Složenina

V češtině se nejčastěji tvoří dvouslovné složeniny, a to především podstatná jména (slovotvorba) a přídavná jména (slovotvorný), méně často slovesa (blahořečit) a příslovce (širokoúhle).

Složeniny v češtině rozdělujeme^[kdo?] na:^[zdroj?]

• nepravé (spřežky)
• pravé

Vymezení a rozsah kompozice vlastní a nevlastní nejsou ve všech pojetích a u všech autorů shodné. V užším významu se za nevlastní kompozici chápe pouhé splynutí slov včetně zachování původního sledu z motivujícího syntaktického spojení,^[2] v širším významu také spojování slovotvorných základů bez formálních změn a bez spojovacího vokálu, přičemž se připouští změna pořadí komponentů.^[3][4] Ze synchronního hlediska je totiž přední člen shodný s příslušným tvarem slova z motivujícího syntagmatu (zemětřesení, liduprázdný) pouze alternativou k přednímu členu kompozit vlastních připojenému konektem (hvězdotřesení, vzduchoprázdný) a konekt i koncovka (gramatický morfém prvního členu) plní obdobnou delimitačně-spojující funkci.^[5]

Nevlastní skládání úplných slov nebo slovních tvarů bez konektu a s jejich pevným pořadím je také někdy označováno jako juxtapozice, tento pojem obecně v různých oborech označuje formy, v nichž chybí operátor, který se v nich typicky vyskytuje.^[6]

Nepravé (neboli nevlastní) složeniny lze rozdělit na samostatná slova beze změny jejich podoby a zpravidla i beze změny významu: žáruvzdorný, chvályhodný; zvláštním druhem jsou tzv. příslovečné spřežky, tedy příslovce, vzniklá splynutím předložky se jménem: nahoru, dokonce, vtom.

Pravé (neboli vlastní) složeniny nelze rozdělit na jednotlivá slova.^[zdroj?] První část složeniny nemůže existovat samostatně, někdy ani druhá část: vodoléčba, velkovýroba, vodoměr, dějepis. Jednotlivé výrazy mohou být spojeny spojovacím morfémem (interfixem), : vod-o-vod, osm-i-veslice, nebo jsou napojeny bezprostředně: dvoj-dobý.

Jednotlivá slova složeniny mají mezi sebou vztah jako větné členy, buď jsou tedy spojeny souřadně, nebo je jedna část podřazena druhé.^[zdroj?] Při souřadném spojení převládá vztah slučovací (severozápad, sladkokyselý),^[zdroj?] někdy jde o jiný vztah (česko-německý slovník, prusko-rakouská válka).

Při podřadném spojení jeden člen určuje členství druhého členu, např.:

• velkovýroba – velká výroba – přívlastek
• vodoměr – měří vodu – předmět
• horolezec – leze na hory – příslovečné určení místa

Milena Krobotová rozlišuje:^[1]

• složeniny nevlastní (spřežky), vzniklé pouhým spojením slovních tvarů: pravdě-podobný, země-koule
• složeniny vlastní, vzniklé spojením slovních základů (děje-pis, vodo-pád, tlako-měr, oka-mžik) nebo spojením alespoň jednoho slovního základu a jednoho slovního tvaru (samo-obsluha, malo-město, býlo-žravec). Vlastní složeniny se pak dělí na typy podle syntaktického vztahu a poměru spojení slov, která jsou předpokládaným základem složeniny, např.:
  • složeniny slučovací (leso-step, červeno-bílý)
  • složeniny predikační (listo-pad, Hrom-burác)
  • složeníny předmětové (vodo-vod)
  • složeniny doplňkové (samo-uk)
  • složeniny přívlastkové (velko-město)
  • aj.

