Přeskočit na obsah

Alexandr Lukašenko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alexandr Lukašenko
Александр Лукашенко
Аляксандр Лукашэнка
Alexandr Lukašenko v roce 2023
Alexandr Lukašenko v roce 2023
1. prezident Běloruska
Úřadující
Ve funkci od:
20. července 1994
Předseda vládyMichail Chigir
Sergej Ling
Vladimir Jermošin
Gennady Novitski
Sergej Sidorski
Michail Mjasnikovič
Andrei Kobjakov
Sjarhej Rumas
Roman Golovčenko
Stranická příslušnost
ČlenstvíKomunistická strana Sovětského svazu (1979–1991)
nezávislý politik (od 1992)

Narození30. srpna 1954 (70 let)
Kopys, Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Národnostběloruská
ChoťGalina Lukašenková (od 1975)
RodičeJekatěrina Trofimovna Lukašenková
DětiNikolaj Alexandrovič Lukašenko
Viktor Alexandrovič Lukašenko
Dmitrij Alexandrovič Lukašenko
SídloPalác nezávislosti
Alma materMohylevská státní univerzita A. A. Kulešova (do 1975)
Ekonomická fakulta Běloruské zemědělské akademie (do 1985)
Alexandrijská střední škola
Profesepolitik, voják
Náboženstvíateismus
Oceněnímedaile Na památku 850 let Moskvy (1997)
Řád kříže ctihodné Eufrozíny Polocké 1. třídy (1998)
Řád Josého Martího (2000)
čestný občan Jerevanu (2001)
Řád svatého Sergeje Radoněžského 1. třídy (2002)
… více na Wikidatech
PodpisAlexandr Lukašenko Александр Лукашенко Аляксандр Лукашэнка, podpis
Webová stránkapresident.gov.by
CommonsАлександр Лукашенко
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aljaksandr Ryhoravič Lukašenka[1] (přepis z běloruštiny), častěji však Alexandr Grigorjevič Lukašenko (přepis z ruštiny) (bělorusky Алякса́ндр Рыго́равіч Лукашэ́нка, rusky Александр Григорьевич Лукашенко; * 30. srpna 1954 Kopys, Vitebská oblast) je běloruský politik a od roku 1994 diktátor Běloruska (v roce 2020 ČR a další státy zpochybnili jeho legitimitu jakožto prezidenta). Je označován jako „poslední diktátor v Evropě“.[2][3][4]

Původ a vzdělání

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v roce 1954 v obci Kopys na severu Běloruska svobodné matce Jekatěrině Lukašenkové. Totožnost jeho otce není veřejně známa – podle médií byl romské nebo snad židovské národnosti. Lukašenko sám sebe ovšem označuje za stoprocentního Bělorusa.[2] Ve škole byl problémovým žákem a v době dospívání muselo být jeho chování řešeno ve spolupráci s příslušníky milice.[5]

V roce 1975 absolvoval Učitelský ústav v Mogilevě. V letech 1975–1977 a 1980–1982 sloužil u sovětské pohraniční stráže jako příslušník Sovětské armády. Působil jako politruk u tankistů, později jako tajemník stranického výboru kolchozu Vladimira Iljiče Lenina v Mohylevské oblasti (gubernii) ve východním Bělorusku. V roce 1985 absolvoval Běloruskou zemědělskou akademii v Horkách s diplomem učitele historie, společenských věd a ekonomie a od roku 1987 byl ředitelem sovchozu.[6]

Soukromý život

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1975 se oženil s Galinou Želnerovičovou, s níž má syny Viktora (* 28. listopadu 1975) a Dmitrije (* 23. března 1980). Galina Lukašenková, v té době učitelka v mateřské školce, však i po prezidentských volbách v roce 1994 zůstala v jejich původním domově ve vsi Ryžkoviči, a od té doby se s manželem téměř nevídá. Alexandr Lukašenko se po svém zvolení nastěhoval do prezidentské rezidence jen se svými syny.[2] Den po Lukašenkových padesátých narozeninách se mu narodil třetí, tentokrát nemanželský syn Nikolaj (* 31. srpna 2004), který jej doprovází i na oficiálních cestách do zahraničí.[7] O jeho matce Lukašenko v roce 2008 v rozhovoru pro ruský deník Komsomolskaja pravda uvedl, že je lékařka. Jedná se o bývalou prezidentovu osobní lékařku Irinu Abelskou.[2][8]

Pracovní činnost

[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování vojenské služby a vstupu do Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) se stal ředitelem sovchozu Goroděc (1987–1994) ve Šklovském okrese na východě země.[9] Lukašenko jako jeden z prvních v Mogilevské oblasti zavedl v sovchozu tzv. арендный подряд, což je forma smlouvy o nájmu v družstvu za účelem výroby konkrétního zboží či služeb, kde část zisku zůstává nájemci. O podstatě této metody a konkrétních zkušenostech Lukašenko napsal knihu Городецкие уроки (nakladatelství Ураджай, 1990).

