SU-100

sovětské 100mm samohybné dělo
Možná hledáte: Suchoj Superjet 100.

SU-100 (rusky СУ-100, самоходная артиллерийская установка) byl sovětský stíhač tanků, postavený na podvozku tanku T-34 konstrukční kanceláře Uralmašzavod, jako přímý pokračovatel modelu SU-85, z důvodu nedostatečné kapacity proti novým německým těžkým tankům. Sériová výroba SU-100 byla zahájena v Uralmašzavodu v srpnu 1944 a pokračovala, podle různých odhadů, až do března 1946. V letech 1951–1956 byl licenčně vyráběn v Československu pod označením SD-100. Celkem bylo v SSSR a Československu vyrobeno podle různých zdrojů 4 772 až 4 976 ks.

SU-100
Typ vozidlaStíhač tanků
Země původuSovětský svaz SSSR
Historie
VýrobceUralmaš
Období výroby1944 – 1956
Vyrobeno kusů2 335+
Základní charakteristika
Posádka4
Délka9,45 m
Šířka3 m
Výška2,25 m
Hmotnost31,6 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování20–75 mm
Hlavní zbraň100 mm kanón D-10S
Sekundární zbraněruční zbraně osádky
Pohon a pohyb
MotorV-2-34M
Výkon383 kW
OdpruženíChristie
Max. rychlost48 km/h
Poměr výkon/hmotnost16 hp/tunu
Dojezd310 km
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Do boje byl SU-100 poprvé nasazen v lednu 1945, později se zúčastnil celé řady operací mj. ve Velké vlastenecké válce, včetně sovětsko-japonské války; ale obecně bylo jejich použití omezeno. SU-100 po válce zůstal několik desetiletí ve výzbroji sovětské armády. Byl dodáván i spojencům a Sovětským svazem byl nasazen v řadě poválečných lokálních konfliktů, včetně nejaktivnější – v průběhu arabsko-izraelských válek. Na konci 20. století byl SU-100 v mnoha zemích vyřazen, ale v některých je stále ještě v provozu.

Historie a výroba

editovat

Předchůdce

editovat
 
Stíhač tanků SU-85

První z třídy stíhačů tanků, které byly vyrobeny v Sovětském svazu, byl SU-85, postavený na podvozku tanku T-34 a uvedený do výroby v létě 1943.

85mm kanón D-5S dovolil SU-85 efektivně se vypořádat s průměrnými nepřátelskými tanky na vzdálenost přes kilometr, zatímco na menší vzdálenost dokázal prorazit i přední pancíř těžkých tanků. Nicméně, první měsíce ukázaly, že síla není dostatečná k účinnému boji proti odolnějším tankům nepřítele, jako byl například „Panther“ a „Tiger I“, které měly výhodu jak v palebné síle a ochraně, tak i v efektivním zaměřovacím systému, který umožňoval boj z druhé vlny.

29. srpna 1943 vydal ГКО rozkaz k rychlému vytvoření účinnější protitankové zbraně. V období září a října Uralmašzavod postavil další z řady SU na základě T-34, šlo vlastně o upravené SU-85 s instalovaným 122mm kanonem D-25. Jenže další studie projektu ukázaly, že tyto změny zvýší hmotnost o 2,5 tun, sníží množství munice a rychlost vozu. Ve skutečnosti to znamenalo, že instalace 122 mm kanonu nebo 152 mm houfnice D-15 způsobí snížení mobility vozu, takže bylo rozhodnuto ponechat tyto zbraně ve výzbroji těžkých tanků a samohybných děl.

Alternativním směrem, do kterého se vkládaly naděje, byl vývoj 85 mm zbraně s dlouhou hlavní a větší primární rychlostí projektilu – «Větší síla». Ale i když byly vyrobeny a testovány řady těchto zbraní, práce v tomto směru selhaly – nové kanóny měly nedostatečnou výdrž, hlaveň se často roztrhla. Kromě toho, že výsledky střelby na ukořistěné německé tanky odhalily špatný výkon ve vysoké rychlosti. Ve srovnání se střelami s lehkým kalibrem se lehké 85mm granáty ukázaly jako nedostatečné proti pancíři s vysokou tvrdostí. Konečná studie ukázala, že ramena[ujasnit] 85mm kanónu nevyužila všechny funkce plně automatického řídícího systému na podvozku T-34.

