Ehud Barak

Narodil se v kibucu Mišmar ha-Šaron v britské mandátní Palestině.^[6] Je nejstarší ze čtyř synů Ester (rozená Godinová) a Jisra'ele Brogových, kteří do Palestiny přišli počátkem 30. let z východní Evropy^[3] a byli součástí generace zakládající kibucy.^[6] Své příjmení si hebraizoval z Broga na Baraka v roce 1959, když začal sloužit v armádě.^[9]

Se svou budoucí manželkou Navou, se kterou má tři dcery, se seznámil během vojenské služby.^[10] V srpnu 2003 se však rozvedli a 30. července 2007 se Barak oženil se svou láskou z mládí Nili Priel.^[10]

V roce 1968 získal titul bakaláře z fyziky a matematiky na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.^[4] V roce 1978 dosáhl hodnosti magistra v inženýrsko-ekonomických systémech na Stanfordově univerzitě v Palo Altě v Kalifornii.^[4]

Do IOS vstoupil v roce 1959, kdy hebraizoval příjmení na Barak (v hebrejštině znamená „blesk“).^[9] Dobrovolně se přihlásil do elitní průzkumní jednotky Sajeret Matkal a v roce 1971 se stal jejím velitelem (jedním z jeho důstojníků byl pozdější premiér Benjamin Netanjahu).^[3] V průběhu šestidenní války v roce 1967 sloužil jako velitel průzkumné jednotky^[4] a díky své vynalézavosti, mimořádné statečnosti a rozvážnosti se dostal do povědomí nadřízených.^[11] Během jeho působení v Sajeret Matkal se tato jednotka stala předním izraelským protiteroristickým útvarem.^[6] Mezi nejvýznamnější operace, které vedl, patří záchrana izraelských rukojmí z uneseného letounu společnosti Sabena při operaci Izotop v roce 1972 či likvidace teroristů z Organizace pro osvobození Palestiny po masakru izraelských sportovců na mnichovských olympijských hrách při operaci Jaro mládí v roce 1973.^[6] Během jomkipurské války sloužil jako velitel tankové jednotky na sinajské frontě.^[4]

Byl jedním z klíčových tvůrců operace Entebbe z roku 1976, při níž byli zachráněni cestující letounu společnosti Air France, které vzali palestinští teroristé jako rukojmí a odletěli s nimi do Ugandy.^[6] V roce 1979 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.^[9] V lednu 1982 byl jmenován náčelníkem plánovacího oddělení IOS a byl povýšen do hodnosti generálmajora.^[4] Během první libanonské války sloužil jako zastupující velitel izraelských sil v Libanonu.^[4]

Později působil jako náčelník vojenské zpravodajské služby Aman (1983–1985), velitel Centrálního velitelství (1986–1987) a zástupce náčelníka Generálního štábu (1987–1991).^[9] Nejvyšší izraelský vojenský post – náčelníka Generálního štábu – zastával od 1. dubna 1991 do 1. ledna 1995 a během tohoto období dohlížel na stažení IOS z Gazy a Jericha v rámci Mírových dohod z Osla^[6] a zúčastnil se vyjednávání o izraelsko-jordánské mírové smlouvě.^[9]

V roce 1995 ukončil ve funkci náčelníka Generálního štábu svou službu v IOS.^[6] Během své vojenské kariéry obdržel pět vyznamenání za statečnost (včetně medaile Za zásluhy) a stal se nejdekorovanějším vojákem izraelské historie.^[6]

Když Barak odešel z IOS, založil investiční firmu ve Washingtonu.^[6] O šest měsíců později se na osobní žádost tehdejšího premiéra Jicchaka Rabina vrátil do Izraele a stal se ministrem vnitra.^[6] Po Rabinově vraždě v listopadu téhož roku byl jmenován ministrem zahraničí v přechodné vládě Šimona Perese.^[12] V následných volbách do Knesetu v roce 1996 byl zvolen poslancem za Stranu práce a během svého funkčního období působil jako člen zahraničního výboru a výboru pro obranu.^[4] V roce 1996 nahradil Šimona Perese ve funkci předsedy Strany práce a vůdce opozice.^[13]

