Kněz

České slovo kněz pochází z praslovanského *kъnędzь, jež se odvozuje od staroněmeckého kuning kníže (srov. současné der König, král). Podle V. Machka znamenal kněz i v češtině až do 15. století vladaře, knížete, ale už od 13. století se vyskytuje i v současném významu křesťanského kněze.^[1] O dávné souvislosti mezi funkcí vladaře a kněze svědčí i jiné doklady, například české slovo „kostel“ z latinského castellum, hrad. Páter je lidové označení římskokatolického kněze (z latinského pater, otec);^[2] takto se však správně označují jen řádoví kněží (zkratka P.), zatímco u diecézních kněží se používá označení reverendus dominus (zkratka R. D.= důstojný pán),^[3] v českém prostředí se používají spíše česká označení (důstojný pán, u vikáře veledůstojný pán) a případně jejich české zkratky (Dp. Vdp., Vldp. apod.). ^[zdroj?]

Podle francouzského filologa G. Dumézila se dávné indoevropské společnosti dělily do tří vrstev, kněží, bojovníků a zemědělců. Podobné rozdělení zavádí ještě Platón v Ústavě, kde místo kněží vystupují filosofové. Podle J.-P. Vernanta vykonávali „králové“ (sg. basileus) nejstarších řeckých společností trojí funkci kněze, vojevůdce a soudce; v pozdějším vývoji jim zůstala jen funkce kněžská (slavení a obětování).^[4]

V Egyptě vznikla už velmi brzy oddělená, jednotně organizovaná a dědičná kněžská vrstva, která byla nositelkou vzdělanosti a vykonávala i administrativní funkce, zejména soudní a správu majetku a daní. V některých obdobích vznikalo dokonce i jistě napětí mezi kněžstvem a panovníkem. Velmi výrazná a ostře oddělená kněžská vrstva bráhmanů vznikla v Indii. Udržovala rozsáhlé, později i písemné tradice, z bráhmanů bývali poradci panovníků a pro lid vykonávali za odměnu oběti. Nevytvořila však nikdy jednotnou hierarchii. Naproti tomu v Číně se až do moderní doby udrželo rodové náboženství, takže bohoslužby konali otcové rodů a oddělená kněžská vrstva tam nevznikla. Její kulturní a vzdělávací roli plnily jednak kláštery, jednak panovnická administrativa. V Řecku sice byly kněžské sbory kolem jednotlivých chrámů, nevytvořily však organizovanou vrstvu, jaká vznikla v Římě.

V nejstarší době vykonávali funkci obětníka v Izraeli otcové rodů jako například Abrahám (Gn 12, 7 (Kral, ČEP) a další místa). Podle Tóry pověřil později Bůh kněžskou funkcí Áróna a jeho syny a byla pak vyhrazena jejich potomkům. Áron pocházel z pokolení Lévi, které při dělení země nedostalo půdu a žilo z desátků odváděných jim ostatními Izraelity. Áronovi potomci, označovaní jako koheni, obdrželi ještě zvláštní dávky a práva na podíl z přinášených obětí. Jejich hlavním úkolem byla služba v chrámu, přinášení obětí a rozhodování o čistém a nečistém. Význam kněžské vrstvy vzrostl už když král Šalomoun vybudoval jeruzalémský chrám a pokusil se kolem něho soustředit celý Izrael. Od té doby mezi kněžími dominuje rod Sádokův (2Sam 8, 17 (Kral, ČEP)). Další vzestup významu kněžské vrstvy nastal po reformách krále Jóšijáše a po obnovení chrámu po návratu z babylonského zajetí (Ezdráš, Nehemjáš), kdy se právě kněží zřejmě zasloužili o sestavení a redakci Bible.^[zdroj?] Poexilní židovství se tak blížilo teokratickému zřízení.^[zdroj?] Výkon kněžské funkce skončil zničením jeruzalémského chrámu roku 70. Pozdější židovství tak nemá kněze v pravém slova smyslu (rabín je učitel, nikoli kněz), příslušnost k pokolení kohenů se však mezi židy dodnes respektuje a potomci kněží dodržují přísnější pravidla rituální čistoty, povolených a zakázaných sňatků, mají výsadní postavení v některých částech židovské liturgie apod.

Nový zákon užívá odborné označení kněze (řecké hiereus a latinské sacerdos) jen pro kněze židovské a pohanské. List Židům mluví o Kristu jako o pravém veleknězi (Žd 8, 1 (Kral, ČEP)) a První list Petrův píše, že Ježíšovým vzkříšením se všichni křesťané stali „lidem Božím“ a „královským kněžstvem“ (1Pt 2, 9 (Kral, ČEP). Pro představené křesťanských obcí užívá Nový zákon označení „starší“ (presbyteros), které se pak stalo i odborným označením křesťanských kněží. Už svatý Pavel z Tarsu ale zmiňuje, že by se představení křesťanské obce mohli domáhat toho, aby jim obec zajistila živobytí (2Te 3, 9 (Kral, ČEP)), přesto nabádá k tomu, aby se každý živil vlastní prací, a sám v tom sebe dává za příklad; Pavel nechtěl nikoho „vyjídat“, aby nebyl na obtíž (2Te 3, 8 (Kral, ČEP)). Důležitým novozákonním označením je také „pastýř“ (latinsky pastor), které se odvozuje zejména z Janova evangelia (J 21, 15 (Kral, ČEP)). Pomocníky starších v praktických záležitostech byli jáhnové (diakonos, Sk 6, 1 (Kral, ČEP)). Někdy kolem roku 200 se začínají objevovat i označení hiereus a sacerdos pro křesťanské kněze a již v 1. desetiletí 2. století v Katolické církvi i v Pravoslaví dosud platné rozdělení na biskupy (episkopos), kněze a jáhny (diakonos).

