Přeskočit na obsah

Oleksander Pežanskyj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(rozdíl) ← Starší revize | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější revize → (rozdíl)
ikona
Na této stránce se právě pracuje.
Prosíme, needitujte tuto stránku, dokud je zde tato zpráva, abyste se vyhnuli editačním konfliktům. V případě potřeby vyhledejte v historii vkladatele a kontaktujte jej. Děkujeme.
Tato šablona je určena pro krátkodobé užití v řádu hodin. Pokud od poslední editace uplynula doba delší než 2 dny, neváhejte ji odstranit.
Oleksander Pežanskyj
Narození2. listopadu 1892
Lvov
Úmrtí31. srpna 1972 (ve věku 79 let)
Downers Grove
Alma materLvovská polytechnika
Povoláníarchitekt, fotograf, malíř a voják
RodičeHryhorij Pežanskyj
PříbuzníMychajlo Pežanskyj (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oleksander Hryhorovyč Pežanskyj (2. listopadu 1892, Lvov – 31. srpna 1972, Downers Grove) byl ukrajinský architekt, fotograf, malíř, voják ukrajinské haličské armády. Syn architekta Hryhorije Pežanského.

Životopis

vpravo|náhled|304x304pixelů| Oleksander Hryhorovyč Pežanskyj během své služby v armádě Rakousko-Uherska Narodil se 2. listopadu 1892 ve Lvově v rodině architekta Hryhorije Pežanského. Vystudoval Lvovské gymnázium. Od roku 1910 studoval na Lvovské polytechnice. V té době byl spolu se svým starším bratrem Volodymyrem členem poloamatérského orchestru studentů lvovského akademického gymnázia a konzervatoře. Účastnil se akcí pěveckého sboru "Bandurist". Studoval hru na housle na Hudebním institutu Lysenského. Jako člen studentského spolku techniků "Osnova", kde o prázdninách vedl kurzy geometrie skic pro uchazeče o polytechniku. Měl rád fotografování a malování.

Během první světové války přerušil studia a byl mobilizován do rakouské armády. Účastnil se vojenských operací na východní a jižní frontě. V roce 1917 se mu podařilo pokračovat ve studiu ve Vídni. V roce 1918 složil diplomovou zkoušku ve Lvově. V roce 1919 se dobrovolně přihlásil do ukrajinské haličské armády.

Později pracoval jako architekt ve Lvově. Navrhoval obytné, veřejné a náboženské stavby ve stylu modernismu a funkcionalismu ve Lvově a různých osadách západní Ukrajiny. Byl členem Karpatského lesnického klubu [1], Turistického a vlastivědného spolku „Plaj“ a Svazu ukrajinských vlastníků nemovitostí ve Lvově.[2]

V roce 1933 se oženil, v roce 1936 se mu narodila jediná dcera. Ve Lvově bydlel v Pelčynské ulici 22, byt 11 (nyní ulice Vítovského) .

Během 2. světové války se s rodinou přestěhoval do polských Katovic, kde pracoval jako architekt. Dekretem ze dne 16. června 1955 mu byla udělena medaile k 10. výročí lidového Polska [3].

V roce 1966 odešel do USA. Napsal paměti o dobách služby v UGA. Zemřel 31. srpna 1972 ve vesnici Downers Grove (Downers Grove) poblíž Chicaga.

Rodina

Manželka Iryna z rodu Makaruškových (1905-1995) a dcera Daria Jarosevičová byly aktivistky ukrajinských veřejných organizací v Chicagu. Mladší bratr Mychajlo Pežanskyj (1900–1987) byl stavební inženýr a terminograf.

Fotografie

Jedním z koníčků Oleksandra Pežanského byla fotografie. Pežanskyj byl aktivní člen Ukrajinské fotografické společnosti (UFT), byl jedním z prvních v Haliči, kteří se začali zajímat o barevnou fotografii. Zúčastnil se mnoha výstav UFT ve Lvově a po sovětské okupaci – na výstavách Společnosti v USA. Vyhrál první cenu na výstavě v New Yorku (černobílá fotografie s názvem Upracované ruce). Své práce publikoval v časopise Svazu ukrajinských žen v Americe, ve zpravodaji Ukrajinského kongresového výboru v Americe. Díky úsilí dcery Darie Pežanské (Jaroševyčové) vydalo nakladatelství Světlo a stín v roce 1992 fotoalbum "Nostalgie" ke 100. výročí narození Oleksandra Pežanského (editoval Vasyl Pylypjuk). Album obsahuje fotografie Prykarpacka na počátku 20. století a slavných náboženských osobností západní Ukrajiny .

