Ego, superego a id

Id neboli „ono“ (latinsky to) je podle teorie osobnosti její nejnižší složkou. Jde o neosobní funkční vrstvu lidské psychiky reprezentovanou vitálními pudy.^[2] Německý ekvivalent „es“ byl použit již Friedrichem Nietzschem a označoval temné pudové schránky osobnosti člověka.^[2] Freud jej převzal v roce 1923 od Georga Walthera Groddecka.^[2] Podle Freuda je u id všechno založeno na uspokojování slasti a id tento rys našeho nevědomí představuje a zastupuje. Činnost idu je zcela nevědomá a impulzy, které z idu vycházejí, jsou neslučitelné s osobní morálkou, a tudíž jsou potlačovány, aby nevstoupily do vědomí.^[2] Je složkou vrozenou, primární je pro něj dosahování slasti – usilování o nebo vyhledávání toho, co daného člověka uspokojuje: může jít o základní podmínky nezbytné pro přežití (čistý vzduch, teplo, jídlo, voda), intenzivní zážitky (sexuální, adrenalinové, spirituální, zábavné) až po potřeby vlastní lidem coby vyšším společenským bytostem (peníze, touha po uznání, prestiž).^[2] Funguje v oblasti podvědomí (nevědomí) a to bez výjimky iracionálně. „Idem v akci“ můžeme označit novorozence.^[2]

V samotném idu se míchá pud eros (sexualita) s pudem thanatos (pud smrti). Energii, kterou id disponuje, Freud nazval libido. Libido a eros jsou pudy, které vedou k životu bez jakéhokoli omezení. Pud smrti je tendencí k autodestrukci a k návratu k anorganické (neživé) formě bytí. Pud smrti také odporuje erotu a při smíšení s tendencemi libida se projevuje v častých formách agrese.^[2]

V této pudové vrstvě osobnosti člověka jsou uchovány též potlačené afekty, které vznikají z konfliktu pudů a osobní morálky.^[2]

V moderní psychologii je id názvem pro vášně, pudy, přání, touhy, spontánnost aj. a jeho protivahou je ego. Pokud dojde k nějakému vážnému narušení ve vývoji osobnosti (s krátkodobým i dlouhodobým trváním), následkem může být rozpolcení osobnosti na osobnost, kde převažuje id nebo ego.

Pojem ego (latinský „já“,^[3] německy „ich“,^[4] ) – je koncept navržený Sigmundem Freudem, který popisuje mentální dynamiku člověka. Podle Freuda je ego „část id, která se změnila pod přímým vlivem vnějšího světa“.^[4]

Freud vidí ego jako aparát, který je zodpovědný za rozhodování, působí jako prostředník mezi superegem a id a vyvažuje působení sociálního superega a instinktivní složky id. ^[4]

„Ego není ostře odděleno od id, sráží se s ním. Ale potlačený také proudí s Id a je jen jeho částí. To, co je potlačováno, je od toho pouze ostře odděleno odporem represe; může komunikovat s egem prostřednictvím id.“^[5] — Sigmund Freud, Das Ich und das Es, 1923

Ego se řídí principem reality, produkuje realistické způsoby plnění požadavků idu, a bere v úvahu možné a sociálně přijatelné normy. ^[4] To znamená, že ego koreluje své touhy s existujícími normami a pravidly ve společnosti, princip reality zvažuje náklady a přínosy jednání, než se rozhodne jednat.^[4] 

Ego čerpá energii z idu, aby zajistilo bezpečnost a sebezáchovu organismu, také se vyhýbá bolesti a hledá potěšení, podobně jako id, odlišuje se však od něj tím, že ego hledá realistický způsob, jak získat potěšení. Ego zajímá, jak maximalizovat potěšení a vyhnout se bolesti a potížím.^[4]  

Na pozadí idu je ego „rozum a rozvaha“.^[3] Freud proto vytvořil analogii, kde id je kůň a ego je jezdec.^[3] Ego „se podobá jezdci, který musí zkrotit nepřekonatelnou sílu koně.“^[6] Nedělá to však vlastními silami, ale vypůjčenými.^[6][3]

