Kuvajt

Stát Kuvajt Dawlat al-Kuwajt دولة الكويت‎
vlajka znak
Hymna لله فليهاراكن سلطن (Al-Nasheed Al-Watani)
Geografie
Poloha Kuvajtu
Hlavní město	Kuvajt
Rozloha	17 818 km² (157. na světě) z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod	Mutla (306 m n. m.)
Časové pásmo	+3
Poloha	29°10′ s. š., 47°36′ v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	4 420 110 (139. na světě, odhad 2019)
Hustota zalidnění	249 ob. / km² (80. na světě)
HDI	▼ 0,771 (vysoký) (29. na světě, 2007)
Jazyk	arabština (úřední), angličtina
Náboženství	muslimové 85 % (sunnité 70 %, šíité 30 %), křesťané, hinduisté, pársové, a jiní 15 %
Státní útvar
Státní zřízení	konstituční monarchie
Vznik	19. června 1961 (nezávislost na Velké Británii)
Hlava státu	emír Mišal al-Ahmad al-Džábir as-Sabáh
Hlava vlády	premiér Ahmad al-Abdullah as-Sabáh první vicepremiér Abdullah Ali al-Salem
Měna	kuvajtský dinár (KWD)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	414 KWT KW
MPZ	KWT
Telefonní předvolba	+965
Národní TLD	.kw
multimediální obsah na Commons

Kuvajt, plným názvem Stát Kuvajt, je malá monarchie v jihozápadní Asii při Perském zálivu. Má stejnojmenné hlavní město, kde žije většina obyvatel. Jeho sousedy jsou na severu Irák a na jihu Saúdská Arábie. Délka pobřeží je přibližně 499 kilometrů. Ke Kuvajtu náleží také několik ostrovů v Perském zálivu, např. Búbiján či Failaka. K roku 2021 měl Kuvajt 4,67 milionu obyvatel, z toho 1,45 milionu tvoří kuvajtští občané, etnicky Arabové, a 3,2 milionu jsou cizí státní příslušníci, kteří jsou v Kuvajtu za prací.

Historicky byl Kuvajt velmi strategickým obchodním přístavem mezi Mezopotámií a Indií. V současnosti je jeho ekonomika postavená na ropě, země se řadí k hlavním světovým producentům této suroviny. Udává se, že na kuvajtském území se nalézá asi 8 až 9 % světových zásob ropy. To představuje šesté největší zásoby na světě. Objeveny byly v roce 1938, v roce 1946 byla ropa poprvé vyvezena. Následoval mohutný rozvoj a modernizace země. Zlaté časy trvaly do roku 1982, kdy se zhroutila kuvajtská burza a Kuvajt zažil období nestability, které vyvrcholilo invazí ze sousedního Iráku v roce 1990. Irácká vojska byla vyhnána za pomoci mezinárodní aliance vedené Spojenými státy. Prosperita se vrátila, nicméně v nultých letech 21. století přišla nečekaná stagnace, kterou se Kuvajt rozhodl vyřešit strategickým partnerstvím s Čínou. V současnosti je Kuvajt považován za hlavního spojence Číny v oblasti.

Navzdory potížím nultých let je Kuvajt stále jedním z nejbohatších států světa. Kuvajtský dinár je nejhodnotnější měnou na světě. Kuvajt je pátou nejbohatší zemí světa z hlediska národního důchodu na obyvatele. V roce 2009 měl Kuvajt nejvyšší index lidského rozvoje v arabském světě. V indexu sociálního pokroku je Kuvajt na prvním místě v muslimském světě a na druhém místě na Blízkém východě za Izraelem. Kuvajt má vysokou úroveň sociálního zabezpečení a zdravotní péče, ovšem všechny tyto bonusy jsou vyhrazeny občanům. Lidé bez občanství, jichž má Kuvajt na svém území nejvyšší procento na světě, jsou naopak vystaveni porušování lidských práv.

