Východní blok

Východní blok držel pohromadě na čtyřech základech:

• politicko-ideologicky prostřednictvím aliance komunistických stran, Komunistického informačního byra založeného v roce 1947,
• ekonomicky prostřednictvím Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), založené v roce 1949,
• vojensky prostřednictvím Varšavské smlouvy založené v roce 1955,
• vytváření společného povědomí, jako je například výuka ruštiny jako prvního cizího jazyka ve školách nebo koordinovaná sportovní politika.

Pokud se týká ekonomiky, bylo pro východní blok charakteristické plánované hospodářství. Veškerá výroba byla plánována z centra, to ale vedlo ke zpomalování jejich rozvoje. Například ještě v roce 1950 bylo HDP na hlavu v­ ČSR vyšší než v Rakousku, dokonce bylo uváděno, že těsně po 2. světové válce Rakousko zaostávalo za ČSR o 28 let. V roce 1989, po čtyřiceti letech plánovaného hospodářství, dosahovalo československé HDP už jen 58 % Rakouska. Státy na území západního bloku (kam spadalo i Rakousko) měly tržní hospodářství, respektive kapitalismus, a prosperita zde rostla (např. vývoj HDP nebo HDI na hlavu).^[1]

•   Albánie (Albánská lidová republika); do roku 1956
•   Bulharsko (Bulharská lidová republika)
• Československo  Československo (Československá republika (1948–1960) a Československá socialistická republika)
•   Maďarsko (Maďarská lidová republika)
• Polsko  Polsko (Polská lidová republika)
•   Rumunsko (Rumunská lidová republika a Rumunská socialistická republika)
• Sovětský svaz  Sovětský svaz (Svaz sovětských socialistických republik)
•   Východní Německo (Německá demokratická republika)

Do východního bloku některé socialistické země nepatřily, například Albánie a Jugoslávie - SFRJ. Ty přímo nepodléhaly vlivu SSSR nebo se z něj vymanily.

Albánie byla součástí východního bloku pouze do roku 1956, kdy se albánská politika přeorientovala na Čínu. Byl to důsledek roztržky mezi SSSR a Čínou. Následně vládnoucí Albánská strana práce (Partia e Punës e Shqipërisë, zkráceně PPSH) označila Chruščovovy reformy za revizionismus. V roce 1977 se Albánie rozešla i s Čínou a dostala se do úplné izolace.^[2]

Jugoslávie byla od roku 1946 oficiálně socialistickou zemí, ale od roztržky v roce 1949 se hospodářsky ani kulturně neorientovala na SSSR.^[3] I když vztahy se Sověty se později zlepšily, spolupracovala Jugoslávie i poté se západní Evropou, nikoli pouze s východní. Země byla oficiálně neutrální, odmítala dělení světa na dva bloky supervelmocí a pomáhala založit Hnutí nezúčastněných zemí. Západní státy nicméně řadu států z tohoto hnutí obviňovaly, že de facto jsou členy bloku východního. Platilo to zvláště pro Kubu, která ovšem na druhou stranu často kupříkladu vojensky zasahovala v zemích třetího světa proti sovětské vůli.

V Evropě se pojmem východní blok často označovaly jen evropské komunistické země (Východní Německo, Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a dočasně i Albánie). Východní blok ale zahrnoval i řadu zemí v Asii (Mongolsko, Laos, Vietnam, Kambodža, Severní Korea, před roztržkou v roce 1961 i Čína), Americe (Kuba, Grenada) či Africe (zejména Etiopie). Nebylo to však vždy tak, že všem těmto státům jednoznačně dominoval Sovětský svaz. Existovaly i lokální hegemoni, například Vietnam měl silný vliv v Kambodži.

Pojem východní blok byl někdy užíván jako synonymum pojmu „druhý svět“, který určoval míru rozvinutosti. Marx-leninské režimy však krátkodobě vznikly i v málo rozvinutých zemích třetího světa (Jemen, Kongo, Mosambik, Benin, Angola).

