Burkina Faso

Burkina Faso
vlajka znak
Hymna Une Seule Nuit (Jedna jediná noc)
Geografie
Poloha Burkiny Faso
Hlavní město	Ouagadougou
Rozloha	274 200 km² (74. na světě) z toho 0,1 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Ténakourou (749 m n. m.)
Časové pásmo	+0
Poloha	12°16′ s. š., 2°4′ z. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	21 510 181 (58. na světě, 2020)
Hustota zalidnění	56 ob. / km² (119. na světě)
HDI	▲ 0,452 (nízký) (182. na světě, 2019)
Jazyk	francouzština (úřední), mosijština, fulbština
Náboženství	tradiční africká náboženství, islám, křesťanství
Státní útvar
Státní zřízení	prozatímní vláda kontrolovaná vojenskou juntou
Vznik	5. srpna 1960 (nezávislost na Francii)
Prezident	Ibrahim Traoré
Předseda vlády	Appolinaire Joachim Kyelem de Tambela
Měna	CFA frank (XOF)
HDP/obyv. (PPP)	2 207[1] USD (171. na světě, 2020)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	854 BFA BF
MPZ	BF
Telefonní předvolba	+226
Národní TLD	.bf
multimediální obsah na Commons

Burkina Faso je vnitrozemský stát ležící v Západní Africe. Do roku 1984 se tento stát jmenoval republika Horní Volta, poté byl přejmenován na Burkina Faso, což znamená v překladu republika Země spravedlivých. Hraničí se šesti státy: Mali na severu, Nigerem na východě, Beninem na jihovýchodě, Togem a Ghanou na jihu a s Pobřežím slonoviny na jihozápadě.

Na území o rozloze 274 200 km² žije více než 20 miliónů obyvatel. Hlavním městem je Ouagadougou. Země patří mezi nejchudší na světě, v roce 2021 se v žebříčku indexu lidského rozvoje umístila na 184. místě ze 191 hodnocených.^[2]

Mezi 11.–14. stoletím vznikly na území dnešního státu silné mossijské státy (Vagadugu-Ouagadougou, Jatenga, Dagomba), které byly s to vzdorovat expanzi sousedů. Francie si zajistila kontrolu území až v 90. letech 19. století. Od roku 1896 ustanovila Francie protektorát nad královstvím Wagadugu. Mezi léty 1904–1919 bylo toto území součástí kolonie Horní Senegal-Niger ^[3] (v rámci Francouzské Západní Afriky), v letech 1919–1932 fungovala už jako samostatná kolonie Horní Volta. V letech 1932–1947 bylo toto území rozděleno mezi Francouzský Súdán, Pobřeží slonoviny a Niger. Roku 1947 byla dnešní Burkina Faso obnovena v původních hranicích z roku 1919 jako zámořské území Horní Volta.

V roce 1958 získala statut autonomní republiky v rámci Francouzského společenství. Dne 5. 8. 1960 byla vyhlášena nezávislost republiky Horní Volta. V lednu 1966 prezident vyhlásil výjimečný stav a byl proveden vojenský převrat. Do začátku 80. let byli v čele státu příslušníci armády. V roce 1983 se dostal k moci kapitán Thomas Sankara a byla ustanovena vojensko-civilní vláda, která hleděla do budoucnosti s optimismem, a proto změnila jméno a symboly země (vlajku, hymnu i ústavu). V rámci této vlády však byl nastolen socialismus a došlo k postupnému zestátňování půdy. Vláda slíbila emancipaci žen a zdvojnásobení pracovních příležitostí. Brzy však zakázala politické strany a rozpustila parlament. Roku 1985 bylo touto vládou změněno koloniální jméno Horní Volta na Burkinu Faso. Další státní převrat následoval roku 1987, když Sankara vyzval k založení jediné socialistické politické strany. To bylo však pro lidovou frontu vedenou kapitánem Blaisem Compaorém příliš. Vojenské komando zavraždilo Sankaru i třináct jeho nejbližších spolupracovníků a připravilo Lidové frontě cestu k moci. O rok později zavedl Compaoré hospodářské reformy podporující soukromý sektor a zahraniční investice.^[4] Ve skutečnosti se však změnilo málo.