Kuvajt je emirát s autokratickým politickým systémem, jemuž dominuje emírská rodina Sabahů. Kuvajtským státním náboženstvím je sunnitský islám, ve verzi zvané málikovský mazhab.

Jeden z prvních důkazů lidského osídlení území Kuvajtu (výraz Kuvajt v arabštině znamená „pevnůstka“) pochází z doby 8 000 př. n. l., v Burganu byly nalezeny mezolitické nástroje. Neolitičtí obyvatelé Kuvajtu patřili k prvním námořním obchodníkům historie. V severním Kuvajtu byl objeven jeden z nejstarších rákosových člunů na světě.^[1][2]

Okolo roku 6500 př. n. l. zasahovala na území Kuvajtu obeidská kultura. Kuvajt byl tehdy místem interakce mezi národy vzmáhající se Mezopotámie a stále ještě neolitické východní Arábie.^[3] Kolem roku 2000 př. n. l. se na kuvajtském ostrově Fajlaka usadili sumerští obchodníci, kteří přišli patrně z Uru.^[4] Na ostrově postavili mnoho budov podobných těm, které ve stejné době vznikly v Iráku. Někteří historikové umisťují do Kuvajtského zálivu kulturu, kterou Sumerové nazývali Tilmun.^[5] Pravděpodobně ovládala obchodní námořní cesty mezi Mezopotámií a Indií. Po pádu Tilmunu byla Fajlaka osídlena Kassity.

Za Nebukadnesara II. byla Fajlaka pod novobabylónskou kontrolou. Vznikly tehdy chrámy zasvěcené bohu Šamašovi. Ve 4. století př. n. l. kolonizoval Kuvajtský záliv makedonský vojevůdce Alexandr Veliký, Fajlaku prý Alexandr pojmenoval Ikaros. V roce 127 př. n. l. bylo kolem Teredonu v dnešním Kuvajtu založeno království Charakena, jehož obyvatelstvo užívalo aramejštinu. Na ostrově Fajlaka byla doložena i parthská obchodní základna z té doby.^[6]

Nejstarší písemná zmínka o Kuvajtu pochází z roku 150 a nachází se v geografickém pojednání Klaudia Ptolemaia. Ten nazýval Kuvajtský záliv Hieros Kolpos (Sacer Sinus v latinských verzích).

V roce 224 se Kuvajt stal součástí Sásánovské říše. Sásánovci ho nazývali Mešan, což byl rovněž starý alternativní název pro Charakenu. Kromě partho-sásánovských osad se v Akkazu usadili též křesťanští nestoriáni, jsou v místě doloženi od 5. do 9. století.^[7] Vykopávky odhalily dva velké kostely pocházející z 5. a 6. století. V roce 636 kontrolu nad oblastí získal rášidský chalífát, s nímž začala arabizace a islamizace. Centrem raného islámského vlivu bylo město Kazma.^[8][9]

V roce 1521 se Kuvajt dostal do portugalské obchodní sféry. Na konci 16. století vybudovali Portugalci v Kuvajtu pevnost.^[10] Oficiálními vládci byli ale šejkové z klanu Bani Chálid. V roce 1682 nebo 1716 se v Kuvajtu usadil klan Bani Utbah a postupně se mu podařilo získat nadvládu v důsledku manželských aliancí.

V polovině 17. století se Kuvajt etabloval jako hlavní obchodní cesta z Perského zálivu do Aleppa. Na počátku 18. století prosperoval jako přístav a obchodní centrum pro tranzit zboží mezi Bagdádem, Indií, Maskatem a Arabským poloostrovem. Během osmanského obléhání Basry v letech 1775–79 se tamní iráčtí obchodníci uchýlili do Kuvajtu a rozvinuli zde sektor stavby lodí.^[11] V důsledku toho vzrostl kuvajtský námořní obchod. Kuvajtské lodě byly proslulé po celém Indickém oceánu a Kuvajťané si vybudovali pověst nejlepších námořníků v Perském zálivu.

