Sedm nebes

Myšlenka, že existuje sedm nebes a nikoli pouze jedno, je součástí židovské tradice, odkud přešla do tradice křesťanské a islámské, i když součástí ani křesťanské věrouky, ani důležité tradice zvané apoštolská není.

Běžně používáme sousloví „být v sedmém nebi“, což znamená, že jsme vrcholně šťastni – a dává to smysl, protože sedmé nebe by mělo být říší nejvyšší dokonalosti, což je podle jistých představ místo, kde sídlí Bůh.

Tato myšlenka je velice stará, pochází z doby před 7000 lety, kdy v Mezopotámii vládla sumerská civilizace, jež zplodila babylonskou a chaldejskou kulturu, které zase naopak silně ovlivnily vývoj angelologie na Blízkém východě. Sedmička měla ve starověku význam úplnosti a dokonalosti. I v současnosti se této číslici přisuzuje, že přináší či znamená štěstí. Sedm nebes si lze představit jako řadu sedmi soustředných kruhů, v jejichž středu se nachází „náš“ vesmír.

Podle kabalistického pojetí je však celá záležitost o něco složitější. Sedm nebí se týká sedmi sfér stvořeného světa nazývaného Beri'a, přičemž sedm nebí v tomto světě tvoří jakýsi soubor clon, skrze něž prochází božské světlo z vyššího světa Acilut, jenž odděluje stvořený svět od Ejn Sof. Skrze tento soubor clon sedmí nebí světa Beri'a proniká světlo ze světa Acilut do nižších světů – nejprve do světa Jecira a pak do světa Asija, v němž existuje náš hmotný vesmír. A protože pozemský člověk je spojením hmoty a toho, co označujeme za duchovní, může svými duchovními složkami pronikat i nebesy světa Beri'a. Zatímco do prvního beri'atického nebe může za určitých podmínek proniknout svým duchem i člověk, který se nezaobírá duchovními věcmi, do ostatních nebí mohou proniknout jen ti, kdo o to usilují nebo splňují specifické podmínky.

Sedm nebí je v rámci kabaly spojováno též s tzv. exilem Šechiny (Boží přítomnosti), neboť Adamův hřích měl způsobit odchod Šechiny ze země do prvního nebe, Kainův hřích měl přebývání Šechiny odsunout do druhého nebe, hřích Henochovy generace měl vyhnat Šechinu do třetího nebe a hříchy dalších generací měly Šechinu postupně vypudit až do nebe sedmého. Teprve až Abrahám započal cestu návratu Šechiny. Abrahámovo počínání totiž přitáhlo Šechinu ze sedmého nebe zpět do nebe šestého. Izákovy činy poté přitáhly Šechinu do pátého nebe, až nakonec Mojžíši v sedmé generaci po Abrahámovi se podařilo vrátit Šechinu na zemi, kde spočinula ve schráně smlouvy.^[1][2] Celému procesu vzdalování a přibližování Šechiny se nerozumí tak, že by se zmenšovala nebo zvětšovala Boží přítomnost na zemi, ale rozumí se tomu tak, že v jednotlivých generacích kolísá citlivost na Boží přítomnost ve světě, přičemž míra hříchu v životě toho kterého člověka nebo té které lidské generace úměrně oslabuje schopnost vnímání této přítomnosti.

Obecným hebrejským výrazem pro jakákoliv nebesa, ať už ta hmotná, nebo ta beri'atická, je slovo šamajim (שָׁמַיִם), které je vždy psáno v množném čísle a je zpravidla překládáno jako nebesa. Etymologicky se slovo šamajim vykládá „jako složenina slov šam a majim (tam, kde je voda), či jako složenina eš a majim (oheň a voda)“.^[3]