Během 90. let došlo k velké akumulaci moci v rukou prezidenta. V květnu 1992 se bídou sužovaná země pokusila o první krok k demokracii konáním voleb, jež však kýženou změnu nepřinesly. V roce 1998 se Compaoré opět dostal do čela státu díky drtivému volebnímu vítězství. Vojenský převrat z roku 2003 byl neúspěšný a tak byl Compaoré zvolen do čela Burkiny Faso i po třetí roku 2005. Jeho vláda byla poznamenána diktátorskými prvky, zejména silnou mocí tajné policie, která sloužila k pronásledování a mučení mnoha odpůrců Compaorého režimu. Dle názoru veřejného mínění a některých lidskoprávních organizací byly volby během jeho vlády silně falšovány.

Na konci října 2014 se proti Compaorého snaze dál vést zemi zvedla vlna nepokojů. Poté, co demonstranti zapálili budovu parlamentu, vyhlásil prezident dočasně výjimečný stav. Compaoré demonstrantům nabídl, že povede po dohodě s opozicí přechodnou vládu, a to až do voleb v roce 2015. To ale protestující odmítli, Compaoré tedy podal demisi. Funkci prezidenta přechodně převzal plukovník Isaac Zida, kterého v této funkci podpořila armáda (původně chtěl tuto funkci převzít náčelník generálního štábu Honoré Traoré, ten ale neměl armádní podporu). Demonstranti ale převzetí prezidentského úřadu armádou odmítli.^[5][6][7]

Krátce po převzetí moci armádou se konala schůzka zástupců armády, opozice, příznivců bývalého prezidenta Compaorého a náboženských a tradičních předáků, kde mělo být dohodnuto složení vlády, která zemi povede do voleb v listopadu 2015. Na schůzce však nedošlo k žádné dohodě.^[8] V polovině listopadu se ale nakonec (pod tlakem ze zahraničí) armáda dohodla s opozicí na vzniku přechodné vlády, v níž by post prezidenta a předsedy Přechodné národní rady (Conseil national du transition) měli civilisté, post premiéra by mohl obsadit představitel armády.^[9] Po této dohodě byl prezidentem jmenován diplomat Michel Kafando,^[10] premiérem se stal dosavadní přechodný prezident Isaac Zida.^[11]

Nová vláda se distancovala od předchozího režimu: rozpustila stranu Congrès pour la démocratie et le progrès, spojenou s bývalým prezidentem^[12], slíbila, že prošetří období vlády Blaise Compaorého a bude vyžadovat jeho vydání (po převratu utekl nejdříve do Pobřeží slonoviny, posléze do Maroka).^[13] Dne 16. září 2015 prezidentská stráž, podporující bývalého prezidenta Compaorého, zajala prezidenta Kafandoa, premiéra Zidu a několik ministrů. Následujícího dne prohlásila státní instituce za zrušené a vytvořila Národní radu pro demokracii v čele s generálem Gilbertem Diendérém. Zbytek armády se však k puči nepřidal a vyzval pučisty, ať složí zbraně. To se stalo 21. září. Při puči zahynulo 10 lidí a více než 100 bylo raněno.^[14]

V listopadu 2015 se uskutečnily volby, ve kterých byl s 53,5 % zvolen prezidentem Roch Marc Christian Kaboré. V roce 2020 byl znovuzvolen.

V lednu 2022 se v zemi uskutečnil další vojenský převrat, vlády se chopil voják Paul-Henri Sandaogo Damiba. Již v září 2022 se uskutečnil další vojenský převrat, ve kterém se vlády chopil 34letý voják Ibrahim Traoré, který se tím stal nejmladší hlavou státu na světě.^[15]

V zemi od roku 2015 probíhá džihádistické povstání. V dubnu 2023 povstalci ovládali asi 40 % území státu.^[16] Stát je jednou z nejchudších zemí na světě. Kromě probíhajícího povstání jsou dalšími vážnými problémy neutěšená sociální situace, negramotnost a vysoká inflace.

Burkinofaská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma vodorovnými pruhy, červeným a zeleným, se žlutou pěticípou hvězdou uprostřed.