Výroba prototypu

editovat
 
SU-100 vystavený nedaleko památníka v Dargovském průsmyku
 
SU-100 v muzeu velké vlastenecké války v Kyjevě

Výpočty provedené MVTU, Uralmašzavodem, Tehupravleniem a IEC (lidový komisariát zbraní SSSR) na začátku listopadu 1943 ukázaly, že nejefektivnější bude vybavit SU kanonem s ráží 100–107mm. Vzhledem k tomu, že vývoj 107mm kanonu, jako byl kanon M-60, byl ukončen v roce 1941, bylo 11. listopadu vedením IEC rozhodnuto o vytvoření nového tanku založeného na námořním 100mm kanonu B-34. Vývojem návrhu stíhače byl pověřen šéfkonstruktér Uralmaše L. I. Gorlitskij. Hlavním inženýrem projektu pak N. V. Kurinov. Návrh projektu stíhače byl představen NKTP (lidový komisariát tankového průmyslu) a UCA (správa dělostřelectva) 5. 12. 1943. Po přezkoumání státních zakázek z 27. prosince byla vydána vyhlášku č.4851 na přezbrojení těžkého tanku IS, která zároveň pověřila CAKB (ЦАКБ – centrální konstrukční kancelář dělostřelectva) k vytvoření návrhu odpovídajícího 100mm kanonu pro instalaci na SU-85. 28. prosince zaslala CAKB objednávku č.765 do Uralmašzavodu.

  • 15. ledna 1944 – Skončily konstrukční práce na SU na základě T-34, vyzbrojeném 100mm kanonem podle CAKB.
  • 20. února 1944 – Prototyp hotov a testován ve výrobě, strojírny Nižnij Novgorod závod č.92 dodaly dělo až 25. února.
  • 25. února 1944 – Předán prototyp ke státním zkouškám

Studií výkresů kanonu C-34 zaslaných CAKB (ЦАКБ), který byl původně určený pro těžký tank IS-2, došli v Uralmašzavodu k závěru, že vzhledem k velké velikosti děla by na SU-85 byly zapotřebí příliš velké konstrukční úpravy, které by zahrnovaly zvětšení šířky těla, změnu tvaru a změnu torzního zavěšení. CAKB však odmítla jakékoliv úpravy své zbraně. Uralmaštavod odhaduje že by přestavba SU vedla ke zvýšení hmotnosti o 3,5–3,8 tuny a doba dodání by se prodloužila minimálně o 3 měsíce. To ale naprosto nevyhovovalo zákazníkovi. V důsledku toho, že se podobná situace již stala při výrobě SU-85, kontaktoval Uralmašzavod Zavod č.9 v Jekatěrinburgu, společně s návrháři, kteří by vytvořili vhodný kanon pro SU-85. Ten měl mít menší hmotnost než C-34 a nevyžadoval by významné změny na poslední chvíli. V lednu 1944 požadoval Úřad samohybného dělostřelectva instalaci 100mm kanonu D-10S, zvětšení tloušťky čelního pancíře až na 75mm, nové zařízení pro vidění Typ IV (MK-IV) a velitelskou kopuli, se zachováním hmotnosti do 31 tun.

Nicméně mohly být použity jen výbušné granáty B-34, protože jak se ukázalo, konec vývoje protipancéřové střely se neočekával dříve než ve druhé polovině roku 1944. Nevyhnutelné zpoždění umožnilo šéfovi CAKB B. Grabinovi trvat na vytvoření samohybného děla s kanonem C-34. V důsledku následujících jednání z 30. dubna nařídil NKTP výrobu prototypu s kanonem C-34 pod označením SU-100-2, a použít srovnávací testy s SU-100. IEC a GAU (hlavní raketové a dělostřelecké ředitelství ministerstva obrany) ještě zvažovala zda povolit přestavbu těla SU-85 a tudíž povolit instalaci kanonu C-34, i když s řadou vad. Ale všechny změny potřebné k efektivní instalaci do SU-85, by byly téměř totožné s výrobou kanonu D-10S speciálně vyvinuté pro tento účel.

