Knírač velký

Plemeno vznikalo ve druhé polovině 19. století v německých regionech Bavorsko a Württembersko jako poslední ze všech velikostních variant kníračů. Jeho původ nelze jednoznačně určit, protože písemných dokument o křížení se dochovalo jen málo. Proto je období do roku 1895, kdy byly založeny plemenné knihy, obdobím pouhých dohadů. První možná zmínka o kníračích velkých pochází pravděpodobně z roku 1850. Z toho roku pochází obraz císařovny Alžběty, lépe známé pod jménem Sissi, kdy u jejích nohou leží velký černý pes.^[6]

Samotní předci kníračů velkých, velcí hrubosrstí psi využívaní jako pastevci, se poprvé v Německu začali objevovat již v 15. století. I výslední kříženci byli využíváni k nahánění dobytka. Na přelomu 19. a 20. století byl pes typu velkého knírače nepostradatelnou součástí všech podniků Německa, od pivovarů až po řeznictví, kde hlídali jak výrobky, tak samotného člověka.^[7][8] Roku 1907 vznikl první chovatelský klub; Der Bayerische Shnauzer Klub.^[9] Následně se roku 1909 na výstavě psů, konkrétně v Mnichově, objevil i první velký knírač, avšak tehdy ještě pod názvem ruský medvědí knírač.^[10] Toto označení pravděpodobně vzniklo na základě toho, že předci kníračů velkých byli kříženi s černými ruskými teriéry.^[10] Při dalším kříženi byla mimo jiné využita i plemena dobrman, rotvajler, německý boxer nebo flanderský bouvier.^[7] Existovalo mnoho označení pro současné velké knírače, například medvědí knírač, ruský knírač, mnichovský knírač, velký mnichovský knírač... Mezi nejznámější a nejpřínosnějších chovatele té doby patřili  doktor Calaminus s chovatelskou stanicí Kinzigtal a chovatel a kynolog Kluftinger. Otcem prvního registrovaného vrhu byl Roland von Rolandsheim. Ten patří mezi jedny z prvních registrovaných velkých kníračů. Mezi další významné příslušníky plemene patřili Bazi von Wetterstein nebo Schuft von Wetterstein.^[11]

Během světových válek byla péče o velkého psa náročná, proto populace psů značně klesla.^[3][12] Mimo jiné se ale knírači velcí v armádě využívali k různým účelům. Plemeno se ale udrželo. K prvnímu označení kníračů velkých jako pracovních psů došlo díky výcvikáři policejních psů Grüneheidenovi.^[13] Ten si všiml jejich povahových i fyzických vlastností a pokoušel se o rozšíření povědomí o plemeni. Již roku 1925 byl knírač velký zařazen mezi prvního oficiálně pracovní plemena určená k všestrannému výcviku.^[13][14] Právě v té době se první velcí knírači dostali i do Spojených států, avšak příliš se neuchytili.^[13] V Česku byl první chovatelský spolek založen o několik let později, roku 1929, pod názvem Chovatelský spolek kníračů.^[15] Tomuto plemeni se říkalo různě, malý hrubosrstý pinč, schnauzer nebo malý stájový pinč, označení „knírač“ navrhl a prosazoval až český kynolog Hrůza.^[15] V současné době plemeno v Česku zastřešuje pouze jediný klub a to Klub chovatelů kníračů České republiky.

V současné době se knírači velcí využívají především jako společníci do rodin.^[1] Taktéž je možné věnovat se s nimi sportovní kynologii nebo psím sportům, jako je agility, tanec se psem nebo dogfrisbee.^[16] Taktéž se jedná o pracovní plemeno,^[1] které využívají ochranné složky nejen České republiky. Mezi známé představitele kníračů patřila Ďula, fenka středního knírače zbarvení pepř a sůl patřící Václavu a Olze Havlovým.^[17]

Označení „knírač“ se poprvé začalo hojně objevovat na začátku 19. století, avšak před touto dobou ještě příliš známo nebylo. Například H. G. Reichenbach se ve své publikaci Der Hund vydané v roce 1836 nezmiňuje o žádném takovém označení. Již roku 1842 tento název ale použil spisovatel Jeremius Gotthalf.

Ve 20. století byli někteří velcí knírači kříženi s německými dogami, tedy molossoidními hladkosrstými psy. Následky tohoto křížení byly patrné ještě dlouhou dobu po jeho skončení a to například hladkosrstými jedinci.^[11] Nejednalo se o celé vrhy štěňat, hladkou srst měla například jen dvě nebo tři štěňata z vrhu.^[11] V současné době je hladkosrstý velký knírač nepřípustný; je požadována hrubá srst.