Viz též: Kněžství v katolické církvi

S početním i organizačním rozvojem křesťanských církví rostl i význam jejich představených a představitelů, kteří pozvolna vytvářeli opět více či méně oddělenou vrstvu, klérus. Už ve starověku se vyžadovalo, aby biskup byl pouze jednou ženatý – 1Tim 2 (Kral, ČEP), kněží nesměli nosit zbraně a požívali větší právní ochrany. Velké utužení církevní disciplíny znamenaly papežské reformy 11. století, kdy byl v západní církvi zaveden i povinný celibát. Tím se klérus oddělil od okolní laické společnosti, omezily se jeho příbuzenské vazby a klerici také přišli o sociální zabezpečení, kterým v té době byl pouze majetek nebo vlastní rodina.

Reformy papeže sv. Řehoře VII. potvrdily oddělení západní a východní církve, která je nepřijala a zachovala předchozí stav s povinným celibátem biskupů, nikoli pouhých kněží, ale s poměrně výrazným sociologickým oddělením duchovenstva. Proti tomuto oddělení se postavil Martin Luther a reformace, kdežto římskokatolická církev na Tridentském koncilu dále utužila disciplínu kléru, předepsala jeho povinné vzdělávání a přesně stanovila postup svěcení. Druhý vatikánský koncil naproti tomu zdůraznil novozákonní učení o Božím lidu a všeobecném kněžství a v návaznosti na tento koncil byla roku 1973 v součinnosti s liturgickou reformou zrušena starodávná tzv. nižší svěcení (která ovšem nadále existují a jsou udělována v tradičně-katolických společenstvích a některých východních katolických církvích). Tři stupně svátosti svěcení jsou (vzestupně) jáhenství, kněžství a biskupství.

Kněz může být v Pravoslaví ženatý nebo mnich. Mnich se může stát biskupem. Manželka kněze se nazývá presbytera, manželka diakona (jáhna) je nazývána diakonissa.

Reformační církve odmítly nebo oslabily chápání křesťanské liturgie jako oběti a s tím i označení „kněz“. Ostatně slovo pro „kněze“ v západních jazycích (francouzské prêtre, anglické priest, německé Priester atd.) je odvozeno od řeckého a latinského presbyter („starší“), nikoli od obětního kněžství. Přesto však i ve většině protestantských církví tvoří pastoři a kazatelé sociologicky více méně odlišenou vrstvu se zvláštním vzděláním a pověřením (ordinací). Luterští (luteránští) duchovní bývají označováni v češtině jako kněží nebo pastoři. V jiných církvích se setkáváme s pojmem farář či kazatel. Někdy jsou tyto různé pojmy zaměnitelné.

Mormoni mají v oblasti kněžství vlastní specifickou teologii, která čerpá především z Bible, Knihy Mormonovy a Nauky a Smluv.

Specifické dobové termíny pro kněžství (hiereus, sacerdos) používá Nový zákon jen pro židovské a pohanské kněze. Jediným knězem (ἱερεύς) v křesťanství, tj. prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je Ježíš Kristus (1Tm 2, 5 (Kral, ČEP), Žd 8, 1 (Kral, ČEP)). Na tomto Kristově kněžství pak mají účast všichni věřící jako celek a „Boží lid“ (1Pt 2, 9 (Kral, ČEP)). Tomuto kněžství věřících se říká též kněžství královské.

Specifickým označením kněze podle chápání katolických, anglikánských a pravoslavných církví je presbyter (πρεσβύτερος presbyteros), doslova starší. Tito kněží pak zpřítomňují jedinou oběť, kterou přinesl kněz Ježíš Kristus, když slaví eucharistii. Již ve 2. století však nalezneme svědectví o tom, že řecky mluvící křesťané označují novozákonní „starší“ slovem ἰερεύς. Stejně tak latinsky mluvící část církve označuje již na přelomu 2. a 3. století (Tertullianus) své služebníky (biskupy a „kněze“) pojmem sacerdos (obětník).

Ve zmíněných církvích se toto kněžství nazývá též služebné kněžství či svátostné. Kněz je, stejně jako ostatní tzv. hierarchické služby, ustanoven vkládáním rukou biskupa a takto je spojen s první generací Ježíšových učedníků a prvními dvanácti apoštoly, viz Apoštolská posloupnost). Svátost kněžství je potom nezrušitelná – dle nauky i suspendovaný kněz bude mít navždy otisk ve své duši, že je knězem.

