Česká kinematografie

Česká kinematografie je souhrnné označení pro filmy natočené na území Česka. Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film, šest dalších se dostalo do užší nominace.

Do české kinematografie je někdy zahrnována i tvorba českých exulantů, jako je Miloš Forman, Ivan Passer či Vojtěch Jasný.

Vůbec prvním filmovým záznamem pořízeným na území Česka byl americký film The Horitz Passion Play z roku 1897 věnovaný velkolepým pašijovým hrám v Hořicích na Šumavě.

Prvním českým režisérem a kameramanem byl Jan Kříženecký, který od roku 1898 natáčel krátké dokumenty, zvané filmové aktuality. S hercem Josefem Švábem-Malostranským natočil téhož roku tři krátké filmové skeče Dostaveníčko ve mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů a Smích a pláč.^[1] První stálé kino v Praze založil Viktor Ponrepo v roce 1907, v domě U Modré Štiky.^[2] Předtím měla kina podobu kočovných stanů, film byl putovní atrakce.

První český zvukový film – Tonka Šibenice byl natočen jako němý a ozvučen ve Francii. Premiéru měl 27. února 1930.^[3] Zvuk byl v Československu poprvé použit ve filmu Když struny lkají.^[4]

V září 1930 se v Československu konaly krajně pravicovým tiskem vyvolané nacionalistické demonstrace Čechů proti filmům mluveným v němčině. Vedly k zákazu všech potenciálně pobuřujících německých filmů v Československu, včetně protiválečného snímku Na západní frontě 1918 (režie Georg Wilheim Pabst).^[5]

Stát ve 30. letech omezoval import zahraničních filmů a protežoval domácí tvůrce. V roce 1932 byl zaveden kontingentní systém, byla stanovena kvóta, podle níž směl za jeden film vyrobený v Československu jeho výrobce dovézt 7 zahraničních filmů. Později byla kvóta snížena na 1:5. Roku 1934 byl kontingentní systém zrušen a nahradil jej registrační systém; regulace dovozu byla zrušena, importéři za jeden dovezený film nadále platili registrační poplatek 20 tisíc korun. Tyto peníze se přes Fond pro podporu domácí výroby dostávaly formou dotací k československým tvůrcům.^[6]

V roce 1933 byly zprovozněny ateliéry Barrandov.

Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 došlo k první ze tří emigračních vln. Československo opustil herec a režisér Hugo Haas. Ve Spojených státech se jako experimentální filmař a dokumentarista uplatnil Alexander Hackenschmied, který v exilu používal příjmení Hammid. Do USA odešli též Jiří Voskovec, Jan Werich a skladatel Jaroslav Ježek. Válečné dokumentaristice se ve Velké Británii po dobu války věnoval Jiří Weiss. Ostravský rodák Karel Reisz se jako dítě dostal do Británie s pomocí Nicholase Wintona a v šedesátých letech byl klíčovou postavou hnutí Free Cinema.

Po okupaci Československa nacistickým Německem v roce 1939 byla zavedena tuhá cenzura. Okupanti zřídili dohlížecí instituci Českomoravské filmové ústředí. Okamžitě začali s arizací a germanizací českého filmového průmyslu. Titulky a plakáty musely být česko-německé. Filmy s židovskými herci nesměly být promítány a filmoví pracovníci museli být přezkušováni z němčiny. Nacisté už na počátku války vyvlastnili barrandovské ateliéry.^[7]

Někteří filmaři, stejně jako další umělci, byli před rokem 1945 pro protinacistickou činnost popraveni; mezi nimi Vladislav Vančura a herečka Anna Letenská.