V únoru 1944 byl vyroben ve spolupráci Uralmaše se závodem č.50 prototyp s kanonem D-10S, nazvaný „Objekt 138“, který úspěšně prošel továrními testy. Skládaly se z 30 vystřelených střel a 150 najetých kilometrů. 3. března byl prototyp poslán na státní zkoušky na ANIOP (hlavní dělostřelecké cvičiště ozbrojených sil Ruské federace ), během kterého měl vůz najet 864 km a vypálit 1040 střel. Poté státní komise rozhodla, že je vyhovující, ale je potřeba provést nějaké změny v designu. 14. dubna byly Uralmašzavodu nařízeny okamžité přípravy na sériovou výrobu nového SU.

Prototyp SU-100-2 byl vyroben v počtu 9 kusů mezi dubnem a květnem 1944, s použitím zbraně z prototypu tanku IS-5. Současně s ním byl dokončen druhý prototyp SU-100, zahrnující vylepšení doporučená zkušební komisí. 24.–28. června složil na ANIOPu státní zkoušky. Dle výsledků testů, ve kterých SU najelo 250 km a vypálilo 923 střel ho Státní komise doporučila k výrobě, a prohlásila, že SU-100 zničí tanky „Panther“ a „Tiger I“ i na vzdálenost 1500 m a bez ohledu na místo dopadu proráží pancíř německého stíhače „Ferdinand“ až na vzdálenost 2000 metrů. SU-100-2 byl testován na ANIOPu na začátku července, ale testy ukázaly daleko horší výsledky než SU-100, a komise ho nedoporučila k další výrobě. SU-100 byl přijat Rudou armádou vyhláškou GKO (ГКО) č.6131 dne 3. července 1944.

Sériová výroba

editovat
 
Dochovaný český SU-100

Zatímco v Uralmaši zahájili přípravu na výrobu SU-100, vypracoval L. I. Gorlitskij návrh přechodu SU-85 na SU-85M, který měl tělo z SU-100 a 85mm kanón D-5S-85. Model kanonu SU-85M byl odlišný od SU-100, ale podobný SU-85 otočným mechanizmem, maskou kanonu a místem na 60 85mm střel. Zavedení SU-85M dovolilo provést zlepšení SU-100 (silnější pancéřování a lepší pozorovací zařízení) v hromadné výrobě. Hlavní příčinou této skutečnosti bylo očekávání dodávky 100mm kanónu na protipancéřové střely z kanonu B-412B v listopadu 1944. První Su-85M bylo vyrobeno v červenci 1944, a v srpnu už byla celá montážní linka na SU-85 změněna. Výroba SU-85M trvala až do listopadu téhož roku, v průběhu tří měsíců bylo vyrobeno pouze 315 kusů tohoto typu.

Sériová výroba SU-100 začala v Uralmašzavodu v září 1944. První vyrobené stíhače tanků byly shodné s druhým prototypem a novější úpravy při výrobě tvořily zejména technologické změny.

Údaje o počtu vyrobených kusů a době výroby se liší. Je však známo, že výroba SU-100 probíhala v Uralmašzavodu minimálně do března 1946, s rychlostí zhruba 200 kusů měsíčně v době války. Celkem bylo v tomto období vyrobeno 3037 kusů. Podle dokumentů RGAE (РГАЭ – Ruský státní archiv hospodářství), Omský závod č. 174 v roce 1947 vyprodukoval 198 SU-100 a 6- na začátku roku 1948, ačkoli historik M. Barjatinskij tyto zveřejněné informace zpochybnil, všiml si nepravděpodobnosti jednoho vydání série po roční přestávce. Západní zdroje, na základě zpravodajských zpráv USA, uváděly údaje o výrobě SU-100 v SSSR od roku 1948 do roku 1956 a to ve výši cca 1 000 kusů, ale sovětské údaje to nepotvrdily. V poválečném období byla výroba SU-100 obnovena v Československu, kde mezi lety 1951 – 1956 bylo pod licencí vyrobeno 1420 dalších typů.