Posláním kněze je především předsedat slavení eucharistie, sloužit Božímu lidu hlásáním Božího slova a slavit uprostřed něho svátosti. Knězem může být jedině pokřtěná a biřmovaná osoba, v katolických a pravoslavných církvích a v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů výhradně muž.

Před vysvěcením musí uplynout zkušební doba, kdy sám uchazeč o kněžskou službu zjišťuje, zda jeho odhodlání je trvalé a neměnné. Jiní (rektor semináře, biskupové vedoucí diecéze) zas rozlišují povolání – zda je uchazeč o kněžství skutečně povolán, jako tomu bylo u apoštolů. Ten pak nastupuje do semináře, kde studuje teologii a musí se podřizovat vnitřnímu řádu.

V římskokatolické církvi ke kněžství patří také závazek celibátu. Čerstvě vysvěcený kněz se označuje jako novokněz, řidčeji novosvěcenec neboli neomysta^[6] a jeho první mše, která se zpravidla koná v místě, odkud pochází, se nazývá primice. V pravoslavné církvi se adept kněžství může oženit, stihne-li to do přijetí svěcení. V případě, že ženatý kněz ovdoví, oženit se podruhé již nesmí.

Kněží různých denominací bývají pronásledováni totalitními režimy, tedy nacismem i komunismem, ať již jde o věznění (Maxmilián Kolbe v koncentračním táboře, Anastáz Opasek nebo František Lízna ve vězení) nebo přímo o fyzickou likvidaci (například nejasný případ Přemysla Coufala). Kněží, kteří chtěli v komunistickém Československu působit jako kněží i bez obdržení tzv. Státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, museli působit v ilegální tzv. podzemní církvi. Podobná situace je dosud v Číně.

• Duchovní je širší pojem, který v Katolické a pravoslavné církvi zahrnuje i tzv. nižší svěcení, a jehož používají i reformační církve, někdy i pro ženy. Analogicky jej lze použít i pro židovské rabíny („učitele“).
• Farář (přes staroněm. pfarrer < střlat. parochus < lat. parochia a řec. παροικιά farnost) je kněz, který je správcem místní farnosti (každý kněz tedy není farář).
• Z hlediska územní správy může katolický kněz zastávat také funkce lidově označovanou jako kaplan (asistent faráře, z lat. capella, kaple, správně kooperátor) nebo děkana (používá se na Moravě, v Čechách se ve stejném významu používá termínu vikář), což je farář představený několika farnostem, které tvoří vikariát či (na Moravě) děkanát.
• Kanovník je člen kněžského sboru (kapituly), často, ale ne jen při biskupském kostele.
• Prelát je kněz odměněný v římskokatolické církvi titulem za zásluhy a přísluší mu titul Monsignore.
• Probošt je představený některých kapitul.
• Někdy se rozlišují řádoví kněží (členové řádů) a kněží diecézní čili světští, podřízení místnímu biskupovi.
• Kazatel je označení duchovního v některých protestantských církvích.
• Pastor (latinsky pastýř) je označení pro faráře a duchovní v převážně protestantských zemích, kde se ale užívá i pro katolické kněze. Dále se toto označení užívá pro duchovní evangelikálních a letničních církví.
• Presbyter(ka) je na rozdíl od funkce v protestantských církvích titul kněze-ženy ve starokatolické církvi.

• Otec (latinsky pater, zkratka P. před jménem) je uctivé oslovení katolických kněží, dříve užívané jen pro řeholní kněze.
• Důstojný pán (latinsky reverendus dominus, zkratka R.D., u benediktinů někdy reverendus pater dominus, zkratka R.P.D.), také velebný pán nebo důstojnost, se v současné češtině užívá méně, oslovení reverend je dodnes běžné v anglicky mluvících zemích i ve Francii (révérend Père).
• Bratr (latinsky frater) je v Římskokatolické církvi označení řeholníka, který není knězem.

• G. Gilbert, Bratr vyvržených: kněz na pařížské periferii. Praha: Portál, 1993. 126 s. ISBN 80-7178-958-5.
• K. Rahner – H. Vorgrimmler, Teologický slovník. Praha: Zvon 1996. Heslo kněz.
• J.-P. Vernant, Počátky řeckého myšlení. Praha: Oikoymenh, 1995. 87 s. ISBN 80-85241-45-5.
• H. Waldenfels (vyd.), Lexikon der Religionen. Freiburg 1992. Heslo Priester.

• Celebret
• Duchovní
• Kněžka
• Kněžské svěcení
• Liturgie
• Náboženství
• Pop (kněz)
• Svátost

•   Slovníkové heslo kněz ve Wikislovníku
•   Obrázky, zvuky či videa k tématu kněz na Wikimedia Commons
•   Encyklopedické heslo Kněžstvo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
•   Téma Kněz ve Wikicitátech
• Co dělá kněz?
• Záznam kněžského svěcení v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích, 23. 6. 2007
• Primice římskokatolického kněze, P. Marka Dundy, záznam z r. 1994
• (anglicky) Catholic encyclopedia 1913, heslo Priest
• (anglicky) Britannica, heslo Priest