Samizdat

Myšlenkou samizdatu bylo vydávat alespoň malé množství výtisků, obvykle psaných přes průklepový papír na psacím stroji, případně použitím jakýchkoli rozmnožovacích prostředků, které byly k dispozici. Každý čtenář byl povzbuzován, aby tiskovinu opsal, nebo jakýmkoli způsobem rozmnožil a poskytl dále.

Jedním z projevů cenzury totiž bylo odepření přístupu k rozmnožovací technice. Například v Československu (do poloviny šedesátých let) nebo v Rumunsku (až do pádu komunistického režimu) podléhalo povolení i pouhé vlastnictví psacího stroje. Ve všech komunistických zemích byl přísně kontrolován přístup k cyklostylům, kopírkám i další podobné technice. V pozdních letech začaly být k tisku používány i kopírovací stroje. Přesto i na sklonku existence ČSSR bylo nutné se při kopírování libovolného tisku na tzv. xeroxech legitimovat občanským průkazem a sdělovat (zapisovalo se), co bude kopírováno.

Od 70. let samizdatová komunita občas využívala šíření magnetofonových pásek a kazet (méně častý ruský výraz „magnit-izdat“ „магнитиздат“), protože magnetofony už v té době představovaly reprodukční zařízení se schopností kopírování, jehož vlastnění bylo režimem tolerováno. Tuto metodu v jiném kontextu hojně využíval ajatolláh Chomejní při přípravě islámské revoluce v Íránu, kde přínosem byla možnost oslovit i negramotné obyvatelstvo.

Vladimir Bukovskij myšlenku samizdatu shrnul takto:^[5]

„Samizdat: Napíšu ho sám, zrediguji si ho sám, zcenzuruji si ho sám, vydám ho sám, distribuuji ho sám a sám si za něj taky půjdu sednout do basy.“

První samizdatová vydání byla vydávána již za první či za druhé světové války (V boj, Rudé právo).^[1]

Česká samizdatová produkce z období normalizace čerpala především z disidentů a okruhu jejich sympatizantů. Její vznik a prudký rozvoj byl podmíněn vědomím autorů, že období perzekuce nebude krátké, a je tedy třeba snažit se o zachování literární kontinuity. Kvůli úsilí normalizátorů se po roce 1970 dostala prakticky veškerá kvalitní literatura za hranice oficiality a většina autorů odešla do tzv. vnitřní emigrace (Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Egon Bondy, Jiří Gruša a další). Mnohým byla zapovězena publikační činnost po celých dvacet let, někteří byli později „připuštěni“ – například Bohumil Hrabal po rozhovoru v Tvorbě, uveřejněném v roce 1975. Přesto byla jeho díla dále cenzurována a některá z nich vycházela i v samizdatu. Kromě tvorby československých autorů v samizdatu vycházely i překlady např. díla Alexandra Solženicyna, George Orwella a jiné.

První edice začaly vznikat už na samém počátku 70. let 20. století. Mezi nejvýznamnější patřila Petlice Ludvíka Vaculíka, vynikající edičním programem i vzornou redakční úpravou. Svá díla zde zveřejňovali víceméně všichni členové disentu, vycházela poezie, práce prozaické, dramatické i filozofické. Důležitá byla i edice Expedice manželů Havlových, Česká expedice nebo Pražská imaginace. Celkový počet edicí lze odhadovat na desítky. Od osmdesátých let se k samizdatové literatuře přidaly literární časopisy, věnující prostor spřízněným autorům i odborné kritice. Mezi nejdůležitější patřil Kritický sborník, Obsah, Host, Akord, Vokno a ke konci osmdesátých let Revolver Revue. Kromě literární tvorby se metodou samizdatu vydávaly i odborné publikace z oborů, které byly režimu nepřijatelné, a to zejména náboženství (např. teologické texty), v menší míře např. ekologie a ekonomie.

Vydavatelé samizdatu byli prakticky po celé republice. Například v Gotwaldově a okolí byla aktivní skupina okolo Stanislava Devátého a jeho přátel podobného názorového přesvědčení, kteří spolu vydávali a rozmnožovali politické i náboženské letáky, časopisy a knihy, jejichž obsahem byly jak vlastní autorské texty, tak i převzatá literatura.^[6]

Vydavatelé samizdatu často spolupracovali s exilovými vydavateli tak, že po prvním samizdatovém vydání bylo dílo vydáno a vytisknuto profesionálně v zahraničí a za železnou oponu pašováno. Pro tuto formu se používal méně častý výraz „tam-izdat“ (тамиздат).

• Přepisovat a šířit výslovně zakázáno! Český literární samizdat 1949–1989. Připravily Alena PŘIBÁŇOVÁ a Andrea VÍTOVÁ. [Praha]: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., [2018]. 18 s. Dostupné z: https://www.avcr.cz/export/sites/avcr.cz/.content/galerie-souboru/pro-verejnost/VYSTAVA_samizdat.pdf
• PŘIBÁŇ, Michal a kol. Český literární samizdat 1949–1989: edice, časopisy, sborníky. Praha: Academia : Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2018. 612 s. ISBN 978-80-200-2903-4. 
• Samizdat: alternative Kultur in Zentral- und Osteuropa, die 60er bis 80er Jahre: [Ausstellung]. Bremen: Edition Temmen, 2000. 472 s. ISBN 3861083388, ISBN 9783861083382. OCLC 45542537 

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu samizdat na Wikimedia Commons
•   Slovníkové heslo samizdat ve Wikislovníku
• scriptum.cz – sbírka plných textů českých exilových a samizdatových periodik
• Samizdat v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV)
• Biuletyn Informacyjny Solidarności Polsko–Czechosłowackiej (1987–1990)
• Bulletin NMS-IDS (1988–1990)
• Hudební samizdat na kazetách Archivováno 10. 9. 2008 na Wayback Machine.
• Informace o církvi (1980–1990)
• Informace o Chartě 77 (1978–1992)
• Informační buletin Československo-polské solidarity (1988)
• Koruna (1989)
• Lidové noviny (1987–1989)
• Lógr (1979–1983)
• Paraf (1985–1989)
• Teologické texty
• Vokno (1979–1989)
• Voknoviny (1987–1989)
• Vydávání samizdatových hudebních nahrávek Archivováno 20. 12. 2008 na Wayback Machine.
• Zprávy VIA (1988–1989)