Knírač velký je silný, velký a kvadraticky stavěné psí plemeno podsadité postavy. Kohoutková výška u psů i fen se pohybuje od 60 do 70 cm. Hmotnost se pohybuje od 35 do 47 kg. Srst velkých kníračů je drátovitá, na dotek tvrdá a hrubá. Pouze na nohou může být srst na dotek jemnější. Má hustou podsadu. Na tlamě se tvoří vous, který je pro plemeno typický. Výrazné je i obočí. Možná zbarvení jsou pouze dvě; jednolitá černá nebo pepř a sůl. Součástí zbarvení pepř a sůl musí být i tmavá maska na obličeji, samotný odstín šedé na těle není standardem dán. Psi se zbarvení pepř a sůl dosahují ideálního rozprostření barev až po třetím línání.

Lebka silná, poměrně dlouhá, čelo ploché. Stop je výrazný. Uši jsou středně velké, ve tvaru písmene V. Kupírování uší je v Česku zákonem zakázané a trestné, avšak v některých evropských zemích je tento lékařský zákrok povolen.^[18][19] Stejně se zákoník v Česku staví i ke kupírování uší v případě, že žalovaný se hájí tím, že uši byli kupírovány ze zdravotních důvodů.^[19] Podle znaleckého posudku českého veterináře Jaroslava Konráda ani neexistuje onemocnění či úraz, který by se dal léčit kupírováním uší.^[19] Nekupírované uši jsou polovztyčené nebo úplně přiléhají k hlavě. Oči velkých kníračů jsou středně velké, oválného tvaru s hnědými duhovkami. Výraz je živý a bystrý. Nosní houba má dobře otevřené nozdry a je zbarvena černě. Skus velkých kníračů musí být nůžkový, povolen není jakýkoliv jiný včetně klešťového. Pysky černé, přiléhající k čelistem. Krk silný, široký, harmonicky přechází ve hřbet. Na krku není lalok a kůže neodstává. Hřbet poměrně krátký, silný. Záď je lehce zaoblená. Ocas je středně vysoko posazený. Přirozeně je dlouhý, šavlovitého tvaru, avšak jeho kupírování je oblíbené a také zákonné i v Česku.^[19] Nohy jsou poměrně dlouhé, dobře osvalené. Pánevní končetiny jsou při pohledu ze strany položeny šikmo. Tlapky jsou kulatého tvaru s krátkými prsty a černými drápy. Pohyb pružný, elegantní.^[2]

Knírače velkého je možné snadno zaměnit například s ruským teriérem, kterému se též říká černý teriér a který je také předkem moderního velkého knírače. Velký knírač může mít zbarvení pepř a sůl, zatímco ruští teriéři jsou pouze jednolitě černí.^[20] Černý teriér také velikostí černého knírače převyšuje o několik centimetrů, ale mimoto je těžké tato dvě plemena rozeznat. Další plemeno podobné velkému knírači je flanderský bouvier, který má ale mírně delší srst a více variací zbarvení.^[20] Obě plemena jsou typická svým vousem.

Knírači velcí jsou hraví a veselí psi, vynikající především svým intelektem a inteligencí. Mimo jiné jsou známí i díky pubertě, kterou prožívají oproti jiným psím plemenům obzvláště bouřlivě.^[13] Knírači jsou samostatní, podnikaví a aktivní, mohou se však chovat i svéhlavě.^[21] Jsou vhodní k dětem, vůči kterým se chovají přátelsky a laskavě.^[9][10] I jejich hry ochotně snáší. Jsou přítulní a energičtí. Upínají se především k jednomu členu rodiny. Odloučení snášejí špatně^[10] a může se u nich projevovat až separační úzkost, která se projevuje štěkáním nebo okusováním předmětů v době, kdy majitel není se svým psem. Léčba je poměrně obtížná a náročná na čas. Většina velkých kníračů má vyvinutý lovecký pud, avšak s hospodářskými nebo jinými domácími zvířaty, nicméně, záleží na výchově a vedení. Na rozdíl od jiných plemen pinčů, knírači nevyvolávají šarvátky s ostatními psy, nenechají si ale ani líbit přílišnou dominanci jiných psů. Vůči cizím lidem jsou nedůvěřiví, avšak nikoliv agresivní, nebo bázliví.^[10][22]

Knírači se hodí i do rodin s dětmi, avšak pouze v případě, že jim bude poskytnut dostatek pohybu a zaměstnání.^[23] To samé platí i v případě, že si knírače pořídí starší lidé; v tom případě je vhodnější knírač malý, který nemá tak velké nároky na pohyb a je pro starší lidi vhodnější i velikostně.

Knírač velký je pes poměrně náročný na čas, především co se jeho srsti týče. Potřebuje ale i mnoho pohybu a zaměstnání.

