho jmenování Chubilajovým nástupcem.[6]

S rostoucí váhou vládní byrokracie a přesunem moci od Čingisových potomků k ministrům rostl i vliv vysokých úředníků a byrokratů na výběr císaře. Počátkem 30. let 14. století už ministři a nojoni nebyli pouhými podporovateli některého z knížat, ale vůdci samostatných frakcí, které si (leckdy nedospělé) prince stavěly do čela.[7] Kandidáti hledali podporu nejen v hlavním městě, ale i u knížat a armád Mongolska, což čas od času vedlo k posílení vlivu konzervativních složek jüanské elity, oponujících počínšťování říše.

Rodokmen dynastie je zjednodušený, zahrnuje především císaře a následníky trůnu, včetně panovníků dynastie Severní Jüan v letech 1368–1388, kdy byla Severní Jüan přímým pokračováním dynastie Jüan. [pozn. 2]

Uvedeno je:

  • pořadí narození (kolikátý syn),
  • osobní jméno (u císařů tučně), data narození a úmrtí,
  • datum jmenování následníkem trůnu,
  • doba vlády,
  • mongolský titul,
  • čínské chrámové jméno.
 
 
 
 
 
 
 
 
Chubilaj
1215–1294
veliký chán Mongolské říše
1260–1294
císař říše Jüan 1271–1294
Sečen-chán
Š'-cu 世祖
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Činkim
1243–1285
následník 1273–1285
Jü-cung 裕宗
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
3
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Kammala
1263–1302
Sien-cung 显宗
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Darmabala
1264–1302
Šun-cung 顺宗
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Temür
1265–1307
veliký chán a císař 1294–1307
Öldžejtü-chán
Čcheng-cung 成宗
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
 
 
 
 
 
2
 
 
 
 
 
 
3
 
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jesün Temür
1293–1328
veliký chán a císař 1323–1328
 
 
 
 
 
 
Chajsan
1281–1311
veliký chán a císař 1307–1311
Külüg-chán
Wu-cung 武宗
 
 
 
 
 
 
Ajurbarwada
1286–1320
následník 1307–1311
veliký chán a císař 1311–1320
Bujantu-chán
Žen-cung 仁宗
 
 
Tešou
?–1306
následník 1305–1306
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
1
 
 
2
 
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ragibag
1320–1328
následník 1324–1328
veliký chán a císař 1328
 
 
Chošila
1300–1329
veliký chán a císař 1329
Chutugtu-chán
Ming-cung 明宗
 
 
Tug Temür
1304–1332
následník 1329
veliký chán a císař 1328–29, 1329–32
Džajaatu-chán
Wen-cung 文宗
 
 
Šidebala
1303–1323
následník 1316–1320
veliký chán a císař 1320–1323
Gegeen-chán
Jing-cung 英宗
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
2
 
 
1
 
 
 
 
Togon Temür Uchaantu-chán
1320–1370
veliký chán a císař 1333–1370
Chuej-cung 惠宗
 
 
Rinčinbal
1326–1332
veliký chán a císař 1332
Ning-cung 寧宗
 
 
Aratnadara
?–1331
následník 1331
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ajuširidara
1340–1378
následník 1353–1370
veliký chán a císař 1370–1378
Biligtü-chán
Čao-cung 昭宗
 
 
Tögüs Temür
1342–1388
veliký chán a císař 1378–1388
Uschal-chán
I-cung 益宗
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
  1. Nejstarší Dordži zemřel v mládí.
  2. Po roce 1388 se vlády zmocnili potomci Arik-buky a od 30. let 15. století potomci jednoho z Chubilajových mladších synů.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chinese emperors family tree (late) na anglické Wikipedii.

  1. a b BUELL, Paul D. Historical Dictionary of the Mongolian World Empire. Lanham, Md.: Scaresrow, 2003. ISBN 0-8108-4571-7. S. 290. (anglicky) [Dále jen Buell]. 
  2. Buell, s. 54.
  3. ДАЛАЙ, Чулууны. Монголия в 13-14 веках. М.: Наука, 1983. S. 44–45. (rusky) [Dále jen Dalaj]. 
  4. Dalaj, s. 46.
  5. Dalaj, s. 47.
  6. a b HSIAO, Ch'i-Ch'ing. Mid-Yuan politics. In: FRANKE, Herbert; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 6: Alien regimes and border states, 907-1368. Cambridge: Cambridge University Press, 1994. [dále jen Hsiao]. ISBN 0521243319, ISBN 9780521243315. S. 505–507. (anglicky)
  7. Hsiao, s. 494.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HSIAO, Ch'i-Ch'ing. Mid-Yuan politics. In: FRANKE, Herbert; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 6: Alien regimes and border states, 907-1368. Cambridge: Cambridge University Press, 1994. ISBN 0521243319, ISBN 9780521243315. (anglicky)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]