Burkinofaský státní znak je tvořen dvěma vzpínajícími se stříbrnými hřebci, držícími mezi sebou malý červeno-zelený štít se zlatou hvězdou uprostřed. Štít a štítonoši překrývají dvě zkřížená kopí, ovinutá v horní části stříbrnou stuhou se zlatým nápisem BURKINA FASO. Dolní část kopí je ovinuta stuhou (také stříbrnou) se zlatým státním heslem Unité Progrès Justice (česky Jednota, pokrok, spravedlnost). Z obou konců spodní stuhy vyrůstá stvol prosa se třemi páry zelených listů a bílým klasem. Mezi štítem a stuhou je mezi kopími stříbrná, rozevřená kniha. Všechny figury jsou položeny na velký francouzský štít.

Burkinofaská hymna je píseň Une Seule nuit (česky Jediná noc) nebo také Ditanye (česky Hymna vítězství). Autorem hudby i textu je někdejší prezident Thomas Sankara.

Stát Burkina Faso leží v Západní Africe. Hraničí se státy: Mali, Niger, Benin, Ghana, Pobřeží slonoviny a Togo. Tento vnitrozemský stát z velké části pokrývá rovinatá, místy mírně zvlněná plošina s výškami 250 – 350 metrů nad mořem. Jde o střední a nižší část Hornoguinejské vysočiny, která zde formuje jakoby jednotlivé vyvýšené ostrovy a směrem na západ strmě spadá do příkopového zlomu Falaise de Banfora. Protékají zde tři řeky: Červená, Bílá a Černá Volta (jediný stálý tok). Na jihozápadě najdeme až 750 metrů vysoké pískovcové tabule s nejvyšším vrcholem Ténakourou (749 m n. m.) a na východě Nigerijskou pánev. V oblasti Sahelu převládá tropické suché podnebí, v jižní části země zase vlhké tropy.^[17] Půda je rozdělena mezi lesy (50 %), pastviny (22 %), ornou půdu (13 %) a ostatní (15 %).

Burkina Faso má dva hlavní typy krajiny:

• Severní, východní a střední část země je typická mírně zvlněnou krajinu, místy prostoupenou několika kopci.
• Jihozápad Burkiny Faso je tvořen pískovcovým masívem, kde se nachází nejvyšší vrchol státu – Ténakourou.

Průměrná nadmořská výška se pohybuje okolo 400 m n. m. a rozdíl mezi nejvýše a nejníže položeným bodem není víc než 600 m n. m. Burkina Faso tedy leží v relativně rovném terénu bez významných převýšení.

• 
  Vodopády u obce Karfiguela na západě země
• 
  Savana v kraji Gbomblora na východě země
• 
  Satelitní pohled
• 
  Vrcholky na jihozápadě země poblíž Fabédougou.

Burkina Faso má především tropické klima se dvěma rozdílnými sezónami. Deštivé období je charakteristické srážkami v rozmezí 600-900 milimetrů a suché období, během kterého vane saharský suchý vítr harmattan. Deštivé období trvá asi čtyři měsíce a je kratší na severu země.

Burkina Faso má tři hlavní klimatické pásy/zóny:^[18]

• Sahelský pás – Oblast suché tropické savany, s nízkými srážkami a vysokými teplotami. Dříve v této oblasti rostlo mnoho stromů, ale dnes ve vyprahlé krajině rostou stromy jen sporadicky. V této oblasti někdy po celá léta neprší, což má za následek různě intenzivní hladomory.
• Súdánsko-sahelský pás – Přechodná zóna mezi oběma hlavními typy je charakteristická především vydatnějšími srážkami.
• Súdánsko-guinejský pás – Tento pás je typický nižšími průměrnými teplotami a deštivějším počasím.