V 18. století migroval z Nadždu do Kuvajtu rod Sabahů.^[12] Roku 1752 získal pozici šejků a ujal se vlády, již drží dosud. Prvním šejkem byl Sabah I. ibn Džaber as-Sabah. Na konci 18. století začal stoupat britský vliv v oblasti. Britská východoindická společnost si zřídila sídlo v Kuvajtu v roce 1792. Ovládla námořní obchod mezi Kuvajtem, Indií a východním pobřežím Afriky.

V 19. století se Kuvajt stal rovněž centrem obchodu s koňmi. V polovině století vyvážel do Indie v průměru 800 koní ročně.^[13] Kuvajt byl tehdy přezdíván „Marseille Perského zálivu“, jeho ekonomická vitalita přitahovala velké množství lidí. Populace byla kosmopolitní a etnicky různorodá, tvořená Araby, Peršany, Afričany, Židy i Armény.^[14] Kuvajt byl známý svou náboženskou tolerancí. Místní elita vzdělávala své syny v Evropě více než ostatní elity Perského zálivu a byla považovaná za značně europeizovanou.^[15]

Kuvajtští šejkové se na konci 19. století začali obávat pohlcení Osmanskou říší. V roce 1890 tudíž šejk Mubarak Al-Sabah podepsal dohodu s britskou vládou, která z Kuvajtu učinila britský protektorát.^[16] Britové se podle smlouvy z roku 1899 měli postarat o obranu a zahraniční věci, zatímco Sabahové si ponechávali vládu nad vnitřními záležitostmi.^[17] Toto uspořádání vydrželo až do roku 1961, byť během první světové války museli Britové vyhlásit obchodní blokádu Kuvajtu, to když tehdejší kuvajtský šejk Salim Al-Mubarak Al-Sabah podpořil v konfliktu Osmanskou říši. Britská ekonomická blokáda těžce poškodila kuvajtskou ekonomiku a byl to začátek jejího pádu, který trval půl století.

Po první světové válce se pokusili Kuvajt ovládnout Saúdové, přesněji Abd al-Azíz ibn Saúd během své ichwánistické expanze. Kuvajťané se ovšem ubránili – s britskou pomocí.^[18] Saúdové se pak v letech 1923 až 1937 mstili ekonomickou blokádou, což Kuvajt opět hospodářsky oslabilo. Další ránu přidala světová hospodářská krize, jež vypukla roku 1929, a kvůli níž se zhroutil například kuvajtský perlový průmysl. Kvůli japonskému vynálezu syntetických perel už se na nohy nepostavil. Kuvajt zažil po mnoha stoletích chudobu, a to navzdory tomu, že v roce 1930 byla objevena ropa. Zpočátku ekonomické výsledky země nijak neovlivnila. Hněv obyvatelstva se obracel na Brity. V roce 1938 bylo kuvajtskou mládeží založeno Svobodné kuvajtské hnutí, které se postavilo proti britské nadvládě a předložilo petici požadující sjednocení Kuvajtu s Irákem. Šlo v podstatě o výzvu irácké vládě, aby Kuvajt anektovala. V březnu 1939 vypuklo v Kuvajtu ozbrojené povstání se stejným programem. Rodina Sabahů spolu s britskou vojenskou podporou povstání násilně potlačila a jeho účastníky uvěznila.^[19]

Napětí ve společnosti pokleslo až po druhé světové válce spolu s masivní těžbou ropy a přílivem zisků z ní. Léta 1946 až 1982 jsou obvykle nazývána „zlatou érou Kuvajtu“.^[20] V roce 1952 se země stala největším vývozcem ropy v Perském zálivu. Životní úroveň šla rychle nahoru a program včlenění do Iráku přestal dávat smysl a ztratil přitažlivost.