Před parlamentními a premiérskými volbami v roce 1999 vytvořil středolevou alianci Jeden Izrael, která se skládala ze Strany práce a stran Gešer a Mejmad.^[4] Ve volbách porazil úřadujícího premiéra Benjamina Netanjahua z Likudu poměrem 56:44 a stal se tak v po��adí desátým premiérem.^[13] Kromě tohoto postu byl zároveň i ministrem obrany.^[5] Jeho cílem bylo pokračování ve stopách svého mentora Jicchaka Rabina a chtěl uzavřít mír s palestinskými Araby a Sýrií.^[9] Barak následně sestavil „vládu národního usmíření,“ do které, v zájmu snížení společenského napětí mezi sekulárními a religiózními Izraelci, pozval stranu Šas.^[14] Dalšími členy koalice byly strany Merec, Jisra'el ba-alija, Mifleget ha-merkaz (Strana středu), Národní náboženská strana a Sjednocený judaismus Tóry.

Během svého funkčního období vyvedl Izrael z dlouhotrvající ekonomické recese k ekonomickému rozmachu, během něhož byl meziroční růst ekonomiky 5,9 %, docházelo k rekordním zahraničním investicím, téměř nulové inflaci, snižování deficitu a výraznému snižování zahraničních dluhů.^[9]

Jádrem Barakových vládních snah bylo dokončení mírového procesu.^[9] V květnu 2000 splnil svůj předvolební slib, když jednostranně stáhl všechny izraelské síly z jižního Libanonu a ukončil tak osmnáctiletou vojenskou přítomnost na tomto území.^[14] Vedl dalekosáhlé snahy k vyjednání mírových dohod, nejprve se Sýrií a později s Palestinskou autonomií, a to za aktivní spolupráce amerického prezidenta Billa Clintona a jeho administrativy.^[9] Jednání se Sýrií se týkala hlavně navrácení Golanských výšin výměnou za mír a bezpečnostní záruky Izraeli.^[14] Proti této Barakově snaze však výrazně vystoupila izraelská pravice, která zahájila kampaň „Národ je s Golany.“^[14] Jednání však ztroskotala poté, co od nich Barak odstoupil kvůli klesající popularitě a odporu ve Straně práce k předání Golan.^[15]

Při jednání s palestinskými Araby, reprezentovanými Jásirem Arafatem, bylo jeho záměrem co nejdříve dokončit jednání o permanentním statusu.^[16] To však Arafat odmítl, dokud nebude implementováno Memorandum od Wye River, v jehož rámci se Izrael měl stáhnout ze 13 % Západního břehu.^[16] Mezi nejznámější izraelsko-palestinské mírové rozhovory této doby patří summit v Camp Davidu z roku 2000, kdy se opětovně Barak pokusil s Arafatem dojednat podmínky permanentního statusu.^[16] Jednání však nakonec selhala kvůli třem zásadním sporným bodům.^[16] Prvním bodem byl východní Jeruzalém, kterého se Izraelci odmítali vzdát, a který Arafat požadoval zcela pod palestinskou kontrolu, jakožto hlavní město potenciálního Palestinského státu.^[16] Druhým bodem byla rozloha území na Západním břehu, která by ve výsledku měla spadat pod Palestinskou autonomii a posledním pak palestinští uprchlíci.^[16] Neúspěch při jednání vedl ke zhoršení vzájemných vztahů, což vyvrcholilo v září 2000, když tehdejší předseda Likudu Ariel Šaron vystoupil za doprovodu početné ochranky na Chrámovou horu.^[17] Vzápětí v Izraeli vypukly velké palestinské nepokoje a násilnosti označované jako druhá intifáda (nebo intifáda al-Aksá).^[11] Během ní Barak mimo jiné nařídil tzv. mimosoudní likvidace, při nichž byli teroristé eliminováni raketami vystřelenými z vrtulníků.^[18]

