Přeskočit na obsah

Karel Palouš

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel Palouš
Karel Palouš
Karel Palouš
Narození11. července 1913
Loukov (Háje nad Jizerou) Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí16. dubna 1999 (ve věku 85 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Palouš (11. července 1913, Loukov (Háje nad Jizerou) – 16. dubna 1999 Praha) byl český herec, režisér, divadelní ředitel a pedagog.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Angažmá

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1936 byl hercem a režisérem v divadle v Ostravě.[1] V roce 1943 byl krátce členem činoherního souboru divadla na Kladně. V sezóně 1943/1944 působil jako herec a režisér v pražském Nezávislém divadle. Spolu s ním přišel z Ostravy a působil zde Jan Škoda jako umělecký šéf a režisér a Jan Sládek, výtvarník. [2]

V letech 1945–1987 byl režisérem v pražském Realistickém divadle. [3]. V roce 1950 se stal i ředitelem tohoto divadla [4] a to až do roku 1976, kdy předal ředitelskou funkci Zdeňku Buchvaldkovi. V roce 1950 angažoval režiséra Miroslava Macháčka a dramaturga Sergeje Machonina. [5] V roce 1962 angažoval do Realistického divadla Jiřinu Štěpničkovou po návratu z vězení, v roce 1975 Otu Sklenčku, vyloučeného z KSČ a zbaveného možnosti pracovat v Městských divadlech pražských a na DAMU. [6].

Kromě činoherní režie se věnoval také režii operní. [7] V letech 1947–1950 a pak v roce 1968 režíroval příležitostně v pražském Národním divadle, kde uvedl několik oper českých autorů.[8]

Po roce 1948 pohostinsky režíroval také ve Vesnickém divadle a ve Východočeském divadle v Pardubicích, nad kterým mělo Realistické divadlo patronát. [9]

Pedagogická činnost

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1965 byl profesorem na DAMU.

Politický postoj

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před parlamentními volbami do Národního shromáždění. Tento předvolební manifest podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[10] V roce 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu.[11] V roce 1977 podepsal „Antichartu“. Stávajícím režimem byl oceňován.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Režijní práce

[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1948 propagoval metody Stanislavského. Vystoupil na celostátní konferenci k odkazu K. S. Stanislavského, která se konala ve dnech 24.–25. září 1951. Jeho nastudování Revizora N. V. Gogola zde bylo vyzvedáváno jako nejlepší uplatnění Stanislavského metody v praxi.[14][15] Svůj příspěvek přednesl i na konferenci divadelníků k odkazu J. K. Tyla, jež probíhala v roce 1951 na Dobříši pod heslem „S odkazem našich klasiků do boje za socialistickou kulturu, za mír“.[16][17]