Burkina Faso je rozdělena na 13 regionů, 45 provincií a 301 obcí. Existují následující regiony:

• Boucle du Mouhoun
• Cascades
• Centre
• Centre-Est
• Centre-Nord
• Centre-Ouest
• Centre-Sud
• Est
• Hauts-Bassins
• Nord
• Plateau-Central
• Sahel
• Sud-Ouest

Na území Burkiny Faso trvale žije přes 160 různých etnik. Dominantním etnikem jsou Mossiové (40 %-50 %), kteří odvozují svůj původ od válečníků, kteří na dnešní území přišli v dávné minulosti, dále jsou zde zastoupeni Fulbové (8 %-10 %) či Lobiové (7 %). Asi 50 % z nich vyznává islám, 40 % obyvatel vyznává tradiční africká náboženství a asi 10 % jsou křesťané, hlavně katolíci.^[19] I když je zde úředním jazykem francouzština, obyvatelé mluví také arabsky, nebo místními domorodými jazyky jako je more, mande, pularština a fulbština.

Nejvíce obyvatel žije v jižních oblastech Burkiny Faso, což je také způsobeno každoroční migrací statisíců obyvatel z této oblasti do sousední Ghany a Pobřeží slonoviny za sezónními pracemi. V republice je velmi vysoká negramotnost – 82 %. Asi 80 % obyvatel žije na venkově. Pravděpodobná míra dožití je u mužů 51 a u žen 54 let. Populační přírůstek se pohybuje okolo 3,1 % ročně, na jednu ženu zde připadá více než 6 dětí.

HDP Burkiny Faso se odhaduje na asi 6 miliard dolarů. Ekonomika Burkiny Faso je především založena na zemědělství, farmářství a chovu zvířat.^[20] Burkina Faso měla v roce 2014 paritu kupní síly na obyvatele 1 900 dolarů, to je v přepočtu zhruba 44 200 Kč a nominální na obyvatele 790 dolarů, což je 18 390 Kč. Více než 80 % populace se spoléhá na soběstačné zemědělství, pouze malá část obyvatelstva je zapojena do průmyslu a služeb. Mezi dlouhodobé problémy Burkiny Faso patří vysoce proměnlivé srážky, špatná půda, nedostatek prostředků na rozvoj dopravy a jiné infrastruktury, například telekomunikace. Mezi další problémy patří dále stávající stagnace ekonomiky i přes globální pomoc. Exportní ekonomické zboží rovněž nadále podléhá výkyvům světových cen.

Země má vysokou hustotu osídlení, ale málo přírodních zdrojů a také velmi neúrodnou půdu, která je nevhodná k pěstování. V průmyslu dominují privatizované firmy a organizace. Po devalvaci měny afrického franku v lednu 1994 vláda aktualizovala svůj rozvojový program ve spolupráci s mezinárodními agenturami a ekonomický růst se podstatně zvýšil. Udržování makroekonomického pokroku ale závisí na pokračující nízké inflaci, snižování obchodního deficitu a reformách zaměřených na podporu soukromých investic a firem.

Finanční systém Burkiny Faso představuje až 30 % HDP země a je ovládán především bankovním sektorem, jež řídí až 90 % celkových aktiv finančního systému. Státní bankovní sektor je sám o sobě poměrně rozvinutý, přičemž tři největší banky v zemi drží až 60 % všech aktiv finančního sektoru. V zemi působí jedenáct bank a pět nebankovních finančních institucí. Banky jsou obecně přiměřeně kapitalizovány, ale jsou zranitelné kvůli nestabilitě měny, díky které ceny podléhají významnému kolísání.

Na celkové tvorbě HDP se sektor zemědělství v roce 2005 podílelo 34,4 %, zaměstnává však až 84 % obyvatel.^[21] Burkina Faso je vývozcem skotu (zejména tura domácího) do sousedních zemí. Chov se koncentruje především do oblasti Fulbe, kde se mu věnují především kočovné kmeny. Navzdory vysoké zaměstnanosti v zemědělství je podíl zemědělského sektoru na hrubém domácím produktu (HDP) pouze cca 35% (2012; pro srovnání HPD ze služeb je cca 38%). Nejdůležitější pěstovanou plodinou z hlediska národního hospodářství je bavlna – Burkina Faso je největším africkým producentem této komodity. V roce 2006 se sklidilo rekordních 0,74 mil tun. Země aktivně prosazuje omezení subvencí ze strany USA a evropských zemí, ovšem tyto subvence jsou kritizovány WTO. Ostatní pěstované plodiny: proso, rýže, cukrová třtina, čirok, kukuřice, arašídy, zelenina – obdělávána je ovšem pouze malá část území na jihu země, Burkina Faso má proto problém s dosažením soběstačnosti a nezávislosti na importu surovin. Stát dlouhodobě podporuje pěstování pšenice; první úspěšná sklizeň proběhla v roce 2006. Dobrým vývozním artiklem posledních let se stává mango.