V červnu 1961 Kuvajt získal nezávislost na Britech.^[21] Šejk Abdalláh III. as-Salem as-Sabah se stal prvním emírem. (Kuvajtský národní den se však slaví 25. února, v den výročí Abdalláhovy korunovace). Vznik nového státu sledoval s nevolí Irák. Jeho představitelé prohlásili Kuvajt za "nedílnou součást Iráku", ale pod tlakem ostatních arabských států a vojenských manévrů Británie (Operace Vantage) se však svých nároků vzdali.^[22][23] Kuvajt se záhy stal prvním z arabských států Perského zálivu, který zavedl ústavu a parlament. V roce 1963 byly uspořádány první parlamentní volby.^[24][25] V 60. a 70. letech 20. století byl Kuvajt považován za nejrozvinutější zemi v regionu.^[26] Kuvajtský investiční úřad se stal prvním státním investičním fondem na světě. Od 70. let 20. století měl Kuvajt nejvyšší index lidského rozvoje ze všech arabských zemí. Kuvajtský tisk byl tehdy označován za jeden z nejsvobodnějších na světě. Mnoho arabských spisovatelů se přestěhovalo do Kuvajtu, protože si zde užívali větší svobody projevu než jinde v arabském světě. Kuvajtská společnost přijala liberální postoje, většina žen například nenosila hidžáb.^[27]

Zvláštním rysem byly kuvajtské prosovětské postoje. Kuvajt byl jedinou zemí Perského zálivu, která podobné postoje vyjadřovala.^[28] Velkou roli v tom sehrálo značné množství palestinských a egyptských přistěhovalců.

Zlaté časy skončily krachem kuvajtské burzy roku 1982.^[29] Krizi prohloubil pokles cen ropy a irácko-íránská válka (v níž Kuvajťané podporovali Irák). Začal se objevovat extremismus, v průběhu 80. let došlo v Kuvajtu k několika teroristickým útokům a únosům letadel. Poté, co skončila válka mezi Íránem a Irákem, Kuvajt odmítl iráckou žádost o prominutí válečného dluhu 65 miliard dolarů. To zvýšilo napětí mezi oběma zeměmi. V roce 1990 začal Irák obviňovat Kuvajt, že u hranic provádí "šikmé vrty" a odčerpává tak ropu z iráckého území.^[30]

V srpnu 1990 irácká armáda vtrhla do Kuvajtu a anektovala jej. Po sérii neúspěšných diplomatických jednání sestavily Spojené státy a Saúdská Arábie protiiráckou vojenskou koalici. Válka v zálivu skončila 26. února 1991 a Iráčané v ní byli z Kuvajtu vytlačeni. Na ústupu zapalovali ropné vrty, což způsobilo ekologickou katastrofu.^[31] Během irácké okupace bylo zabito více než 1 000 kuvajtských civilistů, dalších 600 se ztratilo. Později byla více než polovina z těchto pohřešovaných nalezena v masových hrobech. Naprostá většina průmyslu, infrastruktury a budov byla zničena a sbírky muzeí, knihoven a laboratoří byly odvezeny do Iráku.

Irácká okupace byla pro Kuvajt šokem. Vláda po vítězné válce přitvrdila vůči všem, které podezřívala z neloajality vůči své zemi. Vykázala přibližně 400 000 palestinských emigrantů ze svého území. Byla to odpověď na spolupráci palestinského vůdce Jásira Arafata s iráckým vůdcem Saddámem Husajnem.^[32][33] Kuvajt také deportoval tisíce Iráčanů a Jemenců.^[34] Za vnitřní nepřátele byli označeni i tzv. biduni, pouštní bezdomovci bez státní příslušnosti, většinou vyznavači různých sekt. Kuvajt jich měl na svém území nejvíce v celé oblasti. Asi 150 000 jich zahnal do uprchlických táborů v kuvajtské poušti poblíž irácké hranice. Mnoho jich pak uprchlo do Iráku, kde stále zůstávají lidmi bez státní příslušnosti. V Kuvajtu jich zůstává žít bez občanství asi 100 tisíc.^[35]