Architektonické práce

  • Nerealizovaný projekt budovy knihovny pro baziliánský klášter sv. Onufria ve Lvově (1925) [4].
  • Restaurátorské práce v budovách Lidového domu ve Lvově (1927) [5].
  • Projekt kostela v obci Strilkiv, okres Stryi. Vyvinut v roce 1927 a doplněn v roce 1929. Do roku 1939 nebyla stavba dokončena a pokračovalo se až v roce 1999 podle projektu A. Olejník .
  • Kostel svaté Paraskevy v obci Ilnyk, Lvovská oblast (1928) .
  • Projekt prvotní rekonstrukce Šuchevyčovy vily v Barvinské ulici 7 z roku 1928. Rekonstrukce byla dokončena až v roce 1936 pod vedením Jaroslava Fartucha-Fileviče [6].
  • Obytné domy č.p 26-40 na Piskovské ulici ve Lvově pro ukrajinské družstvo "Vlasna chata" (1927-1929) .
  • Dvoupatrová komerční a průmyslová budova "Maslosojuz" mezi ulicemi Bratrů Michnovských a Holovackého ve Lvově (1932) [7].
  • Sídlo Karpatského lesnického klubu ve Slavském. Projekt z roku 1932 byl spolkem schválen [1] a do konce roku byl téměř kompletně realizován [8].
  • Kostel svatého Mikuláše v obci Jamnycia, okres Tysmenyckyj, Ivano-Frankivsk region. Byl postaven v roce 1933. Stavbě předcházel další projekt, jehož autorem je Lev Levinsky, který však nevyšel .
  • Kostel Krista Krále ve stylu art deco v Ivano-Frankivsku (1928–1935) [9].
  • Vysokohorská základna Ukrajinské turistické a místní historické společnosti "Ply" na louce Plisce v pohoří Gorgany pod horou Grofa. Projekt v původním bojkivském stylu provedl Pezhanskyi zdarma, realizoval jej v letech 1933-1935 .
  • Zděný kostel v obci Potelyč, dokončený v roce 1936 [10].
  • Řízení výstavby nemocnice Narodna Ličnycia na adrese Ozarkeviča 4 ve Lvově. Projekt Evgena Nagirného [11] [12]. Stavba probíhala v letech 1931 až 1937 .
  • Kostel v Ozerjanech, okres Borščyv (1937) [13].
  • Projekt kostela pro vesnici Livčycia, okres Horodockyj, napsaný v roce 1929. Stavba začala v roce 1938 poté, co byl projekt revidován architektem Jurijem Piaseckým. Dokončena byla až v roce 1939 [14].
  • Modernizace projektu zděného kostela Nanebevzetí Panny Marie v Boryslavi (stavba v letech 1928-1931, původní projekt Serhije Tymošenkové, stavbu řídil Lev Šelevič) [15].
  • Komerční obytná budova pro společnost "Karpatiya" na ulici Hlybokii 11 ve Lvově (1938–1939) [16]
  • Dostavba Dunikovského vily v Drahomanově ulici 42 ve Lvově pro potřeby muzea [17].
  • Cihlový kostel ve vesnici Pjatnycja. Stavba začala v roce 1935, ale dokončena byla až v roce 1939. V roce 1989 stavba pokračovala [18].
  • Soutěžní projekt na rekonstrukci kostela Svatého Ducha ve Lvově, druhá cena (1942, spoluautor Otto Fedak) [19]. Motto projektu – „Černý kříž v kruhu“ [20].
  • Projekty veřejných domů pro Zvynjač a Kosmač okresu Kosiv (nejpozději 1930). [21]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Спорт // Діло. — 1932. — 14 червня. — № 129 (13077). — С. 6.
  2. ↑ Ігнат Е. З життя наших установ // Діло. — 1928. — 25 травня. — № 115 (11388). — С. 3.