Průmysl se podílí na tvorbě HDP asi 18 %. Nosným odvětvím je těžební průmysl; v posledních dvou letech vláda vydala 370 nových licencí. V roce 2007 má začít těžba ze tří nových dolů (investice kanadských a britských firem) – celková těžba zlata má do tří let růst na 9,4 tun. Dalším těženým kovem je zinek (70 tisíc tun). Výrobní sektor je malý – důležitějšími odvětvími jsou zemědělsko–potravinářský, a textilní. Výrobní podniky v Burkině Faso se potýkají se značnými problémy, zejména díky vysokým cenám ropy a vysokým přepravním nákladům z přístavu v Lomé (Togo) a Tema (Ghana).^[22]

V roce 2012 se v Burkině Faso nacházelo 6 zlatých dolů. Burkina Faso je 3. největším exportérem zlata v Africe. Západoafrické zlato avšak nedosahuje vysoké kvality zlata z Jižní Afriky ^[23]. Současnými největšími odběrateli zlata v zemi jsou společnosti Ghana (78%), brazilská společnost Indústria Metalúrgica (12%) a vláda (10%) ^[24]

Podle ministerstva financí se zlato stalo hlavní exportní komoditou. V roce 2011 Burkina Faso vydělala na obchodě s nerostným bohatstvím cca 127 miliard CFA (247 milionů USD). V letech 2007 až 2011 vynesla produkce 440 miliard CFA, což představuje 64,7 procenta veškerého vývozu a 8 procent HDP. Produkce vzrostla z 23 tun v roce 2010 na 32 tun v roce 2011. Zlaté doly jsou rozmístěny v severních, západních, jihozápadních a centrálních oblastech země.^[25]

Zlatý průmysl Burkiny Faso zaměstnává otrocké dělníky a rozhodně nešetří ani děti. V roce 2013 Americké Ministerstvo práce uvedlo, že těžba zlata se stává ještě výnosnějším průmyslem, což má za následek „zvýšený počet dětí pracujících ve zlatých dolech a tisíce studentů opouštějících školu" ^[26]. Článek z internetového časopisu AllAfrica odhalil, že současný boom v odvětví těžby zlata v zemi za poslední tři roky učinil ze země jednoho z předních afrických producentů. Zpráva ale dále naznačila informace o masovému přílivu nezletilých pracujících. Deník dále uvedl, že až šestileté děti opouštějí školní instituce, aby mohly pracovat v dolech, především z iniciativy jejich rodičů.

Zpráva amerického ministerstva práce z roku 2014 obsahuje seznam zboží vyrobeného dětskou nebo nucenou prací a Burkina Faso je uvedena mezi 74 dalšími zeměmi, kde byly takové pracovní podmínky pozorovány.^[27]

Zinek je, hned po zlatě, druhou nejrozšířenější těženou surovinou, kterou Burkina Faso exportuje do světa. V současné době těžba probíhá především v oblasti Perkoa v centrální oblasti země. Koncentráty zinku jsou přepravovány po železnici do přístavu Abidjan na Pobřeží slonoviny a do přístavu Tema v Ghaně.

Stavební sektor v posledních letech prodělává boom. Vláda s pomocí mezinárodních donorů investovala do výstavby silnic, vodních děl a malých přehrad. Velmi ambiciózní je projekt přestavby hlavního města.^[20] 

Burkina Faso dosáhla pozoruhodných výsledků v odvětví vodního hospodářství a hygieny, které Světová banka podporuje již více než 15 let. V červnu 2018 schválila Světová banka bezprecedentní financování ve výši 300 milionů USD zaměřené na zlepšení přístupu, udržitelnosti a účinnosti vodohospodářských a hygienických služeb v městských a venkovských oblastech, z čehož nakonec bude mít prospěch 2,4 milionu lidí.^[28]

Na tvorbě HDP se podílí 39,6 %. Burkina Faso má malý finanční sektor (8 větších komerčních bank, 3 pojišťovací ústavy). Turistický potenciál není využíván – větší návštěvnost je registrována v období Festpaco (největší africký filmový festival), národního dne kultury a mezinárodní výstavy řemesel (SIAO).