V zemích východního bloku měl Sovětský svaz ideologickou a mocenskou převahu a ostatní země se nacházely v podřízeném postavení. V těchto zemích vládly komunistické strany nebo strany podobného charakteru, které byly řízeny z Moskvy komunistickou stranou SSSR. Sovětský svaz se od roku 1945 snažil na základě komunistické ideologie a internacionální pomoci centralizovat moc ve východním bloku. Jeho snahou bylo, aby tyto země kopírovaly sovětskou zahraniční i hospodářskou politiku. Na poli hospodářském byla založena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a na poli vojenském Varšavská smlouva. Obě tyto organizace měly sídlo v Moskvě a jejich posláním bylo chránit bratrské země před imperialistickým západem.

Vztahy zemí východního bloku procházely různými vývojovými stádii. V 50. letech to bylo totální podřízení sovětským zájmům, které se postupně začalo uvolňovat pod tíhou světových i vnitřních událostí a snahou jednotlivých zemí po samostatnější politice. Jednotný model socialistické politiky a totožnost názorů vládnoucích komunistických stran tak nebylo možné do důsledku naplnit. Každá země procházela svým specifickým vývojem a postupně se snažila vymanit z vlivu SSSR. Nejprve to byla Albánie a Jugoslávie, posléze Maďarsko, Československo a Polsko.

Sovětské vedení neváhalo sáhnout k nátlaku nebo k vojenské intervenci, pokud usoudilo, že jsou ohroženy jeho zájmy. Země východního bloku snažící se dělat vlastní politiku musely očekávat tlak sovětského vedení nebo dokonce vojenskou akci. Leonid Iljič Brežněv zavedl doktrínu, že při ohrožení věci socialismu v jedné zemi, jsou ostatní bratrské země povinny přispěchat jí na pomoc. Stalo se tak v NDR v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956, v Československu v roce 1968; ohroženo vojenskou akcí bylo i Polsko v roce 1981.

V Československu a i dalších zemích byl pro východní blok používán termín bratrské nebo spřátelené země. Především v období pražského jara 1968, při invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a v následném období normalizace vyzníval tento termín velmi ironicky. Oficiálně byla invaze později nazývána pomocí armád bratrských zemí.

Nakupené problémy ve vztazích mezi bratrskými zeměmi a zaostávání hospodářství nakonec vedly k pádu komunismu a k rozpadu východního bloku. Ten se začal rozpadat na konci 80. let v souvislosti s procesem perestrojky a glasnosti zavedeným v SSSR Michailem Sergejevičem Gorbačovem. To podřízeným zemím otevřelo cestu k odtrhnutí se z vlivu SSSR. Jednotlivé socialistické režimy se postupně hroutily a sovětský blok se rozpadl současně s pádem komunismu během roku 1989.

Pád komunismu v Evropě (1989) východnímu bloku uštědřil definitivní ránu. Znamenal rozpad Varšavské smlouvy, RVHP a nakonec i Sovětského svazu (1991). Některé země si komunistické režimy nicméně ponechaly, ať už tužší (KLDR, Kuba, Laos) nebo s částečným tržním hospodářstvím (Vietnam, Čína).

V souvislosti s úvahami o nové studené válce někteří politologové hovoří o novém východním bloku shromážděném kolem Ruska a Číny (Venezuela, Sýrie, Írán, Srbsko).

Po rozpadu východního bloku v letech 1989 až 1990 se začal používat pojem střední a východní Evropa (zkratkou též CEE, z anglického Central and Eastern Europe).^[4][5] Mezi těmito zeměmi dále probíhá spolupráce vlád a jejich organizací, neziskových organizací a ekonomická spolupráce na státní úrovni i mezi obchodními společnostmi.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ostblock na německé Wikipedii a Eastern Bloc na anglické Wikipedii.

• Pád komunismu v Evropě
• Rada vzájemné hospodářské pomoci
• Varšavská smlouva

• Candid – fotografie východního bloku září-prosinec 1991, v posledních měsících SSSR
• Fotografický projekt „Východní blok“ zkoumá specifika a odlišnosti života v totalitní a posttotalitní společnosti, je rozdělen do kapitol věnovaných jednotlivým východoevropským státům – Slovensku, Polsku, Česku, Maďarsku, bývalé Německé demokratické republice a bývalé Jugoslávii.