Výroba SU-100 v Uralmašzavodu
Rok/měsíc 1944 1945 1946 Celkem
9 10 11 12 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 1 2 3
Počet kusů 40 90 150 220 210 215 211 214 210 210 200 200 165 160 140 150 50 100 102 3037

Další vývoj

editovat

Přes negativní výsledky předběžné studie vývoje dalšího typu stíhače s 122mm kanónem probíhaly práce v této oblasti i nadále. Jedním z důvodů bylo zpoždění vývoje průbojných střel do kanonu D-10S (zavedení do výroby se neočekávalo dříve než na podzim 1944), zatímco všechny potřebné munice pro 122mm kanon D-25, byly k dispozici již od roku 1930. V květnu 1944 Uralmašzavod vytvořil projekt SU-122P, prototyp byl vyroben v září téhož roku. Od SU-100 se lišil pouze instalací 122mm kanonu D-25. Podle výsledků testu byl prototyp SU-122P vyhovující, ale do výroby nebyl přijat. Důvody nejsou známy, ale jak zdůraznil M. Baryatinsky, důsledkem mohlo být to, že jen málo výhod SU-122P jako stíhače tanků převažuje nad nevýhodami. 122mm zbraň byla ve srovnání se 100mm účinnější proti pancíři německých obrněných vozidel a používala výkonnější vysoce explozivní střelami. Naproti tomu měl stíhač méně munice, výrazně sníženou rychlost střelby a zvýšený rozptyl hlavně. To vše tvořilo více problémů než u SU-100. Navíc vznikly obavy, že 122mm dělo by mohlo být příliš silné pro podvozek T-34/85. Prakticky kvůli úplnému vyčerpání možností výroby stíhačů na podvozku T-34 s posádkou vpředu se vývoj SU-122 zastavil. Pro další práce na středních stíhačích již byly použity nově konstruované podvozky s prostorem pro posádku umístěným vzadu.

Popis struktury

editovat

Uspořádání prostoru SU-100 bylo stejné jako u běžného tanku: v přední části byl velitelský a bojový prostor, v zadní motorový a převodový. Posádka SU-100 se skládala ze čtyř osob: Řidič, velitel, střelec a nabíječ.

Uživatelé

editovat

Bývalí uživatelé

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku СУ-100 na ruské Wikipedii.

  1. a b c CORDESMAN, Anthony. After The Storm: The Changing Military Balance in the Middle East. London: Bloomsbury Publishing, October 2016. ISBN 978-1-4742-9256-6. S. 112–124, 701. 
  2. NERGUIZIAN, Aram; CORDESMAN, Anthony. The North African Military Balance: Force Developments in the Maghreb. Washington DC: Center for Strategic and International Studies Press, 2009. ISBN 978-089206-552-3. S. 44–46. 
  3. a b c d e f g h i j k l m n o Trade Registers [online]. Armstrade.sipri.org [cit. 2013-06-20]. Dostupné online. 
  4. United Nations Register of Conventional Arms: Report of the Secretary-General [online]. New York: United Nations, 14 July 2016 [cit. 2016-10-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 4 October 2016. 
  5. М. Барятинский. Самоходные установки на базе Т-34. [s.l.]: [s.n.] S. 29. 
  6. Wayback Machine [online]. 16 June 2017 [cit. 2018-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 June 2017. 
  7. JUREK. SU-100, średnie działo pancerne [online]. [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. 
  8. Soviet Ground Force Weapons And Armored Vehicles [online]. Langley: Central Intelligence Agency, August 1969 [cit. 2017-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 March 2017. 
  9. Central Intelligence Bulletin [online]. Langley: Central Intelligence Agency, 3 January 1963 [cit. 2017-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 February 2017. 

Externí odkazy

editovat