Zpráva Světové banky z prosince 2018 naznačuje, že bavlna se stala nejdůležitější tržní plodinou. Vývoz zlata je také v rámci 21. století na vzestupu- spolu s manganovou rudou a zinkem se jedná o nejvýnosnější zdroje nerostného bohatství v zemi. V roce 2017 se ekonomický růst zvýšil na 6,4 % (oproti 5,9 % v roce 2016), hlavně díky produkci zlata a zvýšeným investicím do infrastruktury. Růst spotřeby spojený s růstem mezd rovněž podpořil ekonomický růst. Inflace v roce 2018 zůstala nízká, 0,4 %, ale veřejný schodek vzrostl na 7,7 % HDP (vs. 3,5 % v roce 2016). Vláda nadále pokračuje v získávání finanční pomoci a půjček na splácení státního druhu. Světová banka uvedla, že ekonomický výhled zůstane v krátkodobém a střednědobém výhledu příznivý, ačkoliv neschopnost půjčky a zakázky splácet by mohlo mít negativní dopad do budoucna. Mezi rizika patří vysoké ceny dovozu ropy a nižší ceny vývozu bavlny a zlata, ale také například teroristické hrozby nebo stávky pracovní síly.^[28]

Tabulka hrubého domácího produktu, odhad MMF v milionech afrických franků (CFA).^[29]

Pro srovnání kupní síly je 1 americký dolar směňován za 470,70 afrických franků. Průměrné mzdy v roce 2009 činily 0,56 USD pro člověka za hodinu.

HDP na obyvatele^[30] Burkiny Faso vzrostl v šedesátých letech o 13% a v sedmdesátých letech dosáhl maximálního růstu 237%. To se však ukázalo jako neudržitelné a růst se v osmdesátých letech následně snížil na 23%. Nakonec se v devadesátých letech snížil o 37%. Průměrné mzdy v roce 2007 se pohybují kolem 2 až 3 dolarů za den.

Přestože je Burkina Faso znevýhodněna domácí ekonomikou s extrémním nedostatkem zdrojů, zůstává oddána programu strukturálních úprav (Structural adjustment programs - SAPs), který zahájila v roce 1991. Tím se z velké části zotavila z devalvace CFA v lednu 1994, s tempem růstu v roce 1996 5,9%.

Mnoho obyvatelů Burkiny Faso migruje za prací do sousedních zemí. Burkina Faso se pokouší zlepšit ekonomiku rozvojem nerostných zdrojů, zdokonalením své infrastruktury, zvýšením produktivity a konkurenceschopnosti zemědělského i živočišného sektoru a stabilizací dodávek a cen obilovin.

Zemědělské hospodářství je i nadále vysoce citlivé na kolísání dešťových srážek. Většina populace se živí jako soběstační farmáři, kteří se potýkají s problémy klimatu, erozí půdy a stagnací základních technologií. Základními plodinami jsou proso, čirok, kukuřice a rýže. Nejvýnosnější komodity jsou bavlna, podzemnice olejná, karite (bambucké ořechy) a sezam.

Správa spolku Africké rozvojové banky z roku 2018 konstatovala, že země: „více investuje do sociálních služeb, což ovšem přispívá k celkovému deficitu“. Predikce z roku 2018 dále naznačila, že se schodek rozpočtu sníží na 4,8% HDP v roce 2018 a na 2,9% v roce 2019. Veřejný dluh související s Národním plánem hospodářského a sociálního rozvoje byl v roce 2017 odhadován na 36,9% HDP.^[31]