I po vypuknutí intifády však Barak pokračoval ve vyjednávání. 17. října 2000 se konal summit v Šarm aš-Šajchu a v lednu 2001 se konala bilaterální jednání v Tabě, kde Barak nabídl dosud nevídané kompromisy (včetně postoupení východního Jeruzaléma palestinským Arabům).^[19][20] Jásir Arafat ale i tyto nabídky odmítl.^[11] V prosinci 2000 přišel s překvapivým oznámením, když oznámil svou rezignaci a skutečnost, že požádá prezidenta o vypsání předčasných premiérských voleb.^[21] Jeho záměrem bylo vyhnout se parlamentním volbám a soupeřením s Benjaminem Netanjahuem.^[21] Ten nebyl v roce 2000 členem Knesetu a tak proti Barakovi nemohl kandidovat.^[21] Rovněž chtěl posílit svou pozici premiéra.^[21] Za stranu Likud se tak proti Barakovi měl postavit Ariel Šaron, nad nímž podle předvolebních průzkumů Barak vedl.^[19] Jeho kalkulace však byly chybné a v předčasných volbách ho Šaron výrazně porazil poměrem 62,4:37,6.^[19]

Po neúspěchu ve volbách odešel dočasně z politiky, pracoval jako bezpečnostní poradce v americké společnosti Electronic Data Systems a zároveň se stal spolumajitelem firmy zaměřené na „bezpečnostní“ práci.^[22] V listopadu 2004 oznámil svůj návrat do politického života a ohlásil kandidaturu na post předsedy strany.^[6] Svou kandidaturu však stáhl poté, co zjistil, že nemá šanci na výhru, a vyzval své stoupence k podpoře Šimona Perese.^[6] Po neúspěchu ve stranických volbách se stal partnerem investiční společnosti SCP Private Equity Partners z Pensylvánie.^[22] V roce 2002 založil vlastní firmu Ehud Barak Ltd., která za čtyři a půl roku vydělala 30 milionů šekelů (přibližně 150 milionů korun v přepočtu k listopadu 2008).^[23]

Barak podnikl přednáškové turné po amerických univerzitách, kde hovořil o svém pohledu na problematiku Blízkého východu. Během svého turné v roce 2006 mimo jiné řekl, že: „v Iráku se stupňuje občanská válka a americká přítomnost je více součástí problému než jeho řešením.“^[24]

V lednu 2007 oznámil svůj záměr kandidovat ve stranických volbách, když vedení strany zaslal dopis, v němž uznal své někdejší chyby a nezkušenost, která mu byla vytýkána.^[25] V prvním kole stranických voleb, které se konaly 28. května 2007, získal 35,6 % hlasů, což bylo více než jeho nejbližší protivníci, ale ne dost na vítězství.^[26] Mimo jiné získal větší počet hlasů než tehdejší předseda Amir Perec, který byl značně kritizován za selhání v pozici ministra obrany během druhé libanonské války.^[27] Díky tomu, že v prvním kole nikdo nedostal dostatek hlasů, 12. června se konalo kolo druhé, ve kterém se Barak utkal s bývalým ředitelem Šin Bet Ami Ajalonem. V tomto kole nakonec Barak těsně vyhrál poměrem 51,3:47,7.^[28] Již šest dní na to se Barak stal ministrem obrany a vicepremiérem ve vládě Ehuda Olmerta,^[6] a to i přesto, že nebyl členem Knesetu.^[3] Vzhledem k nespokojenosti Strany práce s fatálními neúspěchy v druhé libanonské válce Barak v předsednické kampani prohlašoval, že pokud Olmert neodstoupí, odejde Strana práce z koalice.^[20] Jelikož si však uvědomoval, že okamžité předčasné volby by znamenaly propad Strany práce a vítězství Likudu, odložil plnění svého slibu na neurčito.^[20]

