České předložky

Článek české předložky pojednává o předložkách v češtině. Předložky jsou neohebné slovní druhy, která samy o sobě nejsou větnými členy. Plného významu nabývají pouze ve spojení s podstatnými jmény, přídavnými jmény, zájmeny a číslovkami.

Předložky dělíme na vlastní (též primární), které nemohou zastávat funkci jiného slovního druhu (např. do, v, před) a nevlastní (též sekundární), které mohou být podle souvislosti i jiným slovním druhem (např. během, blízko).

Nemohou zastávat funkci jiného slovního druhu. Dělí se na:

• neslabičné – např. z (2. p.), s (7. p.),
• slabičné – např. po, před, na.

Mohou být i jiným slovním druhem než jen předložkou (jel kolem – příslovce, jel kolem domu – předložka). Vznikly z jiných slovních druhů a ustálených frází.

• Stabilizované
• deadverbiální – vzniklé z příslovcí, např. skrz
• transadverbiální – vzniklé z příslovcí, jež byly původně podstatnými jmény, např. doprostřed, dovnitř, navrch, …
• konadverbiální – znějící stejně jako příslovce, např. kromě, mimo, naproti, …
• desubstantivní – vzniklé z podstatných jmen
  • jednočlenné – např. zásluhou Pavla se nám to podařilo.
  • dvojčlenné – v důsledku špatného počasí
  • trojčlenné – se zřetelem k těmto událostem
• deverbativní – odvozené od sloves, např. předpisy platí počínaje novým školním rokem, nehledě na závažnou situaci jsme tam šli
• depronominální – od zájmen, např. co do zkušenosti
• deprepozicionální – spřežky vznikající z primárních předložek, např. vykoukl zpod stolu

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

České předložky se pojí vždy s určitými pády jmen. Nikdy se nepojí s nominativem (1. pádem), který se primárně používá k vyjádření podmětu. Výjimku tvoří předložky cizího původu (kontra, versus atd.). Žádné předložky se též nepojí s vokativem (5. pádem), který se používá k oslovování. Naopak lokál (6. pád) se na rozdíl od ostatních pádů používá vždy ve spojení s předložkou. Některé předložky se pojí s více pády, přičemž se různými pády vyjadřují různé významy – typicky např. rozlišení místa a směru (na stole x na stůl).

od – odstup od něj

z – kouř z komínu

z – z police^[1][2]

do – do bytu, čekat do tří

bez – bez dcerky neodejdu

krom(ě) – kromě něj tam byla i ona

místo – místo tebe hrál náhradník

podle – podle normy

podél/kolem – šel kolem stolu

okolo – tráva okolo studny

u – u stolu

vedle – na té fotce stojí Lucie vedle Moniky

během – během prázdnin

pomocí – pomocí klacku ho dostali z bažiny

stran – domluvit se stran ceny

prostřednictvím – informovat prostřednictvím televizního zpravodajství

za – bylo to za války

vinou – vinou požáru jsme přišli o všechno

k – jdu k tobě

(na)proti – být proti návrhu, je to naproti lékárně

oproti – oproti teoriím věřím faktům

kvůli – udělej to kvůli mně

díky – díky němu máme své peníze zpět

vůči – vůči němu to není zdvořilé

pro – udělal to pro mne

za – kandidoval za demokraty, 1 porce za 5 korun

před – vynes to před dům

mimo – všichni mimo tebe, mimo terč, mimo provoz

na – dej to na stůl

pod(e) – hodit pod stůl

nad(e) – pověsit nade dveře

mezi – umístit mezi okna

skrz(e) – projít skrze zeď

přes – muž přes palubu!

o – zvýšit o 1 stupeň, zápas o 3. místo

po – být po kolena ve vodě

v – věřit v Boha

o – mluvit o tom

na – ležet na stole

v – ruka v rukávu

po – po obědě, jdu po schodech

při – při obřadu, stůj při mně

s – s tebou

za – stát za rohem, kdo za tím je?

před – přímo před tebou, před mnoha lety, uniknout před pronásledovateli, varovat před ním

pod – ležet pod postelí

nad – viset nad pohovkou

mezi – nacházet se mezi póly

Z důvodu snadnější výslovnosti se někdy předložky vokalizují, tj. za předložku se vkládá samohláska -e (případně -u). Přítomnost či nepřítomnost vokalizace je poměrně složitý a málo pravidelný jev, který ovlivňuje řada jazykových i mimojazykových faktorů - např. hlásková skladba, ustálenost spojení, pád slova, ale i věk, vzdělání či lokalita mluvčího.^[3]

