Karetní hra

Mezi nejoblíbenější české karetní hry patří například: blackjack, prší, mariáš, žolíky, autobus, poker, oko, kent a zelená louka.

Karty jsou opředeny legendami, které kladou jejich vznik do antiky. V některých pramenech je původ prvních karet připisován antickému filozofovi Chilonovi, který prý karetní hru považoval za prostředek zapomenutí chudiny na svou bídu. Jiná legenda praví, že karetní hra vznikla z dlouhé chvíle při obléhání Tróje. Na starých evropských kartách je často zobrazován bůh Merkur, jehož darem lidstvu prý karty jsou.^[1]

Většina teorií umísťuje původ karet do Číny, vyskytují se však i názory, že karty vznikly v Indii, Japonsku, Koreji nebo snad v Persii. Ovšem první podložená zmínka o hraní karet pochází z Číny. Jak praví kroniky, hrál na Nový rok l. p. 969 (podle čínského kalendáře) císař Mu-tsung dominové karty se svými ženami. Nejednalo se tedy o karty, jak je známe dnes, avšak nešlo ani o domino.

Karty, které by se podobaly těm, které nám jsou dobře známé, se objevily až později. Písemné prameny uvádějí, že to bylo v roce 1120 a vznikly prý pro potěchu konkubín čínského císaře Séun-ho. Jednalo se o karty Kwan pai ze skupiny tzv. peněžních karet. Původně se pravděpodobně hrálo se skutečnými penězi, což dokládá i čínská encyklopedie z roku 1678, která dává rovnítko mezi karty a peníze Sung.

Teorií o tom, jak se karty dostaly do Evropy, existuje několik, většinu z nich však dostupné informace vyvracejí.

• karty přinesli poutníci putující do Svaté země
• karty přinesli mongolští nájezdníci
• karty přinesli křižáci ze svých tažení
• karty přinesli Cikáni
• karty se do Evropy dostaly působením arabského vlivu

O původu karet nejvíce napovídají názvy nejstarších dochovaných karet. V Itálii nesla ve 14. a 15. století karetní hra pojmenování naibi a ve Španělsku naypes. Slova pocházejí z arabštiny a hebrejštiny. Naibi je pravděpodobně odvozeno z arabského laib, což v doslovném překladu znamená hračka nebo hra. Původ naibi lze též hledat v ještě bližším arabském slově nabi, což znamená prorok. Šlo by tedy o pojem věštění, ke kterému se karet také používalo a dodnes používá. V arabsko-hebrejské terminologii věšteckých výrazů jsou velmi příbuzná slova nabi, naba, nabas, naibes. V arabštině rovněž existuje velice příbuzný výraz naib, což znamená zástupce. Vysvětlení pak lze hledat v tom, že vedle krále v roli svrška vystupuje naib – zástupce, a naib thani – druhý zástupce.^[2]

Samotný pojem karta bychom mohli odvodit od termínů ze středověkých slovníků jako chartae, cartae, nebo charticelae. Tyto pojmy se původně používaly jako název pro psací papír vyrobený z papyru a později se toto označení přeneslo na hrací karty.

Nejstarší dochovaná sada arabských karet pochází z 15. století a byla pravděpodobně vyrobena na území dnešního Egypta. Barvy arabských karet byly Darahim (mince), Tuman (poháry), Suyuf (meče) a Jawkan (hole na pólo). Porovnáním s barvami evropských karet zjistíme, že mají velice blízko k barvám italských karet a jen o něco méně ke kartám španělským.

Za nejstarší zmínku o kartách v Evropě se považuje varování dominikánského řeholníka v Basileji před svody hříšné karetní hry z r. 1377. Nejstarší dochovanou evropskou sadou – mimochodem umělecky velmi zdařilou – je tzv. Stuttgartská karetní hra, která vznikla v l. 1427–31 na objednávku vášnivého lovce, vévody württemberského. K masovému rozšíření karetních her v Evropě přispěl v první řadě vynález knihtisku, který výrazně snížil jejich cenu.

V českých zemích dosáhly karty pravého rozmachu v době po husitské revoluci, kdy se lidé začínali navracet zpět ke světským zábavám. Na konci 15. století jsou tak hazardní hry jako karty a kostky vedle složitého šachu rozšířeny ve všech vrstvách obyvatelstva – od krále přes šlechtu až po městské či venkovské krčmy. Kněží se proti kartám ostře stavěli, a to jak katoličtí tak i utrakvističtí. V té době se hrály zpravidla jednoduché hry, jako flus, což byla obdoba dnešního oka či kvarteto, zvané strašák.

• Přiznat barvu.
• Vyložit karty na stůl.
• Jsi zelený jak sedma.
• Mám eso v rukávu.
• Mám všechny trumfy v rukách.
• Nahlížíš mi do karet.
• To mi hraje do karet.

• HÁJKOVÁ, Michaela. Homo ludens Pragensis – Příspěvek k dějinám karetní hry v pozdně středověkých a raně novověkých Čechách. IN: Archeologické rozhledy 1997 / 1, ročník 149, str. 106–123.
• MACEK, Josef. Jagellonský věk českých zemích 1 – 4. Praha: 1992–9.
• OMASTA, Vojtěch; RAVIK, Slavomír. Velká kniha karetních her. Praha: 2000.
• OMASTA, Vojtěch; RAVIK, Slavomír. Karty, hráči, karetní hry. Praha: 2007.
• PETRÁŇ, Josef a kol. Dějiny hmotné kultury. Praha: 1985-1995.
• WINTER, Zikmund. Kulturní obraz českých měst – život veřejný v XV. a XVI. věku. Praha: 1892.

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu karetní hra na Wikimedia Commons
• Web Pravidla karetních her
•   Kniha Pokladnice her/Klasické karetní hry ve Wikiknihách