První válka v zálivu významně posílila americko-kuvajtské vztahy. V březnu 2003 se tudíž Kuvajt stal odrazovým můstkem pro americkou invazi do Iráku.^[36] Ta však nebyla vnímána jako příliš úspěšná operace a její popularita klesla i v Kuvajtu. Navíc, ačkoli se po vítězství v první válce zdálo, že dobré časy se vracejí (v 90. letech se to načas i stalo), ve 21. století přišlo tvrdé ekonomické vystřízlivění a frustrace. Ukázalo se, že kuvajtská ekonomika je příliš závislá na ropě a vlády zaspaly v úkolu ji více diverzifikovat. Kuvajt se tak začal proměňovat ideově. Vztahy s Američany se začaly zhoršovat, fundamentalistické směry islámu našly ohlas. V březnu 2014 David S. Cohen (od roku 2020 šéf CIA) obvinil Kuvajt z financování terorismu.^[37] Záhy začal být Kuvajt označován za největší světový zdroj financování bujícího Islámského státu, ale i Al-Kajdy.^[38] Byl i místem teroru: 26. června 2015 došlo k sebevražednému atentátu v šíitské mešitě v Kuvajtu.^[39] K odpovědnosti se přihlásil Islámský stát. Rozvratu ekonomického i duchovního se rozhodla využít Čína, která nabídla Kuvajtu velkorysé půjčky a investice v rámci projektu Nové Hedvábné stezky.^[40] Šejkové nabídky rádi využili a na Číňany vsadili. Kuvajt rychle spadl do gravitačního pole čínského geopolitického vlivu a v současnosti je označován za hlavního čínského spojence a agenta v celé oblasti. Čína je od roku 2016 také největším obchodním partnerem Kuvajtu.

Od ledna 2021 prožívá Kuvajt nejhorší politickou krizi za mnoho desetiletí.^[41] Kvůli klesajícím příjmům z ropy, v důsledku pandemie nemoci covid-19, se dostal do dluhové krize. Mezinárodní agentury již dvakrát snížily jeho rating.^[42]

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Země se člení na šest provincií (guvernorátů, arabsky muhafazat). Hlavní město Kuvajt se rozkládá na poloostrově, vybíhajícím od jihu do Kuvajtské zátoky. Přestože samo má jen asi 60 tisíc obyvatel, v jeho aglomeraci žije přes 4 miliony lidí, tj. 94 % obyvatel země.

Kuvajt má deset ostrovů. S rozlohou 860 km² je největším z nich Búbiján. Se zbytkem země je spojen mostem o délce 2 380 metrů. Kuvajt je obecně nízko položený, přičemž nejvyšší bod je 306 metrů nad hladinou moře.

Většinu země pokrývá plochá pouštní krajina, mírně se svažující k severovýchodu. Stálé vodní toky neexistují, na ostrovech při severovýchodním pobřeží se prostírají solné bažiny. Ostrovy představují významné útočiště tažného ptactva a také je to domov největší kolonie kraba říčního na světě. Těžké škody na životním prostředí však napáchalo zapálení 749 ropných vrtů ustupující iráckou armádou v lednu 1991. Během požárů kuvajtské ropy v roce 1991 bylo vytvořeno více než 500 ropných jezer pokrývajících kombinovanou plochu asi 35,7 km². Kontaminace půdy ropou a sazí učinila východní a jihovýchodní části Kuvajtu neobyvatelnými. Zbytky písku a ropy přeměnily velké části kuvajtské pouště na poloasfaltové povrchy.

Podnebí je suché, roční srážky dosahují sotva 75 až 150 mm, z čehož většina spadne v zimě a na jaře. Kuvajt je méně vlhký než ostatní pobřežní oblasti na Arabském poloostrově. Nedostatek sladké vody znemožňuje rozvoj zemědělství. Dodávku vody menším dílem zajišťují omezené podzemní zdroje (zčásti brakické), hlavním způsobem jejího získávání je však odsolování vody mořské nebo dovoz. Ne náhodou jsou vodárenské věže dominantou kuvajtské metropole.