Vokalizace předložek má následující funkce:

• snadnější výslovnost celku
• lepší srozumitelnost
• zdůraznění

Na základě toho lze vysledovat určitá pravidla, či spíše tendence, které se ve vokalizaci projevují:

• neslabičné předložky se vokalizují častěji než slabičné - přes zahradu, ale se zahradou. Vokalizace se týká pouze předložek vlastních.
• čím méně je slovo obvyklé (a může tedy snadněji dojít k nedorozumění), tím častěji dochází k vokalizaci předložky
• v ustálených spojení se obvykle ustálí i vokalizace či nevokalizace předložky - srv. ustálené spojení ve prospěch a neustálené spojení v prospěchu
• k vokalizaci častěji dochází na začátku věty a v rématu
• čím delší souhlásková skupina stojí na začátku slova, tím častěji dochází k vokalizaci
• pokud slovo začíná samohláskou, k vokalizaci nedochází - z očí, přes úval
• pokud na začátku slova stojí souhláska, která je shodná s poslední hláskou předložky, nebo s ní tvoří znělostní pár:
  • u neslabičných předložek dochází k vokalizaci vždy - se sedmou, ze sadů, ke gekonovi, ve váze. Jedinou výjimkou je spojení s sebou (které se ovšem vyslovuje bez předložky). Přitom pokud slovo začíná na š-, ž- a částečně i ř-, předložky s a z projevují rovněž tendenci k vokalizaci (jako kdyby slovo začínalo hláskou znělostního páru) - se šunkou, se životem, utržený ze řetězu. To platí zejména v případech, kdy by nevokalizovaná podoba z důvodu asimilace znělosti znejasňovala význam spojení - z šesti zní stejně jako s šesti.
  • u slabičných k vokalizaci obvykle nedochází - od doktora, přes sad; vokalizace se může objevovat u složitějších souhláskových skupin - bez zvuku i beze zvuku, pod dvorem i pode dvorem.
• pokud na začátku slova stojí souhlásková skupina o třech a více souhláskách (přičemž první z nich není shodná s poslední hláskou předložky, ani s ní netvoří znělostní pár):
  • neslabičné předložky se obvykle vokalizují. To platí zejména tehdy, pokud součástí souhláskové skupiny není slabikotvorné -r- či -l- - ve stromě, ale v zrcadle, ke skřetům, ale k vlkům
  • slabičné předložky se obvykle nevokalizují - přes prsa, před pstruhem.
• pokud slovo začíná souhláskovou skupinou o dvou souhláskách, je vokalizace značně rozkolísaná, často lze užít obě varianty. K vokalizaci dochází u neslabičných i slabičných předložek pravidelně před zájmeny všechen a já - přese všechno, pode mnou. Obvyklá je vokalizace také v případě, že druhá hláska souhláskové skupiny je shodná se zakončením předložky - ve dveřích, ke skoku. Ostatní případy jsou nepravidelné - k studentům i ke studentům, v tváři i ve tváři, v třetí i ve třetí, z hrachu, ale ze hry, před dvojicí, ale přede dveřmi, bez starostí, ale beze studu.

Vokalizace se realizuje pomocí hlásky -e. Jedinou výjimkou je předložka k, která se může objevovat také v podobě ku, a sice v následujících případech:^[4]

• pokud vyjadřuje poměr - pět ku jedné
• u některých slov, začínajících na p - blížil se ku Praze, bude mi to ku prospěchu
• v některých dalších ustálených spojeních - sportem ku zdraví

Některá osobní zájmena mají v některých pádech více tvarů; po předložkách je možné používat pouze některé z nich. Po předložkách se nepoužívají tvary osobních zájmen začínající j- (ji, jí, jeho, jehož, apod.) ani krátké tvary zájmen (mě, mi, tě, ti, se, si).^[5]

Kombinaci některých zájmen a předložek lze vyjádřit jedním slovem: na něj → naň, za něj → zaň, o něj → oň, pro něj → proň,^[6] o co → oč, za co → zač, na co → nač; tato spojení jsou knižní.

Jedním z typografických pravidel v češtině je neponechávání neslabičných (jednoznakových) předložek na konci řádku, ale jejich spojení s následujícím slovem nezlomitelnou mezerou.

• KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4. 
• ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-133-5. 
• KOMÁREK, Miroslav; KOŘENSKÝ, Jan; PETR, Jan, 1987. Mluvnice češtiny. 2. vyd. Svazek 2. Praha: Academia. 

• Seznam latinských gramatických pojmů