Jimmy Carter

James Earl Carter Jr. se narodil 1. října 1924 v Plains v Georgii v nemocnici, kde jeho matka pracovala jako zdravotní sestra. Carter se tak stal prvním americkým prezidentem narozeným v nemocnici. Byl nejstarším synem Bessie Lillian Gordyové a Jamese Earla Cartera Sr. Carter je potomkem anglického přistěhovalce Thomase Cartera, který se usadil v kolonii Virginie v roce 1635. Četné generace Carterů žili jako pěstitelé bavlny v Georgii. Plains bylo v době Carterova narození městem s 600 obyvateli. Jeho otec byl úspěšný místní podnikatel, který provozoval obchod se smíšeným zbožím a byl investorem do zemědělské půdy. Carterův otec předtím sloužil jako podporučík v záloze v U.S. Army Quartermaster Corps během první světové války.

Během Carterova dětství se jeho rodina několikrát stěhovala, usadila se například na prašné cestě v nedaleké vesnici Archery, která byla téměř celá osídlena chudými afroamerickými rodinami. Jeho rodina měla nakonec další tři děti: Gloria, Ruth a Billy. Se svými rodiči vycházel dobře. Jeho matka byla v dětství často v práci dlouhé hodiny. Přestože jeho otec byl neochvějně pro segregaci, dovolil Jimmymu, aby se spřátelil s dětmi černošských farmářů.

Carter navštěvoval Plains High School od roku 1937 do roku 1941, absolvoval pouze jedenáct tříd, škola totiž neměla dvanáctou třídu. V té době byly Archery a Plains zbídačeny Velkou hospodářskou krizí, ale rodina těžila ze zemědělských dotací v rámci programu New Deal. Carter sám byl pilným studentem se zálibou ve čtení. Jako dospívající hrál Carter v basketbalovém týmu Plains High School a také se připojil k mládežnické organizaci s názvem Future Farmers of America, která mu pomohla rozvinout celoživotní zájem o práci se dřevem.

Carter dlouho snil o tom, že bude navštěvovat námořní akademii Spojených států. V roce 1941 zahájil bakalářské studium inženýrství na Georgia Southwestern College v nedalekém Americusu v Georgii. Následující rok přestoupil na Georgia Institute of Technology v Atlantě a v roce 1943 byl přijat na námořní akademii. Byl dobrým studentem, ale byl považován za rezervovaného a tichého. Během studia na akademii se Carter zamiloval do Rosalynn Smithové, kamarádky jeho sestry Ruth. Vzali se krátce po jeho promoci v roce 1946. Hrál fotbal za námořní záložníky. Studium zakončil v roce 1947 na 60. místě z 821 poddůstojníků a s titulem bakaláře věd a dosáhl hodnosti praporčíka.

Od roku 1946 do roku 1953 žil Carterovi ve Virginii, na Havaji, v Connecticutu, New Yorku a Kalifornii, během Carterova nasazení v Atlantické a Pacifické flotile. V roce 1948 zahájil důstojnický výcvik pro ponorkovou službu a sloužil na palubě USS Pomfret. V roce 1949 byl povýšen na poručíka. V roce 1951 byl přidělen k dieselové/elektrické USS K-1 (SSK-1), kvalifikoval se pro velení a sloužil na několika pozicích, včetně výkonného důstojníka.

V roce 1952 začal spolupracovat s rodícím se programem jaderných ponorek námořnictva, vedeným kapitánem Hymanem G. Rickoverem, který měl vysoké standardy a požadavky na své muže a stroje. Carter později řekl, že vedle svých rodičů měl Rickover největší vliv na jeho život. Byl poslán do Naval Reactors Branch of the Atomic Energy Commission ve Washingtonu, D.C. na tříměsíční dočasnou službu, zatímco Rosalynn se přestěhovala se svými dětmi do Schenectady v New Yorku.