  3. ↑ Uchwałą Rady Państwa z dnia 16 czerwca 1955 r. nr 0/891 — na wniosek Ministra Budownictwa Miast i Osiedli — odznaczeni zostają «Medalem 10-lecia Polski Ludowej» // Monitor Polski. — 1 grudnia 1955. — № 112. — S. 1812.
  4. ↑ Вуйцик В. С. Монастир святого Онуфрія у Львові // Вісник інституту «Укрзахідпроектреставрація». — 2004. — № 14. — С. 59.
  5. ↑ Містерії. Що діється в «Народньому Домі»? // Діло. — 1928. — 21 квітня. — № 87 (11340). — С. 1.
  6. ↑ Прийма Л. За деякими пам'ятними львівськими адресами // Наукові записки / Львівський історичний музей. — Вип. X. — Львів: Новий час, 2001. — С. 98. — ISBN 966-95279-6-1.
  7. ↑ В. Н-вич. «Маслосоюз» на нових рейках. Пресова конференція у Краєвому Молочарському Союзі у Львові // Діло. — 1932. — 5 жовтня. — № 220 (13168). — С. 1.
  8. ↑ Спорт // Діло. — 1932 — 19 листопада. — № 257 (13205). — С. 6.
  9. ↑ Pszczółkowski M. Architektura Stanisławowa II Rzeczypospolitej // Stan badań nad wielokulturowym dziedzictwem dawnej Rzeczypospolitej. — T. IV. — Białystok, 2013. — S. 411. — ISBN 978-83-934920-7-7. (polsky)
  10. ↑ Слободян В. М. Церкви… — С. 451.
  11. ↑ Росте Український Шпиталь! Реферат директора Народньої Лічниці, д-ра Тита Бурачинського, на пресовій конференції 7. Ц. М. (Докінчення) // Діло. — 1935. — 10 квітня. — № 94 (13992). — С. 4.
  12. ↑ Бурачинський Т. Непопулярна справа народного здоровля! // [[Діло|Діло]]. — 1937. — 1 травня. — № 95 (14638). — С. 21—22.
  13. ↑ Дописи // Діло. — 1937. — 13 листопада. — № 250 (14793). — С. 8.
  14. ↑ Слободян В. М. Церкви… — С. 240.
  15. ↑ Тарнавський Р. З історії будівництва і оздоблення Мразницької церкви // Галицька брама. — 1997. — № 8 (32). — С. 15.
  16. ↑ Архітектура Львова… — С. 565.
  17. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené Тимофієнко není určen žádný text
  18. ↑ Слободян В. М. Церкви… — С. 141.
  19. ↑ Вуйцик В. С. Конкурс на найкращий проєкт відбудови церкви Св. Духа // Галицька брама. — 2000. — № 6 (66). — С. 7.
  20. ↑ Практика проведення конкурсів у тогочасному Львові передбачала розгляд анонімних проєктів, котрі фігурували лише під умовними «девізами». Конверт з іменами учасників конкурсу відкривався лише після винесення рішення про розподіл нагород
  21. ↑ Вісти з «Рідної Школи» // Діло. — 1930. — 27 травня. — № 115 (12481). — С. 3.

Literatura

Související články

Externí odkazy

  • A. Horochovskyi S láskou k mé rodné zemi (před vydáním fotoalba O. Pezhanského "Nostalgie") // Svoboda . — 1993. — 9. července. - Ne 129.
  • Ing. Oleksandr Pezhanskyi zemřel ve věku 80 let // Svoboda. — 1972. — 2. září. - Ne 162.
  • Nostalgie...: Fotoalbum / Uspořádáno. V.<span typeof="mw:Entity" id="mwAgM"> </span>Pylypiuk . — Lvov: Světlo a stín, 1992.
  • Prydatkevich R. Vzpomínky na ca. Pan Oleksandr Pezhanskyi (1892—1972) // Svoboda. — 1973. — 1.–3. března. - Ne 38-40.
  • V nekonečné frontě... // Svoboda. — 1972. — 4. října. - Ne 183.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Oleksander_Pežanskyj&oldid=22195958“