Divadelní režie, výběr

[editovat | editovat zdroj]
  • 1937 R. Kipling, V. M. Volkenštejn: Mauglí, Městské divadlo Ostrava
  • 1938 Jaroslav Kvapil: Princezna Pampeliška, Městské divadlo Ostrava (Karel Palouš současně vystoupil v roli: Primátorův syn)
  • 1938 J. K. Tyl: Strakonický dudák, Městské divadlo Ostrava
  • 1939 Bedřich Smetana: Dvě vdovy (opera), Stadttheater Ostrava
  • 1940 Božena Němcová, A. Kučerová-Fischerová: Babička, Stadttheater Ostrava, (současně vystoupil v roli: Pan Prošek, babiččin zeť)
  • 1940 Jiří Mahen: Ulička odvahy, Stadttheater Ostrava
  • 1940 Giacomo Puccini: Bohéma (opera), Stadttheater Ostrava
  • 1940 Antonín Dvořák: Rusalka, Stadttheater Ostrava
  • 1940 Vítězslav Nezval: Manon Lescaut, Stadttheater Ostrava (v roli Manon Jana Ebertová, v roli Rytíř de Grieux Eduard Dubský)
  • 1941 Josef Štolba: Vodní družstvo, Národní dům Ostrava (současně vystoupil v roli: Bartoloměj Vosyka, Zelenkův šafář)
  • 1941 Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (opera), Národní dům Ostrava
  • 1941 Fráňa Šrámek: Plačící satyr, Národní dům Ostrava
  • 1941 Euripides: Médeia, Národní dům Ostrava (současně vystoupil v roli: Vychovatel)
  • 1942 Miloš Hlávka: Světáci, Národní dům Ostrava
  • 1942 W. A. Mozart: Don Giovanni (opera), Národní dům Ostrava
  • 1942 Bedřich Smetana: Tajemství (opera), Národní dům Ostrava
  • 1943 Paul Sarauw: Všechno, nebo nic, Národní dům Ostrava (Karel Palouš byl současně autorem scény)
  • 1943 Jan Drda: Jakož i my odpouštíme, Katolický dům Ostrava
  • 1943 Fráňa Šrámek: Plačící satyr, Nezávislé divadlo
  • 1943 František Němec: Likajdovic tetička, Nezávislé divadlo
  • 1944 Bedřich Smetana: Dvě vdovy (opera), Národní dům Ostrava
  • 1944 Bedřich Smetana: Hubička (opera), Národní dům Ostrava
  • 1945 John Steinbeck: O myších a lidech, Realistické divadlo[18]
  • 1945 František Langer: Velbloud uchem jehly, Realistické divadlo
  • 1946 A. N. Ostrovskij: Bouře, Realistické divadlo
  • 1946 Eugene O´Neill: Farma pod jilmy, Realistické divadlo
  • 1947 P. A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba, Realistické divadlo
  • 1948 Arthur Miller: Všichni moji synové, Realistické divadlo
  • 1949 Bedřich Smetana: Dalibor (opera), Národní divadlo
  • 1949 Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (opera), Národní divadlo
  • 1949 A. N. Ostrovskij: Bouře, Východočeské divadlo Pardubice (režie j.h.)
  • 1949 Miloslav Stehlík: Mordová rokle, Realistické divadlo [19]
  • 1950 Bedřich Smetana: Hubička (opera), Národní divadlo
  • 1950 Zdeněk Fibich: Šárka (opera), Národní divadlo
  • 1952 J. K. Tyl: Strakonický dudák, Realistické divadlo
  • 1953 Vojtěch Cach: Mostecká stávka, Realistické divadlo
  • 1954 William Shakespeare: Romeo a Julie, Realistické divadlo
  • 1955 J. K. Tyl: Jan Hus, Realistické divadlo
  • 1957 William Shakespeare: Macbeth, Realistické divadlo
  • 1958 F. Pavlíček: Černá vlajka, Realistické divadlo
  • 1958 Bertolt Brecht: Galileo Galilei, Realistické divadlo
  • 1959 A. P. Čechov: Višňový sad, Realistické divadlo
  • 1959 K. V. Rais: Zapadlí vlastenci, Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě
  • 1960 M. Kubátová: Skleněná panna, Realistické divadlo
  • 1962 Arthur Miller: Vzpomínka na dva pondělky, Realistické divadlo
  • 1963 Marcel Pagnol: Malajský šíp, Realistické divadlo
  • 1964 Eugene O´Neill: Smutek sluší Elektře, Realistické divadlo (Jiřina Štěpničková v roli Kristiny)
  • 1966 Alois a Vilém Mrštníkové: Maryša, Realistické divadlo
  • 1968 Bedřich Smetana: Libuše (opera), Národní divadlo
  • 1973 Oldřich Daněk: Hvězda jménem Praha, Realistické divadlo
  • 1979 A. N. Ostrovskij: I chytrák se spálí, Realistické divadlo
  • 1980 J. K. Tyl: Drahomíra a její synové, Realistické divadlo
  • 1981 Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou, Realistické divadlo
  • 1982 J. Kopecký: Komedyje o dvouch kupcích a Židoj Šilokoj, Realistické divadlo
  • 1984 A. N. Ostrovskij: Vlci a ovce, Realistické divadlo
  • 1986 F. Vodseďálek: Nová komedie o Libuši a dívčí vojně v Čechách, Realistické divadlo
  • 1994 Alois Jirásek: Lucerna, Středočeské divadlo Kladno (režie j.h.)