Dne 12. prosince 1952 způsobila nehoda s experimentálním reaktorem NRX v laboratořích Atomic Energy of Canada's Chalk River částečné roztavení reaktoru, což mělo za následek miliony litrů radioaktivní vody, která zaplavila suterén reaktorové budovy. To zanechalo jádro reaktoru v troskách. Carter byl poslán do Chalk River, aby vedl americkou údržbářskou posádku, která se připojila k dalšímu americkému a kanadskému servisnímu personálu, aby pomohla při odstavení reaktoru. Náročný proces vyžadoval, aby si každý člen týmu oblékl ochranné vybavení a byl spuštěn jednotlivě do reaktoru po dobu 90 sekund, čímž se omezilo jejich vystavení radioaktivitě během demontáže zničeného reaktoru.^[3] Když byl Carter spuštěn dovnitř, jeho úkolem bylo jednoduše otočit jedním šroubem. Během a po svém prezidentství Carter řekl, že jeho zkušenosti v Chalk River formovaly jeho názory na atomovou energii a vedly ho k zastavení vývoje neutronové bomby.

V březnu 1953 Carter zahájil jadernou školu, šestiměsíční kurz pokrývající provoz jaderných elektráren na Union College v Schenectady. Jeho záměrem bylo nakonec pracovat na palubě USS Seawolf, která měla být druhou americkou jadernou ponorkou. Jeho plány se změnily, když jeho otec zemřel na rakovinu v červenci, dva měsíce před zahájením výstavby Seawolf. Carter získal uvolnění z aktivní služby, aby mohl převzít rodinný obchod s arašídy. Carter opustil aktivní službu 9. října 1953. Do roku 1961 sloužil v neaktivních námořních zálohách a službu opustil v hodnosti poručíka. Mezi jeho ocenění patří American Campaign Medal, World War II Victory Medal, China Service Medal a National Defense Service Medal.

Po vyrovnání dluhů a rozdělení majetku mezi dědice zdědil Jimmy poměrně málo. Rok, on, Rosalynn a jejich tři synové žili v Plains. Carter měl znalosti ve vědeckých a technologických předmětech a rozhodl se rozšířit rodinné podnikání a pěstovat arašídy. Přechod od námořnictva k zemědělci a obchodníkovi byl obtížný, protože jeho sklizeň v prvním roce selhala kvůli suchu a Carter si musel půjčovat, aby farma nezkrachovala. Mezitím navštěvoval kurzy a četl o zemědělství, zatímco Rosalynn se učila účetnictví, aby spravovala obchodní knihy. Zhruba po roce Carterovi rozšířili podnikání a stali se docela úspěšnými.

Když v roce 1954 v Plains vyvolalo rasové napětí rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci Brown vs. Board of Education, Carter upřednostňoval rasovou toleranci a integraci, ale často si tyto pocity nechával pro sebe, aby si neudělal nepřátele. V roce 1961 začal více mluvit o integraci jako člen baptistické církve a předseda školní rady okresu Sumter. V roce 1962 Carter oznámil svou kampaň na volné senátní křeslo ve státě Georgia patnáct dní před volbami. Rosalynn, která měla instinkt pro politiku a organizaci, byla nápomocná v jeho kampani. Zatímco předčasné sčítání hlasovacích lístků ukázalo, že Carter zaostává za svým oponentem Homerem Moorem, později se ukázalo, že to byl výsledek podvodného hlasování. Bylo zjištěno, že podvod zorganizoval Joe Hurst, předseda Demokratické strany v okrese Quitman. Carter zpochybnil výsledek voleb, který byl při vyšetřování potvrzen jako podvodný. Následně se konaly další volby, ve kterých Carter vyhrál nad Moorem.

Hnutí za občanská práva bylo v plném proudu, když Carter nastoupil do úřadu. On a jeho rodina se stali věrnými stoupenci Johna F. Kennedyho. Carter zprvu o této otázce mlčel, i když polarizovala většinu okresu, aby si neodcizil své segregacionistické kolegy. Carter vstoupil do státního Demokratického výkonného výboru dva roky po nástupu do úřadu. Stal se předsedou Komise pro plánování a rozvoj západní centrální Georgie, která dohlížela na vyplácení federálních a státních grantů na projekty, jako je obnova historických míst.