V květnu 2008 Barak vyzval tehdejšího premiéra Ehuda Olmerta k rezignaci v souvislosti s jeho korupčními skandály.^[29] V případě, že tak Olmert neučiní, hodlají Barakovi labouristé vystoupit z vlády a vyvolat tak předčasné volby.^[30] 30. července Olmert oznámil, že na post premiéra rezignuje až po stranických volbách ve straně Kadima, jejímž je předsedou.^[31] Ty se konaly v září 2008 a vyhrála v nich ministryně zahraničí Cipi Livni,^[32] která byla později prezidentem Peresem pověřena sestavením vlády.^[33] Barak byl sice jako předseda Strany práce vyzván Benjaminem Netanjahuem z Likudu, aby do koalice nevstupoval,^[34] přesto však byla nakonec Strana práce jedinou stranou, která chtěla vytvořit novou vládou v čele s Livni.^[35]

V prosinci 2008 a lednu 2009 řídil jako ministr obrany protiteroristickou operaci Lité olovo v Pásmu Gazy. V únoru 2009 vedl Stranu práci do předčasných parlamentních voleb. V těch strana zaznamenala historicky nejhorší volební výsledek, když se ziskem třinácti mandátům obsadila až čtvrté místo.^[36] Bezprostředně po volbách Barak oznámil odchod strany do opozice,^[37] avšak po jednáních s Benjaminem Netanjahuem přednesl stranickému vedení návrh na vstup do Netanjahuovy koaliční vlády.^[38] Část strany se proti tomuto kroku postavila, ale nakonec rozhodla ústřední komise strany, která poměrem hlasů 680 ku 507 schválila vstup strany do Netanjahuovy koaliční vlády.^[39] V té Barak opět obsadil post ministra obrany.^[40]

V lednu 2011 společně s dalšími čtyřmi spolustraníky (Matan Vilnaj, Ejnat Wilf, Orit Noked a Šalom Simchon) založil novou centristickou a sionistickou stranu Acma'ut, která se odtrhla od Strany práce, jejímž byl Barak do té doby předsedou.^[41] Mezi uváděné důvody zmínil neposlušnost členů strany ke koaliční vládě a vůdcům Strany práce. Rozhodnutí kritizovaly další levicově-centristické strany, jako je Kadima či Merec.^[42]

Dne 26. listopadu 2012 oznámil odchod z politiky a rezignaci na post ministra obrany, který vykonával až do předčasných parlamentních voleb v lednu 2013.^[43] Po těch jej 18. března 2013 ve funkci nahradil Moše Ja'alon.

Postava Ehuda Baraka byla zachycena ve filmu Mnichov. Barak je v něm zachycen jako bruneta, což odráží skutečnou událost, kdy se jako velitel Sajeret Matkal účastnil operace Jaro mládí, při které v přestrojení za ženu likvidoval palestinské teroristy. Objevil se i v literatuře, konkrétně v románu Fredericka Forsytha Ďáblova alternativa (The Devil's Alternative), kde představoval vojenského poradce fiktivního izraelského premiéra.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ehud Barak na anglické Wikipedii.

• KASPIT, Ben. אהוד ברק (Ehud Barak Israel's Number 1 Soldier). [s.l.]: Mass Market, 1998. 387 s. ISBN 978-9654740081. (hebrejsky) 

• Volby izraelského premiéra 1999
• Acma'ut
• Vláda Ehuda Baraka

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Ehud Barak na Wikimedia Commons
•   Osoba Ehud Barak ve Wikicitátech
• Oficiální internetové stránky (hebrejsky)
• Eretz – Ehud Barak: Jeruzalém může být hlavním městem Palestinského státu Archivováno 7. 6. 2020 na Wayback Machine. (09/2008) (česky)
• Eretz – Vojáci Jiholibanonské armády v Izraeli: Ehud Barak nás zradil! Archivováno 7. 6. 2020 na Wayback Machine. (08/2008) (česky)