Guido Novak von Arienti

Pocházel z moravské, byl vnukem ostravského okresního hejtmana Johanna Novaka (1799–1894).^[1] Narodil se jako syn Arthura Novaka (1835–1865), úředníka u c. k. námořnictva, matka Josefína (1839–1913) byla dcerou milánského architekta Abrama Arientiho.^[2] Vojenskou průpravu získal na kadetní škole v Králově Poli (dnes Brno) a do armády vstoupil v roce 1878 jako poručík u 45. pěšího pluku. Později sloužil u 80. pěšího pluku ve Lvově a zúčastnil se potlačení povstání v Dalmácii (1880). V roce 1883 byl povýšen na nadporučíka, jako kapitán (1890) byl přeložen k 74. pěšímu pluku, ale již o rok později se vrátil do Lvova. V roce 1901 byl povýšen na majora a stal se velitelem praporu u 2. pluku tyrolských myslivců v Tridentu.^[3] U polních myslivců sloužil později v Klagenfurtu a v roce 1907 byl povýšen na podplukovníka.^[4] V roce 1910 dosáhl hodnosti plukovníka^[5] a v letech 1910–1914 byl velitelem 1. pluku císařských myslivců v Innsbrucku.^[6]

Na začátku první světové války byl povýšen do hodnosti generálmajora (1. srpna 1914)^[7] a jako velitel brigády povolán na srbskou frontu v rámci armády generála Potiorka.^[8] V září 1914 byl zraněn do hlavy a odeslán na dovolenou. Do aktivní služby se vrátil v lednu 1915 a znovu převzal velení brigády, s níž byl v květnu 1915 přeložen na italskou frontu.^[9] V bojích na Soči byl znovu zraněn (srpen 1915), ale již v listopadu byl znovu v aktivní službě. Krátce byl velitelem 50. pěší divize a 62. pěší divize,^[10] dočasně byl pověřen také velením 17. armádního sboru. Za mimořádné nasazení získal v roce 1917 rytířský kříž prestižního Řádu Marie Terezie. Řád převzal osobně z rukou císaře Karla I. při 180. řádové promoci 14. srpna ve vile Wartholz.^[11][12] K datu 22. srpna 1917 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála,^[13] zároveň stažen z fronty a do konce války zastával funkci ředitele Tereziánské vojenské akademieve Vídeňském Novém Městě.^[14][15] Koncem roku 1918 bylo jeho jméno spojeno s pokusem uchovat monarchistické zřízení v Rakousku. V armádě byl penzionován k datu 1. ledna 1919^[16] a dožil v soukromí ve Vídni. Je pohřben na hřbitově ve vídeňské čtvrti Hietzing.

Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v Zoločivi v roce 1886 s Olgou Langnerovou von Granthal (1862–1893), dcerou majora Julia Langnera. Podruhé se oženil v roce 1897 v Brodech s Marthou Hirschovou von Duinofels (*1876), dcerou generálmajora Maximiliana Hirsche. Z prvního manželství se narodil syn Guido (*1887), s druhou manželkou měl syny Maximiliana (*1897) a Augusta (*1901). Všichni tři synové se jako nižší důstojníci zúčastnili první světové války, později působili v civilních službách a ekonomické sféře.^[17]

V roce 1910 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem Edler von Arienti s využitím příjmení matky. Jako nositel prestižního Řádu Marie Terezie byl na základě řádových stanov v roce 1917 povýšen do stavu svobodných pánů.^[18] Během své služby získal řadu dalších ocenění v Rakousku-Uhersku, za příkladnou účast na vojenských manévrech s mezinárodní účastí obdržel také dvě vyznamenání v zahraničí.^[19][20]

•   Válečná medaile (1882)
•   Jubilejní pamětní medaile (1898)
•   Vojenská záslužná medaile (1900)
•   Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1902)
•   Vojenský záslužný kříž III. třídy (1904)
•   Řád železné koruny III. třídy (1908)
•   Vojenský jubilejní kříž (1908)
•   Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1914)
•   Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)
•   rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1916)
•   rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1917)

•   Řád červené orlice II. třídy (1913, Německo)
•   Řád meče II. třídy (1913, Švédsko)

• Guido Novak von Arienti in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950, díl 8; Vídeň, 1978; s. 168 dostupné online

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Guido Novak von Arienti na Wikimedia Commons
• Guido Novak von Arienti na webu austro-hungarian army
• Guido Novak von Arienti na webu rodinnyerb