Divadelní role, výběr

[editovat | editovat zdroj]
  • 1935 František Langer: Jízdní hlídka, Mladší zajatec, Frýdek-sokolovna (Lidový dům), režie Jiří Myron
  • 1936 František Langer: Periferie, Druhý strážník, Městské divadlo Ostrava, režie Jan Škoda
  • 1937 Karel Čapek: Bílá nemoc, Novinář, Městské divadlo Ostrava, režie Antonín Kurš
  • 1937 William Shakespeare: Král Lear, Vévoda francouzský, Šlechtic z družiny Albanovy, Posel, Městské divadlo Ostrava, režie Jan Škoda
  • 1938 Jaroslav Žák: Škola, základ života, Daniel Boukal, básník a estét, Městské divadlo Ostrava, režie Karel Konstantin
  • 1938 Edmond Konrád: Kde se žebrá, Strážník, Městské divadlo Ostrava, režie Jiří Myron
  • 1939 F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, Ferdík, kupecký mládenec, Stadttheater Ostrava, režie Karel Konstantin
  • 1939 Karel Čapek: RUR, Robot Primus, Městské divadlo Ostrava, režie Karel Konstantin
  • 1940 Gerhart Hauptmann: Bobří kožich, Doktor Fleischer, Národní dům Ostrava, režie Jiří Myron
  • 1941 Hermann Heinz Ortner: Isabela Španělská, Lopez de Barco, Národní dům Ostrava, režie Jan Škoda
  • 1941 William Shakespeare: Romeo a Julie, Bratr Lorenzo, františkán, Národní dům Ostrava, režie Jan Škoda
  • 1942 Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, Kašpar Šmejkal, sedlák a obecní výbor, Národní dům Ostrava, režie Jan Škoda
  • 1942 Giovacchino Forzano: Průvan, Lékař, Národní dům Ostrava, režie Táňa Hodanová

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]
  • 1969 S láskou nejsou žádné žerty (divadelní záznam), spolurežie s Františkem Laurinem
  • 1980 I chytrák se spálí (divadelní záznam), spolurežie s Františkem Laurinem