Politická kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Poslanec Nejvyššího sovětu Běloruska

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 podporoval Srpnový puč zosnovaný Gennadijem Janajevem proti sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Byl rozhodně proti rozpuštění Sovětského svazu, stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty západního imperialismu. Jako jediný poslanec Nejvyššího sovětu Běloruské sovětské socialistické republiky hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv8. prosince 1991.[9]

Lukašenko jako vrchní velitel běloruských ozbrojených sil

V letech 1991–1994 byl poslancem Nejvyššího sovětu. Proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích. V roce 1993 stál v čele parlamentního protikorupčního výboru.[10]

Prezident Běloruska

[editovat | editovat zdroj]

V červenci 1994 byl zvolen prezidentem Běloruska. V prvním kole předstihl stoupence nezávislosti Stanislava Šuškeviče a Zenona Pazňaka, ve druhém kole porazil premiéra Vjačeslava Kebiče. Chudé vrstvy běloruské společnosti si získal příslibem ukončení tzv. zlodějské privatizace, zúčtování s ekonomickými aférami z let 1991–1994 a utužení politických a ekonomických vztahů s Ruskem.

Vladimir Putin a Alexandr Lukašenko v roce 2002
Lukašenko a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, 4. října 2019

V roce 1996 prosadil Lukašenko pomocí referenda o ústavě prodloužení svého funkčního období a rozšíření prezidentských pravomocí. Znovu byl zvolen v roce 2001. V roce 2004 s pomocí referenda zrušil limit, kolikrát je možné být prezidentem. Následně zvítězil i ve volbách v letech 20062010. Všechna tato hlasování (1996, 2001, 2006, 2010) byla doprovázena demonstracemi v ulicích Minsku. Protesty desetitisíců lidí byly vždy rozehnány policií a opoziční aktivisté byli zatčeni a někteří také vězněni.[9]31. lednu 2011 uvalila Evropská unie sankce na Lukašenka a dalších více než 150 představitelů běloruského režimu kvůli represím po prezidentských volbách v prosinci 2010. V prezidentských volbách roku 2015 zvítězil Lukašenko již popáté.

Lukašenkovo šesté vítězství v prezidentských volbách v srpnu 2020 bylo velmi kontroverzní. Na rozdíl od předchozích voleb měla jeho oponentka Svjatlana Cichanouská velkou podporu voličů. Vyhlášení Lukašenka vítězem voleb se ziskem údajně 80 % vyústilo v mohutné demonstrace a stávky po celé zemi.[11]

Dne 23. září 2020 Lukašenko bez ohlášení složil přísahu a pošesté nastoupil do funkce prezidenta. Opozice jeho inauguraci odmítá. Lukašenka jako prezidenta neuznávají mj. Spojené státy, Německo, Polsko, ČR, Litva a některé další státy.[12]

V květnu 2023 se v médiích rozšířily spekulace o Lukašenkově možném neuspokojiviém zdravotním stavu. Podle běloruského opozičníka Valerije Cepkala měl být Lukašenko hospitalizován v kritickém stavu.[13]

25. února 2024 Alexander Lukašenko oznámil, že kandiduje v prezidentských volbách v roce 2025, což znamená, že kandiduje již osmé volební období v řadě.[14]

Pronásledování politických odpůrců

[editovat | editovat zdroj]

Dva bývalí představitelé státního zastupitelství Dmitrij Petruškevič a Oleg Sluček, kteří požádali o azyl ve Spojených státech amerických, podali důkazy, že v červnu 2001 bylo 30 představitelů opozice na Lukašenkův příkaz zavražděno „oddíly smrti“. Mezi oběťmi byli i bývalý ministr vnitra Jurij ZacharenkoViktor Gončar, předseda Nejvyššího sovětu Běloruska (rozpuštěného roku 1996).[15]

Dne 9. 8. 2020, poté, co označil lid i opozice výsledky voleb, kde Lukašenko znovu zvítězil, za zfalšované, se vůdkyně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská musela kvůli svému bezpečí (a stíhání) uchýlit do sousední Litvy. Následně bylo při demonstracích zatčeno a zbito mnoho osob, několik i zraněním podlehlo.

Dne 23. května 2021, bylo letadlo společnosti Ryanair, číslo letu 4978, na lince AthényVilnius, na jehož palubě cestoval opoziční novinář a kritik režimu Raman Pratasevič, donuceno přistát stíhačkou nad běloruským vzdušným prostorem pod falešnou záminkou, že na palubě letadla je bomba. Letadlo přistálo v hlavním městě Minsk, novinář zatčen a odsouzen k trestu smrti, rozsudek však dodnes vykonán nebyl. Mnoho států označilo tento čin za únos, Polsko dokonce za „akt státního terorismu“. Mnoho států doporučilo vyhýbat se běloruskému vzdušnému prostoru, Spojené království dokonce zakázalo přelety přes něj. Rusko vzápětí reagovalo zákazem příletu letadlům, které se již zmíněnému prostoru vyhýbají.