Severozápadní vítr šamal, běžný během června a července, způsobuje dramatické písečné bouře. Léta v Kuvajtu jsou jedny z nejžhavějších na Zemi. Nejvyšší zaznamenaná teplota byla 54 °C (21. července 2016), což je nejvyšší teplota zaznamenaná v Asii. Průměrné denní teploty se pohybují od 13 °C v lednu po 35 °C v červenci (odpolední maxima v létě běžně přesahují 45 °C). Zimní sezóna v Kuvajtu je chladnější než v jiných pob��ežních zemích na Arabském poloostrově.

V současné době je Kuvajt domovem 442 druhů ptáků. Země se nachází na křižovatce několika hlavních migračních tras ptáků a ročně projde zemí dva až tři miliony ptáků. Jinak je biodiverzita spíše nižší, například savců je v zemi zaznamenáno jen 28 druhů, plazů 40. Mezi ohrožené druhy savců patří liška obecná a divoká kočka.

• 
  Pohled na Kuvajt z vesmíru. Dobře patrná je aglomerace hlavního města a jižně ležící ropná těžební oblast v provincii Al-Ahmadí.
• 
  Topografie Kuvajtu
• 
  Písečná bouře nad Al-Ahmadí roku 2011
• 
  Ropné pole Burqan
• 
  Devět Kuvajtských ostrovů

V 70. a 80. letech 20. století byl Kuvajt centrem, obchodu, překládky a distribuce zboží do zemí Perského zálivu. Až do irácké okupace byl nejbohatší zemí v oblasti. Kuvajtská ekonomika však dodnes trpí následky onoho brutálního přepadení a také současné situace v sousedním Iráku. Zahraniční obchodníci se velmi rozmýšlejí, než tu něco začnou – investice váznou, nejezdí sem turisté. Ani nejbohatší rodinné klany neinvestují peníze do své země, ale ukládají je v zahraničí. Ekonomický úpadek nelze přehlédnout – šetří se např. v péči o zeleň. HDP na obyvatele je v současnosti 19 200 USD (v roce 2005, zdroj: CIA - The World Factbook), což Kuvajt řadí až na 4. místo v oblasti (za Spojené arabské emiráty, Katar a Bahrajn).

Těžba, zpracování a vývoz ropy a zemního plynu je základem kuvajtské ekonomiky. Tvoří přes 80 procent kuvajtského vývozu. Ačkoli zisky jsou enormní, tato jednostrannost je označována za slabé místo ekonomiky. Kuvajt disponuje zhruba deseti procenty světových zásob ropy.

• 1934 – udělena koncese na těžbu ropy
• 1938 – první ropný vrt
• 1946 – první komerční vývoz ropy
• 1975 – znárodnění ropného průmyslu

Kuvajtský ropný průmysl ovládá státní firma Kuwait Petroleum (5. největší v muslimském světě), která investuje i v jiných oborech - je největším akcionářem francouzského farmaceutického koncernu Aventis.

Z ostatních odvětví jen stavebnictví tvoří důležitou položku průmyslové produkce.

Zemědělství je silně limitováno nedostatkem vody. Jen 0,6% rozlohy Kuvajtu je považováno za ornou půdu. Proto se uplatňuje jen chov dobytka, pěstování obilnin, datlí a zeleniny.

Odhad z roku 2019 říká, že Kuvajt má 4,4 milionu obyvatel. Přes 57 % obyvatel představují etničtí Arabové, z toho ovšem jen necelá polovina jsou vlastní Kuvajťané, větší část představují tzv. Bidunové, přistěhovalci z jiných arabských zemí (ponejvíce Egypta), kteří nemají kuvajtské občanství. Velké skupiny přistěhovalců se rekrutují z Pákistánu, Indie, Bangladéše (dohromady 9 %), Íránu (4 %), Sýrie či Filipín.