Centra průmyslu, který je stále v zárodečné fázi, se nachází především v Bobo-Dioulasso, Ouagadougou, Banfora a Koudougou. Výroba je omezena na zpracování potravin a textilu. Tyto komodity jsou ovšem silně chráněny cly a poplatky. Některé továrny jsou v soukromém vlastnictví a jiné jsou privatizovány. Využitelné přírodní zdroje Burkiny Faso jsou velice omezené, ačkoli na vzdáleném severovýchodě se nachází ložiska manganové rudy a zinku. Těžba zlata od poloviny 80. let 20. století výrazně vzrostla a je spolu s bavlnou předním zdrojem zisku z exportního obchodu. Od roku 2009 je zlato nejdůležitějším exportním artiklem; V roce 2013 bylo 72% příjmů z vývozu získáno vývozem zlata, přičemž většina výnosů směřovala ze zahraničí (zejména z Kanady). Zlato se těží po staletí a je jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmů v zemi. Kanadská společnost Orezone vidí velký potenciál v ložiscích zlata Burkiny Faso.^[32]

Těžba manganu má být v budoucnu rozšířena. Doprava do míst těžby je obzvláště problematická; ložiska jsou převážně na severu, který je z hlediska infrastruktury špatně rozvinutý. Plánované rozšíření jediné železniční tratě Burkina Faso do dolů Tambao nebylo nikdy dokončeno. Těžba zlata se avšak stala hybnou silou hospodářského růstu, který se však v letech 2014/15 zhroutil v důsledku poklesu cen zlata a bavlny. Podle zprávy amerického ministerstva práce z roku 2014 je však zlato i bavlna uvedeno jako zboží vyrobené převážně dětskou prací a nucenými pracemi.^[27]

Země má kolem 15 000 km silnic, z toho je zhruba 4800 km asfaltovaných. Železnice vede z města Kaya (přes Ouagadougou a Bobo-Dioulasso) do Abidjanu, avšak krádeže a přepadení jsou zde na denním pořádku. Podél této železnice také leží téměř všechna velká burkinská města. Mezinárodní letiště je v Ouagadougou a Burkina Faso má pravidelné spojení linkou Air France a Brussels Airlines. Místní společnost Air Burkina zajišťuje spojení do některých okolních západoafrických zemí.^[33]

Telekomunikační síť je velmi řídká – přípojku má zhruba 100 000 účastníků. Naopak rychle roste počet mobilních telefonů, které má kolem 500 000 účastníků. Vláda chce povzbudit rozvoj telekomunikací privatizací státní telekomunikační společnosti ONATEL. 51 % akcií bylo v roce 2006 prodáno Maroc Telecom. V Burkině Faso působí tři operátoři mobilních sítí.^[33]

Pouze 1 % energetických potřeb obyvatel je kryto elektrickou energií (91 % je kryto tradičními palivy-dřevným uhlím atd.). Vyrábí se asi 400 MW elektrické energie, z toho 76 % v tepelných/generátorových elektrárnách a 24 % v malých vodních elektrárnách. Elektřina je dostupná pouze ve velkých městech (7 % území je elektrifikováno). Monopolním výrobcem a distributorem je státní společnost Sonabel.^[33]

Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.

Burkina Faso je prezidentská republika, kde prezident plní funkci jak hlavy státu, tak předsedy vlády. Exekutivní moc je vykonávána vládou. Legislativní moc má jak parlament, tak také vláda. Soudní moc je nezávislá na vládě a parlamentu. Prezidentem byl Blaise Compaoré, předsedou vlády byl Tertious Zongo, zvolený roku 2007. Prezident je volen na 7 let, s neomezeným množstvím následujících mandátů. Předseda vlády je vybírán prezidentem a musí být schválen parlamentem.

Roku 1990 svolala Národní fronta první národní kongres, který ustanovil komisi, jež měla vytvořit ústavu. Ta byla schválena v referendu roku 1991. Následujícího roku byl za prezidenta hladce zvolen Blaise Compaoré díky bojkotu voleb ze strany opozice. Opozice se však aktivně účastnila následných voleb do parlamentu a strana ODP/MT získala většinu křesel v parlamentu.

Současný vládní systém zahrnuje silný prezidentský úřad, předsedu vlády, radu ministrů dohlížející na prezidenta, dvoukomorové národní shrom��ždění a soudní moc. Legislativa a soudní moc jsou nezávislé, ale stále zůstávají náchylné k vnějším vlivům.

