Staniční zabezpečovací zařízení

Staniční zabezpečovací zařízení, označované také jako stavědlo,^[1] je železniční zabezpečovací zařízení, které zabezpečuje jízdy vlaků a posunových dílů v dopravnách s kolejovým rozvětvením, například ve stanicích či odbočkách.^[2]

Za vývojem staničních zabezpečovacích zařízení stálo především vyřešení vztahu mezi polohou výhybek a návěstidel pro současně zakázané vlakové cesty, další úlohou byla možnost dát strojvedoucímu návěst povolující jízdu. V ranné fázi provozu na železnici byly jednotlivé prvky (výhybky, návěstidla) obsluhovány železničními zaměstnanci přímo na místě, což vyžadovalo jejich pohyb po celé stanici.^[3]

Postupně bylo zaváděno centrální stavění, které umožňovalo obsluhu prvků v kolejišti z jednoho místa ve stanici. To vedlo ke vzniku centrálních mechanických stavědel s logickými závislostmi pomocí mechanických registrů. Prvky v kolejišti byly ovládány mechanicky, ruční síla obsluhujících pracovníků byly přenášeny pomocí táhel, drátovodů, lanek či řetězů, informace byly strojvedoucím předávány pomocí mechanických návěstidel.^[3]

Centrální mechanická stavědla se ukázala jako obtížně použitelná pro velké stanice. Tento problém se podařilo vyřešit pomocí hradlové vložky, kterou vynalezl v 2. polovině 19. století Carl Ludwig Frischen. Ta umožnila elektricky propojit několik mechanických stavědel (umístěných zpravidla u každého zhlaví stanice, tj. dvě u jednoduchých stanic). Tak vznikla elektromechanická zabezpečovací zařízení, která zpočátku zachovala mechanický přenos síly k prvkům v kolejišti.^[3]

Na konci 19. století začaly být zaváděny elektromotorické přestavníky výhybek, na počátku 20. století se objevila první světelná návěstidla a byly také vynalezeny kolejové obvody k detekci obsazenosti koleje železničními vozidly. Tyto vynálezy vedly ke konstrukci elektrodynamických stavědel, kde jsou závislosti řešeny kombinací mechanických a elektrických principů, ovládání venkovních prvků již bylo ve velké míře řešeno elektricky.^[3]

Dalším vývojovým krokem byla reléová stavědla. První se objevila ve 30. letech 20. století, např. v Československu bylo první takové staniční zabezpečovací zařízení aktivováno v roce 1950 ve stanici Chrast u Chrudimi. U těchto zařízení jsou již všechny závislosti elektrické, rovněž venkovní prvky se ovládají výhradně elektricky.^[3]

Další vývoj směřoval k náhradě elektromechanických relé elektronickými prvky, což vedlo k nasazení výpočetní techniky, která zajišťuje bezpečné rozhodovací úlohy. V těchto systémech označovaných jako elektronická stavědla jsou jízdy vlaků zabezpečovány v na sobě nezávislých paralelních větvích, kdy jakákoliv porucha jedné z větví nesmí způsobit nebezpečný stav.^[4]

První elektronické stavědlo bylo nasazeno firmou Ericsson v roce 1978 v Göteborgu,^[4] prvním skutečně elektronickým stavědlem v Česku bylo zařízení SZZK-98 firmy Starmon, které bylo aktivováno 21. prosince 1996 ve Slatiňanech.^[5][6]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu staniční zabezpečovací zařízení na Wikimedia Commons