Složeniny mohou být různých slovních druhů. Některé mohou vzniknout kombinovaným způsobem, tedy zároveň skládáním i odvozováním (dřevo/rub-ec, vodo/měr-ka).^[1]

Hybridní složeninou se rozumí složenina prvků různého původu: typicky slov domácích a přejatých, ale též například slov přejatých z různých jazyků (například jeden základ z latiny, druhý z řečtiny). Za skladebné prvky složeniny se v tomto případě považují nejen slovní základy, ale i předpony a přípony. Například slovo subdodávka nebo houslista kombinují cizí předponu nebo příponu s domácím základem, slovo houslista, slova autdoprava nebo vzduchotechnik kombinují základy různého původu. Ovšem míra zdomácnění přejatých cizích slov se pohybuje v celé škále a řada takto užitých slovník základů má již mezinárodní charakter, a tedy posuzování hybridnosti není jednoznačné.^[7]

Krobotová rozlišuje modifikační determinativa a mutační determinativa.^[1]

V modifikačních determinativech přední člen složeniny určuje, specifikuje, modifikuje druh objektu, jevu, děje nebo stavu označovaného členem druhým, přičemž základní členy mohou existovat i jako samostatná slova. Nejčastějšími spojovacími morfy jsou -o- (jazyk-o-věda), -i- (vlast-i-věda), -e- (moř-e-plavba), popřípadě spojovací morf chybí, resp. je použit nulový morf (stroj-mistr).

Přední člen může být

• adjektivní, přičemž druhý člen, substantivum, může být buď neodvozené (černo-zem), nebo odvozené ze substantiva (malo-rolník) nebo odvozený ze slovesa (novo-stavba)
• substantivní, přičemž druhý člen může být buď substantivum nedějové (vzducho-loď, sbor-mistr, ohňo-stroj, kovo-huť, železo-beton, koso-dřevina, silo-čára) nebo dějové (vlasti-věda, blaho-přání, moře-plavba, tělo-výchova)
• numerální (dvou-hlas, dvoj-tečka, prvočíslo, čtvrtohory, půlkruh, polovodič)
• pronominální (samo-chvála, své-pomoc, vše-lék)
• verbální (svíti-plyn, prši-plášť, ježi-baba)
• adverbiální (mnoho-člen, více-hlas, skoro-básník)

K modifikačním determinativům se řadí i tzv. složeniny hybridní, a s prvním členem řeckého původu, např. izo-, makro-, mikro-, mono- (jediný, popř. jeden): monočlánek a s členy, jež vznikly krácením původního internacionálního složeného slova na jeho první člen, který ve složenině vyjadřuje základní význam: auto-, elektro-, foto-, gramo-, moto-, radio-, stereo-, termo- aj.

Mutační determinativa mohou mít přední člen:

• adjektivní, se spojovacím morfem -o- (dobro-mysl, Modro-vous, krátko-stopka)
• numerální, nejčastěji zlomkové výrazy: čtvrt-litr, půl-hektar, půl-válec, čtvrt-tón)
• verbální, se spojovacím morfem -o- nebo -i- nebo nulovým (krat-o-chvíle, kaz-i-svět, lam-železo, nezna-boh, straš-pytel).

Koordinační složeniny jsou spojení syntakticky nezávislých substantivních základů pomocí spojovacího morfu, např. lesostep, Turkotatar, Baltoslovan, lidoop, orlosup, kočkopes, jasanojavor, štěrkopísek, nosohltan, severovýchod, časoprostor, daktylotrochej, autojeřáb aj.

Podle povahy syntagmat se vydělují dvě kategorie mutačních determinativ:

• základem složeného pojmenování je verbální syntagma (pivovar, vojvoda, krupobití, dřevorubec)
• základem složeného pojmenování je atributivní syntagma (trojhran, nosorožec)

Spřahováním (juxtapozicí) se vytvářejí spřežky:

• citátové (větné) spřežky: (budižkničemu, přetrhdílo, mouchysněztesimě)
• nevlastní spřežky: (pantáta, zemětřesení, hurávlastenec, generálmajor)

• NOVOTNÝ, Jiří, a kol. Mluvnice češtiny pro střední školy. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. S. 127–129. 

• Slovní zásoba
• Slovo
• Sousloví
• Juxtapozice
• Spřežka (složené slovo)
• Kalk
• Akronym

•   Slovníkové heslo složenina ve Wikislovníku