V roce 1995 se v Burkině Faso konaly první pluralitní volby do obecních zastupitelstev. Kromě několika výjimek byly volby shledány bezúhonnými a svobodnými místními organizacemi ochraňujícími lidská práva. Vládnoucí strana ODP/MT získala 1100 křesel z 1700 možných.

V únoru 1996 se vládní ODP/MT sloučila s několika malými opozičními stranami a vytvořila Kongres pro demokracii a pokrok (CDP). Zbylé opoziční strany se připravovaly na další volby, které se konaly roku 1997 a 1998 (parlamentní a prezidentské). Roku 1997 získal CDP v parlamentu 101 z 111 možných křesel. Do r.2014 byl Kongres pro demokracii a pokrok u moci v čele s Blaisem Compaorém. Ten rezignoval po protestech 31. října 2014. / VIZ výše odstavec Současnost.

Burkina Faso je nábožensky rozmanitá země. Dominantním náboženstvím je islám. Podle statistik se 63,2 % populace hlásí k islámu.^[34] Většina muslimů v Burkině Faso jsou sunnitští muslimové, kteří následují Malíkovskou právní školu (tzv. Malíkovský mazhab)^[35] ovlivněnou súfismem. Šíitská forma islámu má v zemi také malé zastoupení. Značný počet sunnitských muslimů se ztotožňuje s řádem Tijaniyah. Římských katolíků je 24,6 %, protestantů 6,9 %. Tradiční africká náboženství vyznává 4,2 % obyvatel.^[34] Mnoho lidí praktikuje islám nebo křesťanství spolu s některým z tradičních náboženství (vícečetná náboženská identita), případně jejich synkretismus.^[36]

• Hnutí za národní osvobození

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Burkina Faso na Wikimedia Commons
• Průvodce Burkina Faso ve Wikicestách
• Slovníkové heslo Burkina Faso ve Wikislovníku
• Kategorie Burkina Faso ve Wikizprávách
• Umění v Burkině Faso
• Informace o Burkina Faso, fotogalerie a tipy na výlet – česky
• Radio Impuls: Cestování s Jiřím Kolbabou - 21.12.2008^{[nedostupný zdroj]}
• Burkina Faso - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-04. (anglicky) 
• Burkina Faso (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky) 
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Burkina Faso Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky) 
• Bureau of African Affairs. Background Note: Burkina Faso [online]. U.S. Department of State, 2011-07-25 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-09. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Burkina Faso [online]. Rev. 2011-07-07 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-06. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Akkře. Souhrnná teritoriální informace: Burkina Faso [online]. Businessinfo.cz, 2008-11-10 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. 
• DESCHAMPS, Hubert Jules, a kol. Burkina Faso [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 

Státy a území v Africe
Nezávislé státy	Alžírsko • Angola • Benin • Botswana • Burkina Faso • Burundi • Čad • Džibutsko • Egypt • Eritrea • Etiopie • Gabon • Gambie • Ghana • Guinea • Guinea-Bissau • Jihoafrická republika • Jižní Súdán • Kamerun • Kapverdy • Keňa • Komory • Konžská demokratická republika • Konžská republika • Lesotho • Libérie • Libye • Madagaskar • Malawi • Mali • Maroko • Mauricius • Mauritánie • Mosambik • Namibie • Niger • Nigérie • Pobřeží slonoviny • Rovníková Guinea • Rwanda • Senegal • Seychely • Sierra Leone • Somálsko • Středoafrická republika • Súdán • Svatý Tomáš a Princův ostrov • Svazijsko • Tanzanie • Togo • Tunisko • Uganda • Zambie • Zimbabwe
Teritoria, kolonie a závislá území	Francie: (Mayotte • Réunion • Roztroušené ostrovy) Itálie: (Pantelleria • Pelagické ostrovy) Jemen: (Sokotra) Portugalsko: (Madeira) Španělsko: (Ceuta • Kanárské ostrovy • Melilla • Španělské severoafrické državy) Spojené království: (Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha) Maroko: (Západní Sahara)
Územní celky se sporným mezinárodním postavením	Saharská arabská demokratická republika • Somaliland