Klangrede

Znějící mluva, či znějící řeč, německy Klangrede je princip hudební formy a tvorby zejména v 18. století. Výraz Klangrede formuloval Johann Mattheson ve své práci Der vollkommene Capellmeister / Dokonalý kapelník.^[1] Nezřídka se Klangrede kombinuje s jinými hudebními formami.^[2]

Formě „znějící mluvy“ přibližně odpovídá:

"Obrázková árie" (Bildnis-Arie „Dies Bildnis ist bezaubernd schön“) Tamina, či árie Paminy („Ach, ich fühls“) z Mozartovy opery Kouzelná flétna. Pamina: Ach, ich fühl’s, es ist verschwunden

Také Erlkönig od Franze Schuberta můžeme považovat za příklad Klangrede.

Rovněž u instrumentální hudby, jako u Bachova Dobře temperovaného klavíru I (fuga c-moll nebo fuga b-moll) lze hovořit o Klangrede.^[3]

• Reinhard Amon, Gerold Gruber: Klangrede. In: Lexikon der musikalischen Form. Doblinger, Wien 2011, ISBN 978-3-902667-27-4, S. 182–184.
• Nikolaus Harnoncourt: Musik als Klangrede: Wege zu einem neuen Musikverständnis. (Erstauflage) Residenz, Salzburg 1982, ISBN 3-7017-1379-0 (als Taschenbuch ISBN 3-7618-1098-9).
• Manfred Peters: Johann Sebastian Bach. Was heißt „Klang=Rede“?. Edition Text&Kritik, München 2003, ISBN 978-3-88377-731-3.
• Manfred Peters: Johann Sebastian Bach als Klang-Redner. Die Dispositio der römischen Oratorie als Beitrag zum Formverständnis ausgewählter Instrumentalfugen. Pfau, Saarbrücken 2005, ISBN 978-3-89727-300-9.
• Manfred Peters: Johann Sebastian Bach als Klang-Redner (II). Die Instrumentalkonzerte. Pfau, Saarbrücken 2010, ISBN 978-3-89727-425-9.
• Manfred Peters: Johann Sebastian Bach als Klang-Redner (III). 14 + 1: Die Inventionen. Pfau, Saarbrücken 2013, ISBN 978-3-89727-489-1.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Klangrede na německé Wikipedii.