Ego se zapojuje do sekundárního myšlenkového procesu, který je realistický, racionální a orientovaný na řešení problémů a kontrolu reality, což člověku umožňuje ovládat se.^[4] V případě, že ego nemůže vykonávat zprostředkující funkci, tedy uplatnit princip reality, projevuje se určitý typ nervozity.^[3] V reakci na nervozitu se tvoří ego-obranné mechanismy, které pomáhají se úzkosti vyhýbat.^[7] Pokud není egu poskytnuto potřebné množství energie, snaží se například potlačit nepříjemné psychické obsahy (představy, myšlenky, pocity), které mohou být ovlivněny traumatickými zážitky z dětství.^[3] Dynamiku ega je možno parafrázovat takto: ego, poháněné pudy, svírané morálkou a týrané realitou zápasí o harmonii mezi pudy a morálkou.^[3]

Freudovský pojem „ego“ není zcela totožný s obecným významem slova „já“. Pojem „já“ má význam spíše označení lidské jedinečnosti a odlišnosti od ostatních lidí. Je též chápáno jako rozpoznání a vnímání osobní identity, která je percipována vlastními smysly a pocity.

Superego, neboli „nadjá“, je podle Freuda nejvyšší a nejvyvinutější ze tří složek osobnosti. Řídí se principem dokonalosti: „chce“ být dokonalé z hlediska společnosti a působí vědomě i nevědomě. Vzniká působením výchovy, neboli okolí, které na nás má vliv a snaží se nás civilizovat do standardů společnosti, ve které vyrůstáme. Prahne po ideálech a nutí osobnost snažit se jich dosáhnout. Je ze své podstaty iracionální a nevědomé.^[8] Je naší zažitou vnitřní morálkou, neboli svědomím.

Freud k novému pojmu dospěl úvahami o tzv. primárním narcismu, což je vývojové období mysli dítěte, kdy si myslí, že je středobodem všeho dění. S postupem času se dítě adaptuje na okolní svět vlivem ostatních lidí a tím je dále rozvíjeno ego. Z tohoto důvodu vzniká v mysli nová složka – superego, které má za úkol ego kontrolovat úplně stejně, jako ego kontroluje nižší složku mysli – id.^[9]

Superego tedy potlačuje primární narcismus a nutí ego jednat ne podle osobních potřeb a chtíče, ale podle norem ustanovených společností.

Superego je vnitřní morálka a pravidla, která jsou jedinci vštěpována od raného dětství, zejména rodiči.^[10] Superego proto funguje jako sebekritický pozorovatel dění, který egu rozkazuje tak, aby konečné chování odpovídalo jedincově zažité morálce.^[8] Pro funkci superega je klíčová sebereflexe, bez ní nelze pozorovat sebe sama a tudíž nelze usoudit, zdali konáme podle zavedených norem a ideálů, nebo nikoliv.^[10]

Mezi superegem a idem neustále probíhají střety, tedy střety idejí a pudů. Zároveň je tvořena vina, která je způsobena tenzí mezi ideály superega a konáním ega.^[8]

Freud původně označoval superego jako „ideál ega“ (ego ideal^[11]), přičemž vnímal oba tyto termíny za navzájem zaměnitelné. Důvod pro tento fakt vychází z psychopatologie.^[11] Freud totiž předpokládal, že v egu existuje část, která samotnému egu klade požadavky a následně ho trestá, stejně, jako by to v dětství udělal rodič.^[11] Superego je tedy struktura, která původně vychází z ega skrz proces sebeidentifikace. Freud také uvádí, že superego je jakýmsi nástupcem oidipovského syndromu, kdy chce být dítě jako jeho rodiče.^[11] Tento syndrom je poté obsažen v požadavcích superega dodržovat normy a pravidla, které stanovuje společnost a právě i rodiče.^[11]

V dnešní moderní psychologii se již pojem superego nepoužívá a nahradil ho prostý termín ego^[zdroj?], které však podle Freuda existuje také a má vlastní význam.

• Freud, Sigmund (1923), Das Ich und das Es, Internationaler Psychoanalytischer Verlag, Leipzig, Vienna, and Zurich. Dostupné online
• Freud, Anna (1936), Das Ich und die Abwehrmechanismen (1895–1982), Internationaler Psychoanalytischer Verlag, Wien. Dostupné online
• NAKONEČNÝ, Milan. Sociologická encyklopedie [online]. Dostupné online.

• Egoismus
• Egocentrismus
• Vyčerpání ega

•   Téma Ego ve Wikicitátech
•   Slovníkové heslo ego ve Wikislovníku