Citát

[editovat | editovat zdroj]
„ Ohlížím-li se do historie Realistického, kde jsem odsloužil podstatnou dobu hereckého života, pak nemohu nevzpomenout těch, kteří nás vedli. Ředitelem byl Karel Palouš a to samo o sobě už byla zvláštnost a výjimečnost u českého divadla, protože být ředitelem tak dlouho jako byl on, to nevydržel nikdo. Palouš jím byl snad déle, než sám Vendelín Budil v Plzni. Karel byl nazývaný ztracencem divadla. Ctitelem, který byl v divadle od rána do večera. Měl vzácný vztah k hercům. Neuměl pracovat bez harmonického vztahu. Ojedinělý vztah měl k české klasice a nebyl to vztah folkloristický, zdobný či dokonce konjunkturální. Lásku k českému divadlu i k jeho historii měl v sobě hluboko uloženou. “
— Josef Vinklář[20]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Národní divadlo moravskoslezské: http://www.ndm.cz/cz/osoba/3844-palous-karel.html
  2. ↑ Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 364, 469, ISBN 80-7008-107-4
  3. ↑ Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945–1991, Pražská tisková kancelář, Praha, 2005, str. 183
  4. ↑ Vladimír Just: Divadlo v totalitním systému, Academia, Praha, 2010, str. 221, ISBN 978-80-200-1720-8
  5. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 257, ISBN 978-80-200-1502-0
  6. ↑ Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945–1991, Pražská tisková kancelář, Praha, 2005, str. 11, 58
  7. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 211, 249, ISBN 978-80-200-1502-0
  8. ↑ Karel Palouš v databázi Archivu Národního divadla
  9. ↑ Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 515, 528, ISBN 80-7008-107-4
  10. ↑ KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu 1945–1956. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. 663 s. (Malá řada kritického myšlení). ISBN 978-80-7215-055-7. S. 175. 
  11. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 151. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistiské strany Československa, 1948 [cit. 2024-10-13]. Roč. 17, čís. 8, s. 151. Dostupné online. 
  12. ↑ Kolektiv autorů: Přehled činnosti československých divadel za rok 1958, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1959, str. 193
  13. ↑ Vladimír Just: Divadlo v totalitním systému, Academia, Praha, 2010, str. 228, ISBN 978-80-200-1720-8
  14. ↑ KNAPÍK, Jiří; FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Příprava vydání Jiří Knapík, Martin Franc. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 1297 s. (Šťastné zítřky). ISBN 978-80-200-2019-2. OCLC 780284198 Kapitola Celostátní konference o odkazu K. S. Stanislavského, s. 174–175. OCLC: ocn780284198. 
  15. ↑ Náš učitel Stnislavskij: Sborník materiálů z konference českoslovenkých divadelníků o odkazu K.S. Stanislavského 28. IX. 1951. 1. vyd. [s.l.]: Československý spisovatel, 1952. 124 s. 
  16. ↑ Živý odkaz J.K. Tyla: sborník materiálů z konference československých divadelníků O dědictví J.K. Tyla na Dobříši 12.VI.1951. [s.l.]: Československý spisovatel, 1952. 100 s. 
  17. ↑ KNAPÍK, Jiří; FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 1294 s. (Šťastné zítřky). ISBN 978-80-200-2019-2. Kapitola Konference československých divadelníku o dědictví J. K. Tyla, s. 438. 
  18. ↑ Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 147–8, ISBN 80-7038-140-X
  19. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 217–8, ISBN 978-80-200-1502-0
  20. ↑ Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945–1991, Pražská tisková kancelář, Praha, 2005, str. 11

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 28, 36–7, 75, 93, 130, 143, 174–6, 179, 204, 211, 217–8, 220, 227, 242, 249, 250, 256–8, 275, 278, 293, 311–2, 314, 331, 337, 346–7, 353, 365, 379, 400, 407, 416, 440, 448–9, 489, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945–1991, Pražská tisková kancelář, Praha, 2005, str. 10-12, 38, 41–57, 59, 61, 64, 73, 173–181, 183, 184
  • Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 227–9, 332, 338, 339, 342, 364, 469, 472, 515, 528, ISBN 80-7008-107-4
  • Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 19, 31, 32, 120, 125, 127, 128, 137, 143, 145–8, 150, 155, 157–9, 161–3, 168–170, 184, 243, 285, 478, 479, 482, 484, ISBN 80-7038-140-X
  • Kolektiv autorů: Přehled činnosti československých divadel za rok 1958, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1959, str. 13, 193–4
  • Vladimír Just: Divadlo v totalitním systému, Academia, Praha, 2010, str. 48, 60, 65, 78, 133, 153, 162, 164, 174, 176, 178, 181, 189, 202, 205–6, 208–9, 211, 216, 218, 221-2, 224, 226, 228–9, 234, 236, 239, 241, 245, 248–9, 255, 259, 262, 264, 267, 271, 283, 287–8, 291, 296, 298, 307, 313, 316, 334, 352, 363, 377, 381, 389, 410, 455, 539, ISBN 978-80-200-1720-8
  • Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 130, 190

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Palouš&oldid=24316111“