Když byl Bo Callaway v roce 1964 zvolen do Sněmovny reprezentantů Spojených států, Carter okamžitě začal plánovat, že se mu postaví. Oba se předtím střetli o to, která dvouletá vysoká škola bude státem rozšířena na čtyřletý vysokoškolský program, a Carter viděl Callawaye – který přešel k Republikánské straně – jako soupeře, který reprezentuje aspekty politiky, kterými pohrdal. Carter sám byl znovu zvolen na druhé dvouleté funkční období ve státním senátu, kde předsedal výboru pro vzdělávání a ke konci volebního období seděl v rozpočtovém výboru. Přispěl také k návrhu zákona, který rozšířil financování celostátního vzdělávání a získal čtyřletý program Georgia Southwestern State University. Využil své práce v oblasti regionálního plánování a pronášel projevy po celém obvodu, aby se zviditelnil potenciálním voličům. Poslední den volebního období Carter oznámil svou kandidaturu do Sněmovny reprezentantů. Nicméně, Callaway se rozhodl kandidovat na guvernéra Georgie, a Carter opustil své vlastní úsilí a také se rozhodl kandidovat na guvernéra.

V guvernérských volbách v roce 1966 Carter kandidoval proti liberálnímu bývalému guvernérovi Ellisu Arnallovi a konzervativnímu segregacionistovi Lesteru Maddoxovi v demokratických primárkách. Na tiskové konferenci popsal svou ideologii jako „konzervativní, umírněnou, liberální a uprostřed. … Věřím, že jsem komplikovanější člověk.“ Prohrál primárky, ale získal dostatek hlasů jako kandidát na třetím místě, aby donutil Arnalla k druhému kolu voleb s Maddoxem, který pak těsně porazil Arnalla. Ve všeobecných volbách republikánský kandidát Callaway získal většinu hlasů, ale nedosáhl 50% většiny, což umožnilo Sněmovně reprezentantů státu Georgia s demokratickou většinou zvolit Maddoxe guvernérem. To vyústilo ve vítězství Maddoxe, jehož vítězství – kvůli jeho segregacionistickému postoji – bylo považováno za horší výsledek pro Cartera. Carter se vrátil ke svému zemědělskému podnikání a pečlivě plánoval svou další kampaň. Toto období bylo pro Cartera duchovním zlomem; prohlásil se za znovuzrozeného křesťana. Jeho poslední dítě Amy se narodilo v této době.

V guvernérských volbách v roce 1970 se bývalý liberální guvernér Carl Sanders stal Carterovým hlavním soupeřem v demokratických primárkách. Carter vedl modernější kampaň, využíval tištěnou grafiku a statistické analýzy. V reakci na údaje z průzkumů se Carter přikláněl ke konzervativnějšímu postoji než dříve, stavěl se do pozice populisty a kritizoval Sanderse za jeho bohatství. Obvinil také Sanderse z korupce, ale když na něj tlačila média, nedokázal přijít s důkazy. Během své kampaně Carter usiloval jak o černošské hlasy, tak o hlasy pro Wallace, s odkazem na příznivce prominentního alabamského segregacionisty George Wallace. Zatímco se setkal s černošskými osobnostmi, jako byl Martin Luther King Sr. a Andrew Young, a navštívil mnoho podniků vlastněných černochy, chválil ale také Wallace.

Carter v prvním kole v září předstihl Sanderse poměrem 49 ku 38 procentům, což vedlo k druhému kolu voleb. Následná kampaň byla ještě trpčí; Navzdory jeho počáteční podpoře občanských práv Carterův apel na rasismus rostl a kritizoval Sanderse za podporu Martina Luthera Kinga Jr. Carter vyhrál druhé kolo voleb s 60 procenty hlasů a snadno vyhrál všeobecné volby proti republikánskému kandidátovi Halu Suitovi. Jakmile byl zvolen, Carter změnil názor a začal vystupovat proti georgieské rasistické politice. Leroy Johnson, černošský senátor, vyjádřil Carterovi podporu: „Chápu, proč vedl takový druh ultrakonzervativní kampaně. Nevěřím, že můžete vyhrát v tomto státě, aniž byste byli rasisté.“

Carter složil přísahu jako 76. guvernér Georgie 12. ledna 1971. Ve svém inauguračním projevu prohlásil, že „doba rasové diskriminace skončila“ čímž šokoval dav a způsobil, že mnoho segregacionistů, kteří podporovali Cartera během kampaně, se cítilo zrazeno. Občanská práva byla pro Cartera vysokou prioritou. Do budovy Kapitolu přidal černošské státní zaměstnance a portréty tří prominentních Afroameričanů pocházejících z Georgie: Martina Luthera Kinga Jr., Lucy Craft Laneyové a Henryho McNeala Turnera. To rozhněvalo Ku Klux Klan. Upřednostňoval ústavní dodatek zakazující desegregaci za účelem urychlení integrace ve školách.