Kuvajtská vláda se zatím bez valného úspěchu pokouší snížit podíl přistěhovalců na obyvatelstvu země, který představuje až 70 procent populace. Úředním jazykem je arabština, široce užívána je i angličtina, lze se setkat i s perštinou. Míra gramotnosti dosahuje 84 %. Kuvajtští občané mají zajištěno bezplatné vzdělání, od základního až po univerzitní; děti přistěhovalců nárok na tyto výhody nemají.

Kuvajtským státním náboženstvím je sunnitský islám, ve verzi zvané málikovský mazhab. Náboženské vyznání se při sčítání nesleduje, ale odhaduje se, že 60%–70% jsou sunnité, 30%–40% šíité, kteří mají převážně íránský původ. Kuvajt je vedle Bahrajnu jedinou zemí Perského zálivu, která má na svém území malou křesťanskou komunitu, jejíž příslušníci jsou občané státu. Počet těchto křesťanů se odhaduje na maximálně 400. Existuje i několik občanů víry bahá’í. Krom toho je velké množství hinduistů a buddhistů mezi obyvateli, kteří nemají občanství.

Kuvajtský televizní průmysl je špičkou v Perském zálivu. Zásobuje televizní trh v celé oblasti minimálně patnácti telenovelami ročně. Ačkoli jsou obvykle v kuvajtském dialektu, promítají se s úspěchem i v jiných arabských zemích, například v Tunisku. Kuvajtu se proto někdy přezdívá „Hollywood Zálivu“. K nejznámějším kuvajtským hercům patří Abdulhussain Abdulredha. Kuvajt je též jedinou zemí v Perském zálivu, která má divadelní tradici, ta existuje od 20. let 20. století. V roce 1973 vláda založila Vysoký institut divadelního umění. Divadlo je podporováno vládou jako specifická kuvajtská kulturní tradice, podporuje ho vládní Národní rada pro kulturu, umění a literaturu.

Výjimečnou v oblasti je též podpora výtvarného umění. Sultánova galerie byla první profesionální uměleckou galerií v Perském zálivu. V současnosti^[kdy?] se jich na území Kuvajtu nachází třicítka. Jako první stát v oblasti také Kuvajt začal roku 1936 udělovat umělecká stipendia.

Kulturní centrum šejka Džabera Al-Ahmada nabízí největší operní scénu na Středním východě. Výstavba tohoto paláce umění byla součástí širšího projektu vybudování celé umělecké čtvrti. Vláda do tohoto projektu investovala miliardu amerických dolarů. Součástí čtvrti je i Kulturní centrum Abdullaha Salema, které je největším muzejním komplexem na Středním východě, i Kuvajtské národní muzeum, založené roku 1983.

V Kuvajtu byla postavena řada unikátních moderních staveb, k takovým patří i nejvyšší budova Kuvajtu, Al Hamra Tower.^[43] Budova navržená americkým architektonickým studiem Skidmore, Owings and Merrill byla dokončena roku 2011. Stavba je zahalená do skleněného pláště a stoupá do výšky jako šroubovice okolo centrálního jádra. Nejikoničtější stavbou Kuvajtu jsou vodojemy Kuvajtské věže postavené roku 1976 jugoslávskými stavbaři.^[44]