Srst se třikrát až čtyřikrát do roka trimuje, tedy vytrhává. Při trimování se srst vyškubává pomocí trimovacího nože ve směru růstu a srst se nesmí nožem pouze přeřezávat.^[24][25] Trimování ve většině případů začíná na krku a postupuje se přes hřbet směrem dolů. Citlivější místa, například líce, vnitřek uší, okolí genitálií, je vhodné stříhat nebo použít pemzu.^[25] Štěňata se trimují nejdříve od věku šesti měsíců,^[25] skutečné vytrhávání srsti je ale vhodné začít praktikovat až po prvním roce života. Samotná štěňata se nesmí mýt šamponem a mytí vodou je též vhodnější omezit a to i v dospělém věku. Mimo trimování je vhodné srst jedenkrát týdně pročesávat. Důležitá je i péče o dlouhý vous, který se musí udržovat v suchu a čistotě.

Velkého knírače lze celoročně chovat venku.^[10] Přizpůsobí se i městu, avšak pouze pokud má dostatek pohybu.^[21] Vyhovuje mu jakýkoliv druh pohybu, od psích sportů, například agility, až po horské túry. Je vhodný i pro sportovní kynologii, včetně stopování.

Knírač má nároky na výživu srovnatelné s jinými psími plemeny a nevyžaduje speciální výživu. Nemá sklony k obezitě, jako například labradorští retrívři.^[26] Pro velkého knírače je důležité vybrat krmivo, které mu bude odpovídat, tedy krmivo pro velké psy. Též štěňata by měla dostávat krmivo určené pro štěňata velkých plemen.^[5]

Pro možnost účasti na bonitaci musí být velkému knírači nejméně 18 měsíců.^[27] Další podmínkou je jedna výstava pořádaná chovatelským klubem, kde musí pes nebo fena získat ocenění velmi dobrý, nebo lépe, výborný.^[27] Velcí knírači se mohou účastnit i výkonnostních bonitací, kde se hodnotí pouze práce a nikoliv vzhled, avšak tato zkouška je nepovinná.^[27]

Knírači jsou poměrně zdraví psi, avšak existuje několik zdravotních problémů, které se u nich opakují. Tím nejzásadnějším je dysplazie kyčelního kloubu, na kterou jsou chovní jedinci testováni již od roku 1970, ale též dysplazie loketního kloubu.^[28][29] Těmito dvěma onemocněními často trpí všechna větší a těžká plemena, počínaje německými ovčáky a labradorskými retrívry. Dysplazie se ve většině případů řeší léky s přídavkem glukosaminu, nebo operativně. Při bolesti kloubů, ať už je způsobena artritidou nebo jinými problémy, se běžně předepisuje aspirin.^[30] Pomáhají i teplé obklady nebo tzv. hydroterapie.^[31] Při ní je pes ponořen do kádě s vodou, na jejímž dně je běžící pás. Při pohybu ve vodě netlačí na klouby taková síla a pes proto necítí bolest. Hydroterapie pomáhá také pro zlepšení činnosti srdce.^[32] Někteří knírači také trpí alergiemi na šampóny, což se, ve většině případů, projevuje vyrážkou na kůži. Kvůli hustému obočí mohou knírači také trpět šedými zákaly nebo jinými očními problémy. U černě zbarvených psů je větší pravděpodobnost rakoviny kůže, kterou naopak psi zbarvení pepř a sůl trpí jen vzácně.^[33] Mezi nejčastější příčiny úmrtí kníračů velkých patří rakovina jater nebo selhání srdce.^[34] Nebezpečí hrozí též v podobě torze žaludku, které lze předejít tím, že pes bude mít po krmení klid.^[35] U všech kníračů hrozí nebezpečí Willebrandovy choroby (zvaná též Von Willebrandova nemoc^[26]): onemocnění způsobující špatnou srážlivost krve.^[15] Dlouhý vous se musí udržovat v čistotě, aby nezpůsoboval vyrážku či jiné kožní problémy. Prevencí je podávání suchého krmiva a sušení vousu po koupelích. Knírači patří též mezi psy, u kterých bývá pozorována vrozená hluchota.^[36] Testy vrozené hluchoty se provádějí pomocí tzv. audiometrického vyšetření.^[36]

Psi se, s dobrou péčí, dožívají běžně mezi 12 až 14 lety.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Giant Schnauzer na anglické Wikipedii.

• NOHELOVÁ, Eva. Velký knírač - část 1.. Fauna. Roč. 2016, čís. 5, s. 44, 45, 46, 47, 48. 
• ALDERTON, David. Rádce pro milovníky psů. 1. vyd. Praha: Argo, 2005. 437 s. ISBN 80-7203-732-3. S. 358, 359. 
• MENŠÍKOVÁ, Radana. Psí záležitosti aneb v hlavní roli pes. Praha: Pražská vydavatelská společnost, 2012. 284 s. ISBN 978-80-7250-635-4. 
• DOLZ, Renate. Stříhání a trimování psů. 7., aktualiz. vyd. Praha: Plot, 2013, 174 s. ISBN 978-80-7428-190-7.

• Sportovní kynologie
• Knírač střední
• Knírač malý

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Knírač velký na Wikimedia Commons
• Klub chovatelů kníračů ČR