Poté, co Nejvyšší soud USA zamítl zákon o trestu smrti v Georgii v případu Furman vs. Georgia (1972), Carter podepsal revidovaný zákon o trestu smrti, který řešil námitky soudu, čímž znovu zavedl trest smrti v Georgii. Carter později litoval, že trest smrti schválil a řekl: „Neviděl jsem jeho nespravedlnost jako teď.“

Dne 12. prosince 1974 Carter oznámil svou prezidentskou kampaň v Národním tiskovém klubu ve Washingtonu, D.C. Jeho projev obsahoval témata domácí nerovnosti, optimismu a změny. Po svém vstupu do demokratických primárek soutěžil proti šestnácti dalším kandidátům a byl považován za málo nadějného proti celostátně známějším politikům, jako byl Wallace. Jeho oponenti se posměšně ptali „Jimmy Who?“. V reakci na to Carter začal zdůrazňovat své jméno a to, co reprezentuje, a uvedl: „Jmenuji se Jimmy Carter a kandiduji na prezidenta.“

Tato strategie se ukázala jako úspěšná. V polovině března 1976 byl Carter nejen daleko před aktivními uchazeči o prezidentskou nominaci, ale o několik procentních bodů před úřadujícím republikánským prezidentem Geraldem Fordem. Vzhledem k tomu, že skandál Watergate byl v myslích voličů stále čerstvý, Carterova pozice outsidera, vzdáleného Washingtonu se ukázala jako užitečná.

Carter se brzy stal favoritem, když vyhrál primárky v Iowě a v New Hampshire. Jeho strategie zahrnovala návštěvu regionu dříve, než tam jiný kandidát mohl rozšířit vliv. Carter cestoval přes 80 000 kilometrů, navštívil 37 států a přednesl více než 200 projevů předtím, než se do kampaně zapojil jakýkoli jiný kandidát. Na severu Carter oslovil především konzervativní křesťanské a venkovské voliče. Ačkoli byl Carter původně odmítnut jako regionální kandidát, získal demokratickou nominaci.

Dne 15. července 1976 si Carter vybral za svého kandidáta na viceprezidenta Waltera Mondaleho. Carter a Ford se utkali ve třech televizních debatách. Carter nakonec těsně vyhrál.

Za jeho největší úspěchy je považováno vytvoření národní energetické politiky a reforma vlády, která vedla k vytvoření dvou ministerstev, Ministerstva energetiky a Ministerstva školství. Carter také úspěšně dereguloval některá průmyslová odvětví a zároveň prosadil silnější legislativu pro ochranu životního prostředí a rozšiřování národních parků na Aljašce. V mezinárodní politice se mezi jeho největší úspěchy řadí zprostředkování uzavření mírové dohody z Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem 26. března 1979, dohody o Panamském průplavu, vytvoření plných diplomatických styků s Čínou a pokračování v druhé řadě rozhovorů o omezení strategických zbraní (SALT), jejichž první část byla uzavřena již v roce 1972.

Během jeho vlády USA nevedly žádnou válku. Carter pokračoval v podpoře indonéského prezidenta Suharta jako spojence během studené války a to navzdory masivnímu porušování lidských práv na Východním Timoru, který byl roku 1975 okupován a protiprávně anektován Indonésií.^[4]

V roce 1979 byl Carter nucen čelit následkům druhého ropného šoku. Američany se snažil přimět, aby šetřili. Na bílý dům nechal namontovat solární panely, omezil vytápění a sám začal chodit ve svetru, k čemuž vybízel i své spolupracovníky.