Mezi nejslavnější filmy z 50. let patří: Cesta do pravěku, Dobrý voják Švejk, Císařův pekař – Pekařův císař, Princezna se zlatou hvězdou, Vynález zkázy, Pyšná princezna a Byl jednou jeden král…

Už v průběhu války české intelektuální kruhy diskutovaly o možnosti zestátnění filmového průmyslu, někteří umělci v tomto kroku viděli naději na nezávislost tvorby na komerčních zájmech producentů.^[8] K zestátnění došlo krátce po osvobození, ještě před komunistickým převratem. Dekret presidenta republiky ze dne 11. srpna 1945 o opatření v oblasti filmu stanovil: „1) K provozu filmových atelierů, k výrobě osvětlených filmů kinematografických (…), k laboratornímu zpracování filmů, k půjčování filmů, jakož i k jejich veřejnému promítání je oprávněn výhradně stát. (2) K dovozu a vývozu filmů pro celé území Československé republiky jest rovněž oprávněn výhradně stát.“^[9] Po následující čtyři desetiletí tak výrobu, dovoz i distribuci filmů v Československu plně kontroloval stát.

V roce 1947 byl natočen první český barevný film, šlo o jiráskovské drama Jan Roháč z Dubé (režie Vladimír Borský).^[10] V témže roce byla také v Praze založena Filmová fakulta Akademie múzických umění známá jako FAMU.

Po Únoru 1948 odešla do zahraničí další vlna emigrantů. Režisér František Čáp se stal jedním ze zakladatelů jugoslávské kinematografie. Jako nezávislý dokumentarista se živil v zahraničí Ladislav Brom.

Ve čtyřicátých a padesátých letech byl československý film především nástrojem komunistické propagandy. Náznak změny se objevil koncem 50. let; lehce společensky kritické filmy Tři přání (1958, režie Ján Kadár a Elmar Klos), Zde jsou lvi (1958, režie Václav Krška), Škola otců (1957, Ladislav Helge) a Zářijové noci (1956, režie Vojtěch Jasný) byly zkritizovány na I. festivalu československého filmu v Banské Bystrici a následně staženy z distribuce.^[11]

V letech 1968–1970 odešla v reakci na okupaci Československa vojsky pěti armád Varšavské smlouvy v roce 1968 do zahraničí řada významných režisérů. Vlast tak opustili Ivan Passer, Vojtěch Jasný, Jana Boková, Václav Reischl, Otakar Votoček, Bernard Šafařík, Jan Němec a další. Odmlčet se musel Pavel Juráček, na několik let i Jiří Menzel a Věra Chytilová.

Miloš Forman odešel do Spojených států již v roce 1967, na základě smlouvy americké společnosti Paramount s českou institucí Filmexport.^[12]

Mezi lety 1970 a 1989 tento exodus spolu s cenzurou způsobily úbytek filmů obsahujících uměleckou autorskou výpověď, česká kinematografie přestala získávat pozitivní ohlasy ze zahraničí; za celou dobu se dočkala pouze jedné nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, a to za Menzelův film Vesničko má středisková (1985). Dominujícími žánry byly lidové komedie a detektivky. Výjimkou byla například filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku, ta se do dneška každoročně vysílá na Vánoce v několika evropských zemích, například v Německu, Švýcarsku, Španělsku, Švédsku a Norsku.^[13]

V prvních letech po sametové revoluci došlo k postupné privatizaci filmového průmyslu. Prvním filmem vyrobeným mimo státní monopol byl Tankový prapor (1991, režie Vít Olmer), který produkovala společnost Bontonfilm.^[14]

Byla plně odstraněna státní cenzura, filmaři se zato nově museli vyrovnávat s tržním prostředím. Ve filmech se začal objevovat product placement. Na přelomu století se objevují první filmy natočené videokamerou, mimo jiné Láska shora (2002, režie Petr Marek).

• KLIMEŠ, Ivan: Kinematografie a stát v českých zemích 1895–1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2016. 576 s. ISBN 978-80-7308-641-1

• kinematografie
• dějiny filmu
• Filmový přehled Webový portál Národního filmového archivu o české kinematografii

• Obrázky, zvuky či videa k tématu česká kinematografie na Wikimedia Commons