Kuvajt se od roku 1968 zúčastňuje olympijských her. Střelec Fehaíd Al Díhání pro něj vybojoval dvě bronzové olympijské medaile, jednu v double trapu roku 2000 v Sydney, druhou v trapu v Londýně roku 2012. Má dokonce i olympijské zlato, které získal v roce 2016 v Rio de Janeiru, avšak toto vítězství získal pod olympijskou vlajkou, protože Mezinárodní olympijský výbor před hrami suspendoval Kuvajt kvůli zákonu umožňujícímu státní zásahy do fungování národního olympijského výboru.^[45] Al Díhání je též dvojnásobným mistrem světa. Vysokou úroveň kuvajtské sportovní střelby potvrdil na olympijských hrách v Tokiu, konaných roku 2021, střelec Abdullah Al-Rašidí, když vystřílel ve skeetu bronz, a zajistil tak Kuvajtu třetí oficiální olympijskou medaili v historii, byť i on, stejně jako Al Díhání, získal medaili, v jeho případě bronzovou, již na hrách v Riu, jako člen Nezávislého olympijského týmu. Al-Rašidí svůj druhý bronz vybojoval v 57 letech a na svých sedmých olympijských hrách.^[46] Také on je rovněž mistrem světa, dokonce trojnásobným. Nejpopulárnějším sportem v Kuvajtu je ovšem fotbal. Kuvajtská fotbalová reprezentace se jednou probojovala na mistrovství světa, v roce 1982, kde sice nepostoupila ze základní skupiny, ale připsala si úspěch v podobě remízy s mužstvem Československa. Existuje zde i Kuvajtská hokejová reprezentace.

• Válka v Zálivu
• Organizace zemí vyvážejících ropu
• Arabská kuchyně

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kuvajt na Wikimedia Commons
• Průvodce Kuvajt ve Wikicestách
• Slovníkové heslo Kuvajt ve Wikislovníku
• Kategorie Kuvajt ve Wikizprávách
• Kuwaiti-Slovak Archaeological Mission (KSAM)
• Country of Origin Information Report - Kuwait [online]. UK Border Agency, 2011-03-29, rev. 2011-04-04 [cit. 2011-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
• Kuwait - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-06. (anglicky) 
• Kuwait (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky) 
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Kuwait Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-29. (anglicky) 
• Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Kuwait [online]. U.S. Department of State, 2011-03-07 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Kuwait [online]. Rev. 2011-07-12 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-21. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Kuvajtu. Souhrnná teritoriální informace: Kuvajt [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-19 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. 
• ANTHONY, John Duke, a kol. Kuwait [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 

Geografická lokalizace

Státy a území v Asii Nezávislé státy Afghánistán Arménie Ázerbájdžán Bahrajn Bangladéš Bhútán Brunej Čína Egypt Filipíny Gruzie Indie Indonésie Irák Írán Izrael Japonsko Jemen Jižní Korea Jordánsko Kambodža Katar Kazachstán Kuvajt Kypr Kyrgyzstán Laos Libanon Malajsie Maledivy Mongolsko Myanmar (Barma) Nepál Omán Pákistán Rusko Saúdská Arábie Severní Korea Singapur Spojené arabské emiráty Sýrie Srí Lanka Tádžikistán Thajsko Turecko Turkmenistán Uzbekistán Vietnam Východní Timor Teritoria, kolonie a závislá území Austrálie: (Ashmorův a Cartierův ostrov Kokosové ostrovy Vánoční ostrov) Čína: (Hongkong Macao) Spojené království: (Akrotiri a Dekelia Britské indickooceánské území) Územní celky se sporným mezinárodním postavením Abcházie Jižní Osetie Palestina Severní Kypr Tchaj-wan Státy ležící na břehu Perského zálivu Bahrajn • Irák • Írán • Katar • Kuvajt • Omán • Saúdská Arábie • Spojené arabské emiráty Státy a území ležící na břehu Indického oceánu Afrika Džibutsko Egypt Eritrea Francie Mayotte Réunion Jihoafrická republika Keňa Komory Madagaskar Mauricius Mosambik Seychely Somálsko Somaliland Súdán Tanzanie Asie Bahrajn Bangladéš Britské indickooceánské území Spojené království Indie Indonésie Irák Izrael Írán Jemen Jordánsko Katar Kokosové (Keelingovy) ostrovy (Austrálie) Kuvajt Malajsie Maledivy Myanmar Omán Pákistán Saúdská Arábie Spojené arabské emiráty Srí Lanka Thajsko Timor Leste Vánoční ostrov (Austrálie) Další Antarktida Australské antarktické území Francouzská jižní a antarktická území Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy Austrálie