V listopadu téhož roku začala jeho obliba u obyvatel klesat. V Íránu proběhla islámská revoluce a byl svržen proamerický íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Na americkém velvyslanectví v Teheránu bylo zadržováno několik desítek amerických občanů jako rukojmí a Íránci za jejich propuštění požadovali vydání bývalého šáha do Íránu.

Když o měsíc později došlo k sovětské invazi do Afghánistánu na podporu vládnoucího marxistického režimu, Carter se začal jevit jako slabý prezident, za kterého vliv Spojených států ve světě začal klesat. Další vlna zklamání se objevila, když v dubnu 1980 zcela selhala operace na osvobození amerických rukojmí v Teheránu. Pokud by proběhla úspěšně, měl by Carter lepší pozici pro obhájení prezidentského úřadu. V listopadu téhož roku jej ale zcela podle očekávání porazil Ronald Reagan. O deset let později se přišlo na to, že vydání rukojmích bylo záměrně pozdrženo, aby se odehrálo až po volbách.^[5][6][7] Událost byla nazvána Říjnové překvapení (October Surprise). V souvislosti s vojenskou účastí SSSR v Afghánistánu začal podporovat afghánské mudžahedíny a přiměl olympijský výbor USA, aby 12. dubna 1980 rozhodl o neúčasti amerických sportovců na XXII. Letních olympijských hrách v Moskvě.^[8]

Po odchodu z prezidentského úřadu se manželkou Rosalynn vrátil do rodného města Plains v Georgii.^[9] Začal se věnovat především charitě, založil organizaci The Carter Centre, která pomáhá zlepšovat životy lidí, prosazovat demokracii a lidská práva^[10][11] a podílel se na mírovém řešení některých konfliktů. Přispěl též k takřka kompletnímu vymizení onemocnění drankulóza.

V roce 2002 a 2010 navštívil Kubu, šlo o historické návštěvy.^[12] Carter vedl jednání se severokorejským prezidentem Kim Ir-senem o kontrole severokorejských jaderných elektráren, čímž zabránil vyhrocení krize mezi KLDR a USA v roce 1994. Důvěru dostal i na Haiti, kde vyjednal odstoupení zdejší vojenské junty, čímž se zabránilo vojenskému zásahu USA.^[13]

V roce 2002 obdržel za svou práci Nobelovu cenu za mír.^[14][15] Ještě dnes se nevyhýbá veřejnosti, přijímá účast v komentovaných zpravodajských událostech a publicistických pořadech – například nepodpořil americkou invazi do Iráku a kritizuje praktiky mučení válečných zajatců v rámci Operace Trvalá svoboda. Mimoto publikoval knihu Beyond the White House. V srpnu 2015 mu byla diagnostikována rakovina, ale brzy se vyléčil.^[16][17] Na začátku roku 2023 oznámil, že ukončil léčbu v nemocnici, nadále mu bude poskytována jen paliativní péče.^[18]

Dne 1. října 2024 oslavil své sté narozeniny, jako první exprezident v historii USA.^[19]

• Život ve víře: vzpomínky a zkušenosti. Praha: Pragma, 1997. 230 s. ISBN 80-7205-480-5. 
• Sršní Hnízdo (Hornet’s nest). [s.l.]: Baronet, 2004. 532 s. 
• Ženy, náboženství, násilí a moc. Překlad Václav Petr. Praha: Triton, 2016. 224 s. ISBN 978-80-7387-936-5. 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jimmy Carter na anglické Wikipedii.

• Carterova zahraniční politika vůči Latinské Americe

•   Osoba Jimmy Carter ve Wikicitátech
•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Jimmy Carter na Wikimedia Commons
• (anglicky) Jimmy Carter – oficiální životopis na stránkách Bílého domu
• (anglicky) Jimmy Carter Archivováno 14. 6. 2009 na Wayback Machine. – Educational Background
• (anglicky) Jimmy Carter Biography Britannica.com
• (česky) Carter proti Reaganovi: zvolila Amerika špatné paradigma? Archivováno 3. 4. 2013 na Wayback Machine. Listy.cz
• SEDMIDUBSKÝ, Jan. Prezidentské duely III.: Carter versus Reagan. Český rozhlas Plus – Historie Plus [online]. Český rozhlas, 2020-10-10 [cit. 2022-05-11]. Dostupné online.