Pronásledování odpůrců se nevyhýbá ani běloruským sportovcům, kde například na olympiádě v Tokiu (kvůli nemoci covid-19 pořádané až v červenci 2021) zažádala atletka Kryscina Cimanouská o humanitární vízum a její rodina uprchla z Běloruska.[16]

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie

[editovat | editovat zdroj]
  1. WWW.RESPEKT.CZ, Týdeník Respekt •. Aljaksandr Lukašenka. Týdeník Respekt [online]. [cit. 2021-05-25]. Dostupné online. 
  2. a b c d DOSTÁLOVÁ, Lenka. Alexandr Lukašenko. Novinky.cz [online]. Borgis, 7.6.2010. Dostupné online. 
  3. TRNĚNÝ, Tomáš. „Poslední diktátor Evropy“ versus „tři Grácie“. Bělorusové jdou k volbám. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 2021-08-10]. Dostupné online. 
  4. Poslední evropský diktátor. Exkolchozník Lukašenko vládne Bělorusku 25 let. iDNES.cz [online]. 2019-07-20 [cit. 2021-08-10]. Dostupné online. 
  5. Лукашенко признался, что в школьные годы стоял на учете в комнате милиции. TUT.by [online]. 2017-08-24 [cit. 2020-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-08-24. (rusky) 
  6. Tomáš Glanc, Proč mlčí – a mlčí? Ruská inteligence k situaci v Bělorusku, Forum 24, 17.9.2020
  7. BĚLKA, Michal. Lukašenko si vychovává následníka, levobočka Kolju vozí po světě. iDnes.cz [online]. 15. 10. 2015. Dostupné online. 
  8. PALATA, Luboš. Lukašenko si chystal následníka. Levobočka, který hraje na klavír a miluje sport. denik.cz [online]. 2020-8-26. Dostupné online. 
  9. a b c ŽILKOVÁ, Věra. Lukašenko je u moci už dvacet let. Běloruský Majdan se zatím nekoná. iDnes.cz [online]. 14.7.2014. Dostupné online. 
  10. SLEZÁKOVÁ, Magdalena. Zkorumpované tendry pohřbilo ticho. Ze dvou milionů skončí jeden v kapse, líčí běloruská bojovnice. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 27.10.2016. Dostupné online. 
  11. ČTK. Žádné překvapení. Lukašenko již popáté vyhrál prezidentské volby. Lidovky.cz [online]. 11. 10. 2015. Dostupné online. 
  12. Lukašenko nečekaně složil přísahu a pošesté nastoupil do funkce prezidenta. iDNES.cz [online]. 2020-9-23. Dostupné online. 
  13. Lukašenko byl po schůzce s Putinem hospitalizován, je v kritickém stavu, tvrdí běloruský opozičník. Novinky.cz [online]. 2023-05-27. Dostupné online. 
  14. Лукашенко заявил, что в 2025 году пойдёт на выборы. svoboda.org [online]. 2024-02-25. Dostupné online. 
  15. Lexikon zemí, 2003, Bělorusko, str. 66.
  16. Běloruská atletka Cimanouská odletí do Polska ve středu. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-08-03]. Dostupné online. 
  17. WWW Belarus: Газета Вечерний Минск В Москве Президенты договорились.... web.archive.org [online]. 2009-06-18 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  18. Президент России. web.archive.org [online]. 2014-07-14 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  19. А.Г. Лукашенко награжден орденом Хосе Марти. 5 Сентября 2000.. web.archive.org [online]. 2007-09-27 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  20. Story Map Tour. www.arcgis.com [online]. [cit. 2020-04-12]. Dostupné online. 
  21. Белоруссия. web.archive.org [online]. 2007-09-29 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  22. Лукашенко награжден высшей наградой Венесуэлы - орденом Освободителя. TUT.BY [online]. 2007-12-09 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-09-25. (rusky) 
  23. State Awards Issued by Georgian Presidents in 2003–2015 Dostupné online (anglicky)
  24. The president of the republic of Serbia. web.archive.org [online]. 2013-06-18 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  25. Putin signed the decree about Lukashenko's rewarding with the Order of Alexander Nevsky. TASS [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  26. Archivovaná kopie. lex.justice.md [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-06. 
  27. Azərbaycan Prezidentinin Rəsmi internet səhifəsi - XƏBƏRLƏR » Tədbirlər. president.az [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. (ázerbájdžánsky) 
  28. Первый Президент Казахстана встретился с Президентом Республики Беларусь Александром Лукашенко — Официальный сайт Президента Республики Казахстан. Akorda.kz [online]. [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. (rusky) 
  29. INFORM.KZ. Nursultan Nazarbayev presents Order of Yelbasy to Alexander Lukashenko. www.inform.kz [online]. 2019-05-28 [cit. 2021-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-03-15. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]